Zvyky a tradice dodržované i dávno zapomenuté

Velikonoce

Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem a opěvují jaro a vzkříšení Krista. Slaví se první neděli po prvním jarním úplňku. Jedno z prvních svědectví o oslavě křesťanských Velikonoc pochází z druhé poloviny 2. století. Tudíž kolem roku 170 už bylo slavení Velikonoc mezi křesťany běžnou záležitostí. 

Tradice a zvyky se liší podle lokality, ale zdobení velikonočního vajíčka je tradice, která se dodržuje všude. Zvyk obdarovávání vajíčky je u nás doložen už ve 14. století, ale zdaleka nejde o nejstarší dochované malované vejce na našem území. Úplně nejstarší červenou skořápku se stopami ornamentu totiž archeologové našli v hrobu ženy ve Velkých Hostěrádkách a datovali do první poloviny 11. století. Oproti nálezům ve světě je zbytek této kraslice stále velmi „mladý“. Zdobené vaječné skořápky totiž nacházíme už v sumerských hrobech. 

Název Velikonoční pondělí – červené pondělí byl odvozen od barvy vajec (kraslic), která se většinou barvila na červeno. Je to ryze lidový , nikoli církevní svátek. Říká se mu také pomlázka či pomlazení, kterou se lidé na celý 
další rok omladí. Někde ten den nazývají také koleda. Síla mladého prutu má působením dotyku přenést na člověka sílu, svěžest a zdraví. Proto také mládenec, který přišel první na koledu, byl nejštědřeji obdarován. Hospodyně si od něj vzala pomlázku a pošlehala s ní dobytek. Chlapci vycházeli s ozdobenou pomlázkou brzy za svítání šlehat děvčata a vyhánět z nich lenost.

Symboly Velikonoc

Náboženské velikonoční symboly:
Beránek – symbol Ježíše Krista jako oběti za spásu světa.
Kříž – Ježíš byl ukřižován.
Velikonoční svíce – oheň symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad smrtí.
Velikonoční vajíčko – symbol nového života.

Další symboly Velikonoc:
Zajíček – symbol přicházejícího jara.
Pomlázka – muži a chlapci si pletou nebo kupují pomlázku a s ní chodí na Velikonoční pondělí ráno na koledu .

Velikonočních koled je také velká spousta. Tu nejznámější „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný… známe asi všichni.  A jaké jsou ty další? 

Panimámo zlatičká, darujte nám vajíčka,
nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička
do horního rybníčka
a z rybníčka do louže
kdo jí odtud pomůže? 

---

Koleda, koleda proutek z vrby,
mlsný jazýček mě svrbí.
Koleda, koleda holoubek
dejte něco na zoubek 

---

Přišlo jaro, slunce svítí,
v zahradách je plno kvítí.
Co to ptáci štěbetají?
Že mi tady rádi dají,
malovaná vajíčka,
co jim snesla slepička. 

---

Dávaj vajec kázal kadlec,
kázal kadlec i kadlička,
abys dala dvě vajíčka,
jedno bílý, dvě červený,
šak slépka snese jiný,
vajíčko se kotoulí,
slepička se popelí,
u pastýřů v koutu,
na prašivým proutku.
Prašivý se zlámal,
zlatý se ukázal. 

---

Otloukej se, píšťaličko,
otloukej se mízo-lízo,
nebudeš-li se otloukati,
budu na tě žalovati. 

Pár zajímavostí: 

Často říkáme: „vezmeme si na paškál“, to vlastně v naší mluvě znamená, že si daný problém rozebereme, posvítíme si na něj, abychom ho lépe pochopili.  Ale co vlastně znamená „paškál“? Paškál je velká velikonoční svíce, která byla rozsvěcována během velikonoční liturgie. 

Dnes velikonoční svátky nabádají ke zklidnění a odpočinku a k půstu. Ale vždy tomu tak nebylo, třeba ve středověku v dobách velkých panovníků se řešily především státnické problémy, panovníkova majestátnost, takže Velikonoce v době hradů a zámků byly spíše pracovního charakteru.  

Pálení čarodějnic

Pálení čarodějnic vždy patřilo mezi jednu z nejpopulárnějších tradic. Je to vlastně satanský svátek. Noc mezi 30.dubnem a 1. květnem se nazývá Filipojakubská, noc kdy zlé a tajemné síly měly největší moc. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnic slétají na čarodějnický sabat, a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých jsou ukryty poklady. Úspěšnost hledače závisela na tom, zda má při sobě nějaký předmět, který ho před zlými silami ochrání. Většinou to byl květ z kapradí, svěcená křída nebo křišťál.

Hlavním smyslem tohoto starého lidového zvyku byla pravděpodobně oslava plodnosti. 

 Lidé ve středověku věřili, že ďábel může svou zlou moc seslat na zem pomocí lidí – čarodějnic. Proto každá žena ve středověku, která se zabývala bylinkami, léčitelstvím a jinými, pro církev nepochopitelnými praktikami, byla nařknuta z čarodějnictví a byla upálena na hranici.

Lidé se za starých časů bránili proti čarodějnicím různými prostředky. Například dávali na práh domu spoustu kuliček hrachu, aby je čarodějnice celou noc počítala a pak její moc s ranním rozbřeskem pominula. Do chlévů se dávaly za stejným účelem i drny trávy nebo se stavení kropila svěcenou vodou a k domu se zapíchla i větev s trním, aby se čarodějnice poranila. Na vesnicích i muži práskali biči, aby čarodějnice zahnali. Lidé věřili, že čarodějnici lze zahlédnout na křižovatkách cest nebo v temných a opuštěných místech. Na ochranu před čarodějnicemi se zakládali ohně a mladící zapalovali košťata, která házeli do vzduchu a věřili, že tak srazí čarodějnici, která létá v povětří. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.

Bylinky používané ve středověku při léčení a čarování: durman, sporýš, čemeřice, šalvěj, pelyněk, lilie, yzop.

Afrodisiaka: 

 česnek, celer, petržel, lékořice, chřest, anýz

 Antiafrosidiaka: 

chmel, majoránka

Květiny pro navození dobré nálady a uvolnění:  

růže, fialka, kosatec, jasmín

Bylinky pro zlepšení věšteckých schopností: oman, měsíček, sporýš, vrba, meduňka, šanta, zlatobýl…

Keltské rituální byliny: tis, jabloň, líska, náprstník, břečťan, kapradí, jeřabina…

 

Svátek lásky – 1. Máj

Tento den je pro většinu z nás jen svátkem práce a tudíš si užíváme volného dne.

Na vesnicích chlapci v předvečer tohoto svátku chodí do lesa useknout ten nevyšší stromek a udělají pak z něj do rána udělali májku – teda symbol jara. Smrček, borovici nebo jedličku zbaví větviček a pouze špičku ozdobí pestrobarevnými pentlemi a květinami a pak jí celou noc hlídají, aby jí do rána neukradli chlapci ze sousední vesnice. Na 1. máje je také v některých krajích zvykem vysypávat pěšinky pískem, vápnem, pilinami, otrubami nebo kukuřičným šustím… tyto pěšinky spojovaly domy zamilovaných dvojic a prozradily tak, co mělo být celé vesnici utajeno. 

Nejstarší zmínka o stavění máje je z roku 1422. V této době bylo zvykem, že chlapec, který májku postavil, dostal za odměnu ruku milované dívky. A na základě tohoto slibu bylo pak toto manželství uznáno církví.

První neděli v květnu obcházeli chlapci stavení a děvčata jim dávala různé dárky a pak se všichni sešli na vesnici nebo v hostinci a udělala se lidová veselice, které se říkalo Kytka.

Ale této tradice se mohly chopit i děvčata, ta obcházela stavení s malým stromečkem (májíček) na dřevěném talířku a na tento talířek jim sousedé dávali peníze a za ty pak dívky zaplatily muzikantům. Tato oslava se nazývala Věneček, kdy dívky dávaly chlapcům přicházejícím k hospodě zelený věnec a žádaly je, aby ho chlapci pověsili nad dveře hospody.

Druhá květnová neděle – Den Matek

Tento zvláštní den se slavil už ve starém Řecku – vzdávali hold ženám, které oslavovali jako dárkyně nového života. Také v Anglii se tento svátek slaví od dávných dob. Slavil se jako Mateřská neděle (Mothering Sunday). Později byl tento svátek uznán jako celosvětový den a začal se slavit pravidelně a to především od 20. století na počest Anny Reevers Jarvisové, která celá léta bojovala za práva matek. Prezident Woodrow Wilson v roce 1912 vyhlásil tento den za oficiální Den Matek, který se bude slavit vždy druhou květnovou neděli. 

U nás se tento den slavil na počest Alice Masarykové, ale s příchodem komunistického režimu byl postupně vytlačen jiným svátkem a to byl Mezinárodní Den Žen (MDŽ).  Ale v některých rodinách se navzdory komunistické diktatuře tento svátek slavil, ale legálně a svobodně se mohl znovu mezi lidi vrátit až po pádu komunismu po roce 1989. 

 Svatojánská noc

21. června nastává letní slunovrat a to je doba, kdy slunce začíná slábnout a ztrácí svou sílu. Zároveň je to období hojnosti, plodnosti a naděje. 

Původ Svatojánské noci a její oslava pochází už z dob pohanských, kdy naši předkové se snažili pomoct slunci znovu najít jeho sílu. Slunce v jejich životech v té době hrálo velkou roli. Proto zrovna v tento den zapalovali ohně a věřili, že tyto ohně vrátí slunci zpět jeho ztracenou sílu. Slunce pro své světlo a teplo vládlo ve dne a naši předkové věřili, že noc je plná skrytých tajemnství, rozestupovaly se skály a objevovaly dosud skryté poklady. K jejich nalezení měla sloužit kvetoucí větvička kapradí, které kvetlo přesně o půlnoci a vydávalo zlatou záři.

Ten kdo chtěl objevit poklad či tajemnou moc, musel pod větvičku rozprostřít bílý šat, který měl zachytit padající kvítek. Kdo prý kvítek zachytil a nosil u sebe, byl neviditelný, rozuměl řeči zvířat, rostlin i stromů, měl ve všem štěstí a byl prý předurčen k nalezení pokladu. Získat takový květ však nebylo snadné, protože ho střežily temné síly.

Kromě čarodějnic a čertů ho v lese střežily bludičky, které člověka zlákaly do bažiny – bludičky byly prý podle tehdejšího mínění duše dětí, zemřelých při narození bez pokřtění. Tancovaly na lukách a v bažinách a lidé věřili, že dobrého člověka dovedou pokladu a hříšného do bažiny. Když se člověku podařilo se z bažin dostat, bludná světýlka ho pronásledovala až domů. Na ochranu před nimi prý pomáhalo klekání. Pokud člověk překonal temné nástrahy lesa, včetně bludného kořene a objevil poklad, mohl si jej odnést. Ale mohl z něj odnést jen tolik, kolik sám unesl, jinak by jeho duše propadla kvůli jeho hamižnosti peklu. Ale nástrahy lesa nebyly jen bludičky, ale také divoženky, které tančily na loukách a svým zpěvem vábily mládence k sobě, aby ho utancovaly a poté roztrhaly. Stejně jako bludičky i divoženky se rády dívaly lidem do oken a dokonce v chalupách dávaly do postýlky místo lidského dítěte své divé dítě a to především v chalupách, kde byla svobodná matka. 

Svatojánské ohně

Svatojánské ohně zapalovali především mladíci z celé vesnice. Základem takového ohně byla jedle s oholenou kůrou. Dívky mezitím hledaly devatero kvítí z něhož pletly věnec, kterým pak ozdobily vršek jedle, přidaly ještě červené pentle a jedli umístily na nejvyšší kopec ve vsi. Pod strom nanosily větve a zelené chvojí.

Zapálil se oheň a všichni kolem něj tančili a zpívali a hrály se hry. Dívky například skrz plameny prohazovaly věnečky a chlapci je na druhé straně ohně chytali. Pokud takový věneček nějaký chlapec chytil, bylo to znamení, že  dané dívce bude bude celý jejich příští společný život věrný. Když se někdo díval do ohně skrz věneček upletený z černobýlu, byl ochráněn od bolesti hlavy a očí. Pokud si věnec dal na hlavu a větší věnec  kolem pasu, byl chráněn od všeho zlého. Skákání přes ohně pak mělo úspěšnému skokanovi přinést pevné zdraví a výška jeho skoku pak značila, jak vysoko vyroste len na polích. Pokud se skákalo ve dvojicích, zjišťovalo se tak, jak šťastné manželství daný pár čeká. Zapalovala se košťata, aby se zaplašily čarodějnice. Zároveň se věřilo, že ten kdo hodí do vzduchu koště, bude tolik let živý kolikrát se mu koště podaří do nebe vyhodit aniž by mu koště ve vzduchu nebo při pádu na zem zhaslo. Zapalovala se též stará loukoťová kola namazaná smůlou, která se pouštěla z kopce dolů, což symbolizovalo padající slunce. 

Trhy a jarmarky

Tradice řemeslných trhů a jarmarků se u nás datuje od 12. století, kdy se trhy začaly rozvíjet především v podhradí. Počátkem 13. století u nás bylo již přes 150 trhů. Trhy nesloužily jen jako zdroj obživy našich předků, ale i jako prostředek ke komunikaci mezi lidmi, kde si naši předci sdělovali novinky z oblasti, ale též tu probíhal i soud s podvodníky a zloději, tzv. „pranýřování. Návštěva trhu byla vždy sváteční událostí. Trhy se dělily na týdenní – což byly trhy konané každou sobotu a pak trhy výroční, tzv. jarmarky – vztahovaly se na určité události v roce (např. svátek světce nebo založení obce atd.).  Je moc dobře, že se dnes tato skoro již zapomenutá tradice začíná znovu u nás obnovovat, ať už to jsou farmářské trhy ve větších městech nebo řemeslné trhy při různých slavnostních akcích na hradech. 

Dožínky

Dožínky byly slavnost na počest ukončení žní, při níž se čeládka bavila na účet hospodáře. Příprava na slavnost začala týden před dožínkami, kdy ženy upletly ohromný věnec z klasů všeho obilí, co bylo na poli. Do věnce se zaplétaly i sladkosti a ovoce všeho druhu, včetně koláčů. S tímto věncem pak dívky doprávázely poslední vůz, (baba), který směřoval z pole do dvora na statek hospodáře. Věnec nesla ta nejpracovitější a nejupovídanější dívka celých žní. Ostatní dívky nesly většinou ověnčené hrábě. Nedílnou součástí průvody byly i tzv. „živé snopy“. Představovali je je většinou dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svoje oblečení našili vrstvy slámy klasy směřujícími od pasu nahoru a od pasu dolů. Na hlavně měli jednoduchý věnec z obilí. Před vraty hospodáře se průvod zastavil a dívka nesoucí věnec volala: „Paní mámo zlatá, otvírejta vrata, neseme Vám věnec ze samého zlata.“ Pak vyšel hospodář se ženou a vyslechli si dožínkové přání. Hospodář poté obdaroval chasu penězi a hospodářka jim dala pohoštění. Hospodyně na Královehradecku například upekly „mílové buchty“ – to byly dvě velké buchty na jednom pekáči. Ty se pak rozdělili mezi chasu. Na dožínkové slavnosti nesměla chybět muzika. Všichni se večer sešli v hospodě na tancovačce. Velmi starým zvykem při dožínkách bylo i stínání hlavy živému beranovi, který představoval škůdce mladého osení. Tento brutální zvyk byl později naštěstí zakázán. Při ukončení dožínek se obilí mlátilo pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (říkalo se mu obřadní zrní) se nechával přes zimu na další výsev. Věřilo se tehdy, že poslední zrnko v sobě skrývá magickou moc a sílu, která se projeví při dalším setí a způsobí dobrou úrodu. 

Dočesná

Obdobou dožínek byla dočesná. Byla to slavnost při ukončení sklizně chmele. Znakem této slavnosti byl velký chmelový věnec, do kterého se přidávaly klasy a květy. V některých vesnicích tento věnec přivezla do vesnice chasa na velkém ozdobeném voze. Hospodyně dostala tento věnec na krk a hospodáři se poděkovalo za hody, které pro chasu připravil a popřálo se mu hodně zdraví do další úrody chmele. Věnec se pak upevnil na vysokou tyč a byl umístěn na statku. Pak byla připravena slavností bohatá večeře pro všechny česáče chmelu. Nechybělo pivo,  skopová pečeně a koláče. Při této večeři vyplácel hospodář česáčům jejich mzdu. Hrála harmonika, tancovalo se až do rána. 

Podzimní ohníčky

Počínající podzim býval ve znamení ohníčků: „Vohníčky ha pečený jabka v kožiše” (Ohníčky a pečené brambory ve slupce). Na podzim, kdy se sklízely brambory, se na polích dělaly ohníčky. Naneslo se suché chrastí, sláma ze strništ a suchá bramborová nať. Všechno se to zapálilo a to bylo všude kouře! Při zapalování ohně platilo pravidlo, že všichni museli být úplně zticha, prý aby oheň snadněji chytil. Aby ohníček lépe hořel a zpívalo se: „Hoř, ohníčku, hoř, Pánbůh Ti dá groš, svatý Petr dva krejcárky, budeš míti dost! Nebudeš-li hořeti, povíme to kuřeti, kuře Ti dá kamenem, budeš hořet plamenem!” Okolo ohníčku se pak skákalo nebo se všichni vzali za ruce a tancovali okolo ohně, někdy ho zas přeskakovali. Potom přinesli z pole brambory, dali je do horkého popela a upekli je. Ruku na srdce, kdy jste si naposledy na ohníčku opekli jablíčko? Dnes je moderní grilování, ale na obyčeje by se zapomínat nemělo. Zkuste si přiložit po večeři dřevo a klestí a do žhavého uhlí vhodit jablko. Možná si zavzpomínáte na bezstarostné dětství, na příjemné chvíle strávené v rodinném kruhu. Vraťte se v čase prostřednictvím tradic. Stačí k tomu jen málo. 

Halloween

Je sice pravda, že se u nás halloween nedrží, protože je to americký svátek, ale myslím, že stojí i tak za připomenutí. Jaká je vlastně tradice halloweenských oslav, masek a vydlabávání dýní? A odkud vlastně tento svátek do Ameriky přišel?…

Poslední říjnový večer se v mnoha zemích, především v těch anglicky mluvících, nese ve znamení oslav Halloweenu. U nás sice nemá Halloween takovou tradici, ale postupně si získává stále větší oblibu.

Kořeny svátku sahají až do dob před naším letopočtem, kdy Keltové slavili v tento den konec léta a příchod nového roku. Magické noci na přelomu října a listopadu, v níž se prolínal svět živých a mrtvých, se říkalo Samhain. Při bujarém veselí všude hořely obrovské ohně a lidé se odívali do převleků, aby se chránili před zlými duchy.

V době, kdy se katolická církev snažila vymýtit pohanské zvyky, byl Samhain, jeden z nejoblíbenějších svátků, nově nahrazen křesťanským svátkem Všech svatých (All Hallows‘ Day), který připadá na 1. listopadu.

Halloweenská tradice se díky přistěhovalcům z Irska dostala kolem poloviny 19. století do Ameriky. Irové vyřezávali děsivé obličeje do vydlabané řepy, tu dávali posledního října se zapálenou svíčkou do oken, což mělo od domu vyhnat duše zemřelých.

V Americe potom začali používat dýně. Děti se v předvečer svátku Všech svatých vydávaly ve strašidelných maskách na koledu, kdy za odměnu získávaly sladkosti a ovoce. Tato podoba slavení Halloweenu se uchovala dodnes.

K dýním, jež svátek duchů symbolizují, se váže stará irská legenda o opileckém pobudovi Jackovi. O Halloweenu byl Jack tak opilý, že jeho duše začala opouštět tělo. Na to už čekal ďábel, který si pro něj přišel. Jack ho požádal, aby mu povolil poslední drink.

Na ten ale Jack neměl peníze, a proto ďáblovi navrhl, zda by se nepřeměnil v minci, Jack by s ní zaplatil a ďábel by se zase proměnil zpět. Jack však minci ihned popadl a mazaně ji schoval do peněženky, čímž démona uvěznil. Poté si vynutil, že ďábla pustí, když mu dá rok svobody.

Po roce se čert pochopitelně vrátil. Tentokráte ho Jack přelstil nalákáním na lahodná jablka. Jakmile byl ďábel na jabloni, filuta Jack nožem vyryl do kmene stromu kříž, a ďábel tak nemohl dolů. Jack mu nabídl pomoc, pokud mu ďábel slíbí, že ho nikdy nevezme do pekla.

Když se pak Jack jednoho dne upil k smrti, v nebi ho nechtěli, protože měl na bedrech příliš mnoho hříchů, a slib od ďábla mu zase zaručoval, že do pekla také nemůže.

Od té doby Jackova duše bloudí po světě a temnotu si ozařuje žhavým uhlíkem, který mu ďábel věnoval. Aby uhlík vydržel déle, vložil ho Jack do vydlabané řepy.

Lidé proto o Halloweenu dávají na okenní římsy vyřezanou dýni se svíčkou, neboť věří, že si Jack vezme na cestu ono světýlko a je za to na oplátku ochrání.

  

Svatomartinská husa 

K 11.11. tedy ke svátku sv. Martina neodmyslitelně patří dozlatova pečená husička tzv. „Martinská husa“. Původ spojistosti mezi svatým Martinem a husou vychází ze dvou legend. Ta první praví, že husy rušily Martina při jeho kázáních a tudíž teď pykají na pekáčích hospodyň.  A druhá praví, že se Martin před svým jmenováním biskupem ze skromnosti schovával v husníku (domeček pro husy) a husy ho svými  hlasitými zvuky prozradily. Každopádně husy od nepaměti patří v tento den na stůl. Rozdělování husího masa mělo určitá pravidla. Nejnižší sluha na statku dostal křídlo, aby prý při práci lítal, vyšší sluha stehno a hospodář si nechal celý zbytek masa. Kůže z husích nohou se dávala do bot, aby se nohy nepotily a nebo mezi prsty u nohou, aby se netvořila kuří oka. 

Kromě husy bylo v tento den na stole i tradiční pečivo. Byly to většinou Martinské rohlíčky, rohy, podkovy sv. Martina. Martinskými rohlíky obdarovávala děvčata své chlapce a velkým rohlíkem plněným mákem nebo povidly byl obdarován čeledín nebo děvečka odcházející ze služby od hospodáře. Pekly se též lokše (bramborové placky pečené na sucho na kamnech a poté potírané husím sádlem), které se podávaly jako příloha ke kachně společně s červeným zelím a pilo se Martinské víno. 

Svatomartinská koleda patřila od 14. století také k tradičnímu rituálu. Touto koledou si chudí žáci, kněží a katové přivydělávali. Katům však byla účast na svatomartinských koledách zakázána, protože provozovali černé řemeslo.

Ukázka svatomartinské koledy ve staročeštině: 

„Svatého Martina

všeliká rodina

dnes ščedrost zpomíná

beze všeho statku

vesele s čeládkú.

Tučnú hus, hus, hus,

tučnú hus, hus, hus, 

tučnú hus jí, víno pie,

beze všeho smutku.“

Martínkové byli čeledíni a děvečky, kteří si v tento den měnili služby a dostávali za svou práci mzdu. Odchod se služby spojení s finančním vyrovnáním představoval pro ně svátek a tudíž se uspořádala veliká oslava. Mnozí pak svou celoroční výplatu projedli a propili bez ohledu na to, jestli měli už vyjednané místo jinde. Při oslavách byli velice hluční. Není tedy divu, že slovo Martínek označovalo člověka, který nadměrně pije, je hlučný a v opilosti ničí majetek.