Krutý anglický král Jindřich VIII. Tudor a jeho ženy

Jindřich v mládí

Jindřich v mládí

Považoval se za krále z Boží milosti. Jeho otcem byl Jindřich VII. Tudor a matka Alžběta z Yorku. Pocházel z osmi dětí. Už jako tříletý chlapec zdědil královské povinnosti a dokonce manželku po svém nemocném bratrovi. Králem se stal ve svých osmnácti letech. Mladý Jindřich VIII. byl velmi hezký a vysoký. Říkalo se o něm, že se nikdy neunavil. Celý den jezdil na koních a pak celou noc tancoval. Vynikal i velkou vzdělaností, uměl 5 jazyků. Za své protireformační traktáty, v nichž vystoupil proti Martinu Lutherovi, dokonce v roce 1521 obdržel od papeže Lva X. nejvyšší možné ocenění, což byl titul Obránce víry. Stal se jedním z nejslavnějších králů Evropy. Rád hrál kostky, karty a byl vynikajícím skladatelem a básníkem. Vydržoval si vlastní kapelu, jejíž hudebníci ho doprovázeli na každém kroku a až do své smrti nasbíral neuvěřitelných 72 fléten. Miloval také lov a vlastnil stáj se dvěma stovkami koní. 

Postupem času se ale jeho mladická a krásná tvář začala vytrácet, dost přibral na váze a obličej měl až oteklý. Dokonce se říkalo, že jeho obličej vypadá jako velká brambora. Nadváha samozřejmě zatěžovala nohy, které ho pak bolely a nakonec někdy ani nemohl chodit. Jindřich VIII. zemřel 28. ledna roku 1547. Bylo mu pětapadesát let. Příčinou smrti byla pravděpodobně obezita, jíž panovník posledních deset let života trpěl, dna a nedoléčené zranění nohou z rytířského turnaje. O sto let později se objevila teorie, že Jindřich od své milenky chytil syfilis. Tuto možnost však současní historikové vyvracejí. Tvrdí, že syfilis byla za vlády Tudorovců již známá nemoc a lékaři by příznaky jistě rozpoznali. Poslední výzkumy si pohrávají s možností, že král trpěl cukrovkou podobně jako jeho sestra Markéta Tudorovna.

Cukrovka také mohla stát za množstvím vředů, které se mu vytvořily na nohou. Nakonec byly nohy zasaženy gangrénou. Bohužel jenom u cukrovky se jeho problémy nezastavily. Ve dvaadvaceti dostal neštovice, ve třiatřiceti prodělal opakované záchvaty malárie. Ve čtyřiačtyřiceti si těžce poranil nohu během jeho milovaného turnaje. Nejdřív se zdálo, že noha srostla bez problémů, ale později došlo k zanícení a rána se znovu otevřela. Omezení pohyblivosti mohlo vést spolu s dalšími faktory k obezitě, kterou Jindřich trpěl v pozdější fázi života. Později také trpěl nespavostí a depresemi, měl pocit osamělosti. Před smrtí dostal několik záchvatů mrtvice, což může vést k problémům s vysokým krevním tlakem. 

Podle nejnovějších studií ale s největší pravděpodobností trpěl McLeodovým syndromem. Je to závažná genetická porucha krve. Podle vědců tato genetická porucha mohla za sérii potratů jeho manželek. McLeodův syndrom postihuje většinou muže kolem 40 roku života a dále má na svědomí problémy se srdcem, hybností a psychikou. Ty problémy s psychikou a změnou chování by možná z části vysvětlovaly Jindřichovu povahu ke konci jeho vlády.

JindřichSvou nesmírnou krutostí byl opravdu pověstný. Jakmile mu někdo odporoval nebo se mu znelíbil, dal ho popravit, což také dokládají četné popravy jeho žen. Počet poprav za Jindřichovy vlády dosáhl počtu 72 000 a podle některých zdrojů to bylo i víc. Po svém otci zdědil obrovský majetek, jehož hodnota je odhadována na 1 250 000 liber. Ale nebyl moc spořivý. Většinu z tohoto bohatství utratil na provoz svého dvora a financoval stavební úpravy královských paláců. Aby vyřešil své finanční problémy, byl donucen nechat razit nové mince, ale i přes veškerou snahu svých ministrů omezit plýtvání u dvora Jindřich VIII. zemřel jako dlužník. Byl považován za zakladatele královského námořnictva. Do stavby lodí vynakládal nemalé peníze. Prosazoval rovněž, aby na obranu byly použity pouze jeho vlastní soukromé lodě. Na stavbu britského opevnění použil dřevo ze zrušených klášterů.

Když vyslovíme jeho jméno, hned se nám zřejmě vybaví především jeho 6 manželek. Tím byl pověstný. Z dobových pramenů ale víme, že měl i dvě oficiálně známé milenky. První byla  Alžběta „Bessie“ Blountová, s níž měl syna, kterého se ještě před jeho smrtí snažil prosadit na trůn. Druhou milenkou byla Marie Boleynová. S ní měl Jindřicha a Kateřinu, ale ani jedno dítě neuznal za vlastní. 

brnění Jindřicha VIII.

brnění Jindřicha VIII.

korespondence Jindřicha VIII.

korespondence Jindřicha VIII.

Jindřich se synem Eduardem VI.

Jindřich se synem Eduardem VI.

kniha o Cicerovi s poznámkami Jindřicha VIII.

kniha o Cicerovi s poznámkami Jindřicha VIII.

krabička na dopisy patřící Jindřichovi

krabička na dopisy patřící Jindřichovi

lžička patřící Jindřichovi VIII.

lžička patřící Jindřichovi VIII.

vlajková loď Mary Rose

vlajková loď Mary Rose

účet za léky pro nemocného Jindřicha VIII.

účet za léky pro nemocného Jindřicha VIII.

 

Jaké byly všechny jeho ženy? Každá byla jiná, každá svým způsobem něčím zajímavá. Ale všechny měly jedno společné – Jindřicha VIII. …

Kateřina Aragonská (drahá švagrová) 

(c) Palace of Westminster; Supplied by The Public Catalogue FoundationJeho první ženou byla Kateřina Aragonská, kterou si vzal na přání svého umírajícího otce, ale nikdy k ní nechoval moc vroucí city. Byla to vdova po jeho bratrovi a navíc mu nikdy nedala syna. Jindřich věřil, že skutečnost, že nemá syna s Kateřinou, je zřejmě zásah vyšší moci, protože je to tak psáno v Bibli („Ten, kdo spatří ženu svého bratra nahou, bude bezdětný“). Kateřina byla prý pomalá a věčně se modlila královně a nosila pod šatem žíněnou košili. Ale v zemi byla velmi oblíbená už jako princezna a poddaní s ní po smrti jejího manžela Artura Tudora (bratra Jindřicha VIII.) soucítili. V roce 1510 porodila mrtvé dítě, o rok později zemřel ani ne dvou měsíční syn Jindřich. Kateřina následně prodělala ještě několik potratů následoval opět porod mrtvého syna. Po dlouhých útrapách konečně v roce 1516 přivedla na svět dceru Marii, pozdější královnu Marii I., zvanou Krvavá Mary. O dva roky později však znovu potratila. Jindřich tak neměl mužského následníka, proto se rozhodl vdovy po bratrovi zbavit.

Touhu po synovi mu naplnila jeho milenka Marie Boleyonová, což byla sestra jeho pozdější milenky a manželky Anny Boleynové. Stejně jako Kateřina, tak i Mary Boleynová ho brzy přestala bavit. Spatřil totiž vzpurnou a krásnou Annu (i když se říkalo, že její starší sestra Mary je mnohem hezčí), která ho šla poprosit o svolení k sňatku se svým vyvoleným. Král tento sňatek ale nepovolil, protože se do Anny hluboce zamiloval. Dokonce ji nechal převést na svůj hrad, kde měla být dvorní dámou jeho manželky Kateřiny a Annin budoucí manžel byl nucen si vzít někoho jiného. Jindřich se do Anny zamiloval tak, že si své legitimní ženy Kateřiny přestal všímat. Ta to nesla velmi statečně. Pořád doufala, že je to jenom jeho další rozmar a že ho brzy ta mladá tvářička omrzí a on se k ní zas vrátí. Ale to se nestalo. S královnou se dal rozvézt a dceru Marii, o kterou však příliš nestál, prohlásil za bastarda. Obě pak musely opustit královskou komnatu, kterou pak obývala Anna Boleynová. 

koruna Kateřiny Aragonské

koruna Kateřiny Aragonské

listina Jindřicha a Kateřiny Aragonské o zrušení manželství

listina Jindřicha a Kateřiny Aragonské o zrušení manželství

pohřební roucho Kateřiny Aragonské

pohřební roucho Kateřiny Aragonské

svatební listina Jindřicha a Kateřiny

svatební listina Jindřicha a Kateřiny

 

Anna Boleynová (cílevědomá manipulátorka) 

obličej Anny BoleynovéJindřich se do Anny Boleynové bezhlavě zamiloval, dokonce kvůli ní vyhrál turnaj, i když byl těžce zraněn. Anna se však cítila zrazená tím, že Jindřich zneužil její sestru, rozbil jim rodinu a chce si podmanit i ji. Cítila se na tudorovském dvoře jako vězeň. Odjela zpátky domů. Jindřich jí psal neustále zamilované a prosebné dopisy, aby mu dala alespoň jiskřičku naděje. Ona však byla jako skála. Přemlouval ji velmi dlouho, dokonce jí posílal drahé dárky. Po nějakém čase se Anna rozhodla mu konečně odepsat. Byla si moc dobře vědoma svého postavení a místa ve společnosti a věděla, že je Jindřich stále ženatý. Možná se i bála zklamání, což naznačuje, že jí nebyl lhostejný. On ji ve svých dopisech prosil, aby se stala jeho veřejně uznanou milenkou a dal jí slib, že ji bude věrný (což u něj bylo velmi neobvyklé vzhledem k tomu, kolik měl manželek a milenek, je o něm známo, že měl pro ženy velkou slabost).  Byl zoufalý a Anna si s ním hrála jako kočka s myší. Až jednou králi došla trpělivost a vydal se za ní tajně sám. Anna mu pořád dokola vysvětlovala, že jejich láska nemá žádnou budoucnost, dokud je ženatý. Nechtěla být pouze příležitostnou královou milenkou, ona chtěla víc.

milostný dopis Jindřicha VIII. Anně Boleynové

milostný dopis Jindřicha Anně Boleynové

Jindřich Anně zcela propadl, byl jí doslova okouzlen. Když čekala jeho dítě (dceru Alžbětu), Jindřich si to období velmi užíval a byl šťastný. Podle astrologů dítě mělo být vytoužený syn. Přemýšlel tehdy o rozvodu s Kateřinou více než kdy jindy. Když pak královna porodila holčičku, byl zaskočen. Hodně trpěl, ale doufal, že se napodruhé Bůh umoudří a dá mu syna. Tolik Annu miloval. Jeho lid ale takové vroucí city ke královně nechoval. Poddaní se snažili Annu očernit. Nazývali ji courou a dokonce někteří tvrdili, že je Jindřich posedlý ďáblem, jinak by nemohl zapudit pravou královnu Kateřinu Aragonskou a vzít si Annu Boleynovou. Proti rozvodu Kateřiny Aragonské a následnému sňatku s Annou byl i kardinál Thomas Wosley. Vlivná Anna se ho chtěla za každou cenu zbavit. Jindřichovi namluvila, že kardinál chce oslabit jeho postavení na královském trůnu. Jindřich ho dal uvěznit. Poté se Anna zasadila o to, aby kardinálovo místo zaujal kaplan rodiny Boleynů Thomas Cranmer. Pokud by někdo prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za neplatný, byl by automaticky obviněn ze zrady a popraven. Přívrženci královny Kateřiny se snažili o to, aby se sama Kateřina vrátila zpět na trůn a měl jí k tomu dopomoci i císař Karel V. (bratranec Kateřiny Aragonské), který by se vydal na křížovou výpravu proti Jindřichovi. Kateřina to však odmítla, nechtěla Anglii ještě víc uškodit. Když královna Kateřina Aragonská zemřela, král na jejím pohřbu nebyl. Jindřich byl vášnivý lovec a sám se zúčastnil také mnoha rytířských klání a v ten den měl velmi vážnou nehodu na koni. Shodou náhod v ten samý den jeho manželka Anna Boleynová přišla o dítě, když se tu zprávu o nehodě manžela dověděla. Při této nehodě spadl z koně a uhodil se do hlavy. Toto zranění (podle novodobých vědců) zřejmě způsobilo změnu jeho chování a jeho pověstnou krutost.

poprava Anny Boleynové

poprava Anny Boleynové

Během manželství s Annou Boleynovou si také neodpustil sem tam nějaký ten románek, i přestože Annu velmi miloval. To se jí samozřejmě nelíbilo. Hrozně žárlila a dělala Jindřichovi scény. Dokonce vyhrožovala jeho milenkám smrtí. On jí to už nehodlal dál trpět. Naléhal na ní, že pokud mu nedá syna, přestane být královnou. Po nějakém čase byla Anna opět těhotná. Jindřich doufal, že tentokrát se to opravdu povede a on se dočká následníka trůnu. Anna již v té době byla starší, takže se v těhotenství vyskytly komplikace a chlapec se narodil mrtvý. Stalo se tak po čase znovu. Anna ze svých potratů dokonce vinila bývalou Jindřichovu bývalou manželku Kateřinu Aragonskou. Tvrdila mu, že jí Kateřina proklela a proto mu Anna nemůže dát následníka. Ale když prý Jindřich nechá Kateřinu popravit, Anna mu pak jistě následníka dá. Jindřich z toho šílel. Byl tak posedlý touhou po synovi, že časem Annu odvrhl jako její předchůdkyni Kateřinu. Ovšem tak jednoduché to nebylo. Musel si najít oficiální důvod, proč už s Annou nemůže být v manželství. Jako důvod použil klepy o Annině nevěře s jejím vlastním bratrem. Po vynesení rozsudku nad Annou coby nevěrnou manželkou jí dal Jindřich ještě šanci vše napravit. Navrhl jí, že jejich sňatek bude anulován. Ale to ona odmítla, protože by jejich dcera Alžběta byla prohlášena za nemanželského bastarda a ztratila by tak nárok na trůn. Nakonec Jindřich rozhodl, že dá Anně setnout hlavu.  Poslední důkaz úcty ke své ženě prokázal Jindřich už jen tím, že odložil její popravu o dva dny, než dorazil z Calais francouzský kat s mečem. V té době byli šlechtici v Anglii popravováni sekerami, někdy i natolik tupými, že bylo na stětí hlavy zapotřebí ránu sekerou opakovat. Useknutí hlavy královny mečem nebylo v té době v Anglii obvyklé. Jindřich VIII. byl velmi pověrčivý a věřil, že když Anně v jejím posledním přání vyjde vstříc, tak jej ona na popravišti neprokleje. Přesto si po celý další život vyčítal, že nedal Annu upálit jako čarodějnici. Anna Boleynová byla popravena okolo osmé hodiny ráno. Těsně před vykonáním rozsudku se obrátila ke katovi, který se jí omluvil za to, co musí učinit, ona mu dala odměnu a odpustila mu. Pak údajně prohlásila:

Popravčí je doufám odborník, mám totiž velice štíhlý krk. 

K lidem, kteří přihlíželi popravě, pronesla toto: 

Dobrý lide křesťanský, 
Jdu na smrt, však v souladu s právními předpisy, právo mě odsoudilo k smrti a proto nemohu nesouhlasit. Neobvinila jsem žádného člověka ani jsem neřekla nic, z čehož jsem byla obviněna a odsouzena k smrti. Modlila jsem se k Bohu, aby ochraňoval krále a umožnil mu dlouho nad vámi vládnout. Nikdy nebyl jemnější a milosrdnější vládce nežli on. I mně je stále dobrým a svrchovaným pánem. Pokud se někdo bude zaobírat mým příběhem, chtěla bych, aby soudil co nejlépe. Musím nyní odejít, opustit tento svět a vás všechny, přeji si, aby jste se za mě modlili. Pane Bože, smiluj se nade mnou. 

Po vykonání popravy hlavu Anny Boleynové spolu s trupem poté odnesou Anniny dvorní dámy zabalené do bílého plátna. A protože popravčí nejspíš zapomněl objednat rakev, opatří kdosi z nedaleké zbrojnice dřevěnou truhlici na šípy. V ní je Anna Boleynová pohřbena v kapli svatého Petra v okovech v Toweru.

brož Anny Boleynové

brož Anny Boleynové (seriál Tudorovci)

cela v Toweru, kde byla Anna vězněna před popravou

cela v Toweru, kde byla Anna vězněna před popravou

dárek Jindřicha VIII. pro Annu Boleynovou - obsahoval píšťalku, lžíci, párátko

dárek Jindřicha VIII. pro Annu Boleynovou – obsahoval píšťalku, lžíci, párátko

korunka Anny Boleynové

korunka Anny Boleynové

naušnice Anny Boleynové

naušnice Anny Boleynové

perlová koruna Anny Boleynové

perlová koruna Anny Boleynové

posmrtná maska Anny

posmrtná maska Anny

prsten Anny Boleynové

prsten Anny Boleynové

vlastnoruční výšivka Anny Boleynové

vlastnoruční výšivka Anny Boleynové

dopis Anny Boleynové Jindřichovi z vězení z Toweru

dopis Anny Boleynové Jindřichovi z vězení z Toweru

 

Jana Seymourová (milovaná žena) 

(c) Palace of Westminster; Supplied by The Public Catalogue FoundationDen po popravě se Jindřich zasnoubil s mladou Janou Seymourovou –  dvorní dámou své manželky. Svatba proběhla o deset dní později. Lid ale nepřijal novou královnu Janu. Byla velmi plachá, ale úlohu královny a manželky plnila dokonale, i když se dá říct, že k Jindřichovi moc vroucí city nechovala. Přesto se jí podařilo to, co dvěma ženám před ní ne. Dala mu syna Eduarda.

Podle dobových záznamů byla Jana velmi bledá, taková bez života. Měla blond vlasy a velký nos. Jako královna byla ke svým poddaným velmi formální a přísná. Dokonce u dvora zakázala nosit okázalou francouzskou módu, jak tomu bylo zvykem za vlády Anny Boleynové. Důvodem byla zřejmě žárlivost na popravenou Annu, dokonce ji Jana neschvalovala ani jako protestantku, a také snaha o to, aby si Jindřich všímal jenom jí a už mu nic Annu nepřipomínalo. Ve svých jednáních byla velmi konzervativní a nepletla se do vladařských záležitostí. Pokusila se o to jen jednou a tvrdě narazila na odpor Jindřicha, který jí připomněl, že se o to samé pokusila už její předchůdkyně a přišla o hlavu. Jindřich Janu miloval, ale po pár měsících se vedle ní začal nudit. Na rozdíl od Anny Boleynové byla Jana příkrá, nudná a poslouchala ho na slovo. On zřejmě potřeboval někoho, kdo by mu občas odporoval a byl trochu živější. Přesto k ní choval lásku a úctu.

smrt Jany Seymourové po porodu

smrt Jany Seymourové po porodu

Když Jana čekala Jindřichova dědice trůnu Eduarda VI., hodně ztloustla. Měla strašné chutě na křepelky, které jí její manžel nechal vozit z Calais a z Flander. Samotný porod následníka trůnu byl velmi komplikovaný a trval dlouhé dva dny. Když se Jindřich narození syna konečně dočkal, rozplakal se štěstím. Ale jeho štěstí skončilo, když milovaná žena 12 dní po porodu zemřela na horečku omladnic. Zřejmě ale k její smrti přispěl do určité míry i sám Jindřich. Když se totiž dozvěděl, že jeden z jeho nejvěrnějších vojáků chystá proti němu spiknutí a nechal ho tři dny viset nad královskou bránou, dokud nezemřel, Jana se postavila na stranu ubohého vojáka. To se samozřejmě Jindřichovi nelíbilo a důrazně ji upozornil, kde je její místo a že mu má jen rodit syny a nevměšovat se do jeho politiky. V té době už byl zřejmě nemocný, protože k ní byl velmi krutý. Uhodil ji tak prudce až upadla na zem a to zřejmě způsobilo, že nastaly komplikace a ona začala rodit. Jenže při porodu ztratila hodně krve, mnoho vytrpěla a nakonec po pár dnech zemřela. Král její smrt nesl velmi těžce. Nařídil v celé zemi na 4 měsíce smutek. Upadl do těžkých depresí a nařídil, že chce být časem pochován po jejím boku (tak se později také stalo). Janu miloval Jindřich VIII. nejvíc ze všech svých manželek. Důvod by ale zřejmě především ten, že mu dala vytouženého syna. 

svatební šaty Jany Seymourové

svatební šaty Jany Seymourové

Anna Klévská (ošklivka Anna, přežila ostatní manželky)

Anna KlévskáV té době mít pouze jen jednoho dědice trůnu bylo dost nebezpečné, vzhledem k veliké dětské úmrtnosti. Nebylo na co čekat. Král se musel oženit znovu a mít dalšího syna. Kdyby si to však politické okolnosti nevyžadovaly, zůstal by do smrti raději vdovcem. Syn Eduard se dožil pouhých 16 let. Zemřel na tuberkulózu. Situace si žádala manželku a s ní dědice trůnu. Oženil se tedy počtvrté a to s Annou Klévskou. Byla o polovinu mladší než Jindřich a vůbec se mu nelíbila. Na obraze, který před setkáním královi poslala, vypadala daleko lépe než ve skutečnosti. Pronesl o ní, že vypadá jako kůň. Jindřich byl zvyklý na lehkou francouzskou módu a Anna ve svém německém kroji působila značně nemotorně a bez půvabu. Navíc neuměla anglicky, nemohla si tedy Jindřicha získat ani vzájemnou komunikací (oni v té době stejně asi na nějaké to zbytečné tlachání nebyli, když mívali třeba i 16 dětí J ). Jindřich se snažil vyhnout domluvenému sňatku, ale vzhledem ke svému postavení a k politické situaci, která v zemi vládla, to nakonec neudělal. I když Anna vypadala ve svatebních šatech o trochu půvabněji, Jindřich se stále nemohl zbavit prvotního dojmu a vůbec ho nepřitahovala. V manželství s ní byl nešťastný a nedokázal se přes její poněkud zvláštní vzhled přenést. Uvažoval o ukončení manželství. V té době už byl zamilován do Kateřiny Howardové, která byla členkou královské družiny. Jindřich byl skálopevně přesvědčen, že právě Kateřina je ta pravá. Bohužel se ale u dvora proslýchalo, že ani Kateřina není tak zdaleka nevinná, jak vypadá.
Jindřich na rozvod s Annou velmi pospíchal. Jeho právníci museli najít několik nesrovnalostí ve svatební smlouvě, aby se mohl nemilované ženy zbavit. Anna se zrušením manželství souhlasila, protože jí bylo slíbeno, že může na královském dvoře zůstat a žít v luxusu jako doposud.  Teprve teď si užívala života a také propadla alkoholu. Její vztah ke králi se značně zlepšil. Často se spolu dobře bavili. Dokonce se v té době už naučila perfektně angličtinu, takže nabyla i víc sebevědomí. Anna Klevská žila do konce života spokojeně na královském dvoře. Zemřela v roce 1557 a přežila všechny ostatní Jindřichovy ženy.

první setkání Anny Klévské s JIndřichem

první setkání Anny Klévské s Jindřichem

čepec Anny Klévské

čepec Anny Klévské

 

Kateřina Howardová (nejmladší popravená) 

Kateřina HowardováKateřina Howardová byla sestřenice Anny Boleynové a Jindřich doufal, že mu porodí druhého syna. Anna Klevská jim tento vztah posvětila, jelikož se bála, že skončí stejně jako Anna Boleynová a navíc jí král slíbil docela tučné odstupné. Jindřich byl v té době o třicet let starší než Kateřina. Dá se říci, že se do Jindřicha nezamilovala. Brala ho spíš jako otce, ctila ho a byla mu vděčná, že se o ni stará. Král pořád doufal, že Kateřina otěhotní, ale marně. Ona stále dělala jednu chybu za druhou a to se jí časem vymstilo. Za sekretáře si zvolila svého milence Francise Derehama a měla poměr s Thomasem Culpeperem, což bylo netaktní a hlavně velmi neopatrné. Královi se to ihned doneslo. Ona však tvrdila, že jí Culpeper k cizoložství donutil.

Kateřina byla necitlivá a ješitná žena. Byla pravděpodobně nejkrásnější. Sám král jí dal přezdívku „rudá růže bez trnů“, ale byla také nejhloupější ze všech šesti žen Jindřicha VIII. Její dopisy totiž byly plné chyb. Na panovnici už vůbec se nehodila. Byla panovačná, povýšená a rozmazlená. To se ale králi líbilo, těch vzdělaných a dominantních žen už měl dost. Mladou manželku panovník zahrnul šperky a dokonce častěji sportoval, aby se jí více zalíbil. Na jaře 1541 však onemocněl a téměř nemohl chodit. Kateřina ho však neošetřovala jako správná manželka, ale naopak vyhledávala mladé milence. Dlouho se jí dařilo utajit své aféry, ale jednoho dne se o nich dozvěděl i král. Na nic nečekal a hned jednal. Nechal její milence popravit a jí samotnou uvěznil v Toweru. Jeho požadavek zněl:

aby se všechny radosti, jež ta prokletá žena zažila díky své prostopášnosti, nemohly vyrovnat bolesti, kterou zakusí při mučení.

V únoru 1542 byla Kateřina zbavena titulu královny a 13. února ji popravili. Krále už v té době dost trápilo podlomené zdraví, trpěl ukrutnými bolestmi a horečkami a byl často proto velmi nesnesitelný. Dokonce se ho Kateřina začala bát. Ale i když už byla vězněna a čekala na smrt, stále věřila, že jí král odpustí. Nestalo se tak. Poprava se přece jen konala. Bylo jí pouhých 17 let. Další problém nastal vzápětí po popravě. Opět vznikl spor mezi Jindřichem VIII. a církví. Majetek katolické církve byl zkonfiskován a bylo tvrdě potlačeno duchovenstvo, které chovalo loajalitu k papeži. Z duchovních se stali státní úředníci, anglikánští biskupové zasedli v parlamentu. Svou moc opíral o střední vrstvy, což bylo především podnikavé měšťanstvo a také střední a drobná šlechta, která mu zachovala loajalitu. 

šaty Kateřiny Howardové

šaty Kateřiny Howardové

náhrdelník Kateřiny Howardové

náhrdelník Kateřiny Howardové

 

Kateřina Parrová (jediná přeživší) 

(c) Palace of Westminster; Supplied by The Public Catalogue FoundationI když už byl Jindřich hodně starý, od své touhy po synovi neustoupil. Jako svou poslední manželku si vyhlédl Kateřinu Parrovou, která ho nakonec přežila. Byla pojmenována po první manželce Jindřicha VIII. Kateřině Aragonské. Matka malé Kateřiny Parrové u královny zastávala funkci dvorní dámy. Když zjistila, že je těhotná, ze dvora odešla. Už odmala se Kateřina díky matce pohybovala v okolí dvora. Byla velmi bystrá a vzdělaná, ovládala tři jazyky. Nabídka k sňatku od krále Kateřinu šokovala a vyděsila. Byl přeci jen už starý, nerudný a tlustý. Žít s ním bylo pro Kateřinu opravdu těžké. Přesto však souhlasila a 16.7.1543 se za Jindřicha provdala. Kateřina Parrová už byla ale vyššího věku, tudíž nemohla otěhotnět. Před Jindřichem byla krátce vdaná za šlechtice Neda Burgha, ale on náhle zemřel a těhotná Kateřina o dítě přišla. Možná právě kvůli tomuto potratu už měla s otěhotněním problémy. Později po Nedovi si našla milence Thomase Seymoura, což byl bratr zesnulé královny Jany Seymourové.  Králi Jindřichovi byla moudrou a starostlivou manželkou. Pečovala o nemocného krále a jako jediná z jeho žen manželství s ním přežila živá, zdravá a bez hanby. Stála mu po boku necelé 4 roky. Oblíbil si ji i lid a Jindřichovy dvě dcery Marie a Alžběta – možná proto, že se Jana zasloužila o to, aby ke svým dcerám choval Jindřich lásku a uznal je za legitimní. Tím pádem jim umožnil získat nárok na trůn.

Kateřina se však bála o svůj život, proto přerušila se svým milencem Thomasem Seymourem veškeré styky, aby nebyla obviněna z cizoložství. Když král Jindřich VIII. zemřel, už se s Thomasem nemuseli skrývat a vzali se. Kateřina sice držela smutek, ale to jí ve svatbě nezabránilo. Jejich manželství však netrvalo dlouho. Po jejím prvním a posledním těžkém porodu onemocněla a v roce 1548 podlehla horečce. Její pohřeb byl prvním královským protestantským pohřbem v dějinách Anglie. Thomas skončil na popravišti po rozsudku královské rady.

kniha patřící Kateřině Parrové s originálním podpisem

kniha patřící Kateřině Parrové s originálním podpisem

útržek šatů Kateřiny Parrové

útržek šatů Kateřiny Parrové

vlasy údajně patřící Kateřině Parrové

vlasy údajně patřící Kateřině Parrové

 

…malá perlička na závěr: Zpěvák Robbie Williams žije v domě ve Wiltshiru. Před pár stoletími ovšem patřil králi Jindřichovi VIII. a jeho poslední manželce Kateřině Parrové, kteří tu sídlili. Setkání s duchem Williams zažívá i přesto, že v jeho ložnici nikdo z členů královské rodiny nebydlel. Ve skutečnosti bydlí zpěvák ve stodole Kateřiny Parrové. 

Zdroj citátů: www.palba.cz 

Uuuf, máme to za sebou 😉  No doufám, že se trochu v těch jeho manželkách vyznáte. A pokud ne, tak vám možná pomůže oblíbené anglické pořekadlo, které se traduje už od středověku a zní: „Rozvedená, sťata, zemřela; rozvedená, sťata, přežila.“  🙂

… a jak se vlastně žilo obyčejným lidem za vlády Jindřicha VIII.? Na to Vám odpoví následující videa, na kterých je zachycen všední život zemědělců v klášterních usedlostech za dob Jindřicha VIII. Britská historička a dva její kolegové žili rok na tudorovské farmě a živili se jako zemědělci. Poznáte tak všední život, ale i čas slavností a radovánek… 

Jindřich VIII. a jeho prokleté geny

O Jindřichu VIII. víme hlavně to, že měl 6 manželek. Dvě z nich nechal popravit, se dvěma se rozvedl, jedna zemřela při těžkém porodu a jen jedna přežila (zemřel totiž dřív než ona). Důvod všech těch krutých poprav a nesmyslných rozvodů byl jen jeden – nebyly schopné mu dát syna. Ale co když za to tak úplně nemohly? Za problémy ať už s početím nebo pak s komplikovaným porodem mohla zřejmě Jindřichova nesouhra nebo spíše vzájemná nesnášenlivost jeho krevní skupiny a krevních skupin jeho manželek. Touto genetickou poruchou by se dala vysvětlit jak jeho krutost, zvraty nálady i to, že s klidným svědomím popravoval své manželky. Vědci si všimli, že časté potraty u manželek krále začnou dávat smysl, pokud otec potomků (král) byl nositelem některého z imunitní systém dráždícího antigenu Kell. Kell negativní Žena, která přijde do jiného stavu s mužem majícím Kell pozitivní, může porodit první dítě zdravé. Ale v průběhu tohoto těhotenství si její imunitní systém vytvoří protilátky a ty při dalších těhotenstvích napadají plod. Příkladem může být například manželství s Kateřinou Aragonskou, se kterou měl král zdravou holčičku, druhé dítě (chlapec) ale záhy po porodu umřelo, pak se i další dítě narodilo mrtvé a opět následoval potrat. S Annou Boleynovou měl také dceru a při druhém a třetím těhotenství opět potratila (při těch posledních potratech u ní hrál samozřejmě velkou roli vyšší věk a celková vyčerpanost organismu).

Co je vlastně krevně skupinový systém Kell?

Je znám od roku 1946 a vědci ho pojmenovali po paní Kelleherové v jejíž krvi byly poprvé objeveny látky, které napadaly čerstvě narozené miminko. Vědci zjistili, že jde o protilátky proti K antigenu, který se vyskytuje na krvinkách v tělíčku dítěte. Jedná se o poruchu, která u geneticky odlišného jedince tyto antigeny imunitního systému vystopuje, vyhodnotí je jako nebezpečí pro dítě a pak ihned začne proti nim bojovat a tvořit protilátky. Kell systém (řídící i K antigen) je vedle dalších dvou krevně skupinových systémů (ABO a Rh) třetím nejvýznamnějším, na nějž se musí u krevních transfuzí dávat pozor. Mnohem větší problém než krevní krevní transfuze je pak nesoulad nebo nesnášenlivost K antigenu v těhotenství. I když tento jev je dosti častý, problémy při něm vznikají jen málokdy a projevy jsou vždy jen velmi mírné. V případě, že je nekompatibilní Rh, může už nastat problém. Ale i tyto případné komplikace jde také relativně snadno zastavit. U antigenů Kell systému je to ovšem něco docela jiného a o dost složitějšího. Pokud je matka negativní a otec pozitivní, dojde k tomu, že mateřský imunitní systém napadne protilátkami buňky, ze kterých by později měly vznikat červené krvinky dítěte. Ale napadne je s takovou razancí, že pokud to ještě nenarozené dítě nezabije hned, u takového dítěte se po narození vyvinou dědičné problémy, jako je chudokrevnost. Imunitní systém je na K antigen docela dost alergický a utvoří jakousi membránu. K čemu slouží vědci stále neví. 

Jindřich VIII. měl McLeodův syndrom

Záznamy o zdravotním stavu Jindřicha VIII. příspívají k nové teorii o jeho onemocnění. Právě to vědce přivedlo na myšlenku, že trpěl poruchou krvetvorby (chudokrevnost) a syndromem, který se nazývá McLeodův. Tento syndrom byl v 70. letech 20. století objeven u jednoho studenta. Syndrom se vyznačuje tím, že krvinky nejsou kulaté jako u zdravého člověka, ale mají spíše špičatý tvar a ostré hrany. Tato nemoc byla po studentovi pojmenována. Později se přišlo na to, všechny problémy souvisí se systémem Kell, kdy dojde k mutaci. Gen způsobující tuto chorobu se vyskytuje na chromozomu X zhruba u jednoho ze 100 000 mužů. To, že postižení mají v těle krvinky s nepravidelným tvarem, které se jim dříve rozpadají, by ještě nebyl takový problém. Nejhorší na tom všem je, že jak člověk časem stárne, nemoc postupně zasáhne svaly a především hlavu. Časem se pak vyskytnou problémy s ovládáním končetin a když se přestanou hýbat, začne člověk propadat psychotickým stavům, mění se jeho osobnost. Léčba ani dnes není možná.

O tom, že manželky byly imunní vůči systému Kell svědčí i jejich marné pokusy o to dát králi syna. A to, že Jindřich VIII. trpěl McLeodovým syndromem, taky zřejmě vědci nepopírají. Dokazuje to fakt, že se tak velkorysý a vzdělaný člověk najednou po dovršení čtyřicátého roku věku začne rychle měnit. Je paranoidní, má problémy s hybností končetin a zhorušje se mu čím dál víc psychický stav. Historici tvrdí, že ve stáří už byl vážně duševně nemocný a změnu povahy přisuzovali jeho nezřízenému životnímu stylu, obžerství, cukrovce a postupující syfilidy. Z nových poznatků víme, že místo syfilidy to bylo zřejmě dědičné postižení související s krví, které způsobilo všechny problémy.

A pojem „modrá krev“ nemusel vždy znamenat, že dotyčný je šlechtic, jak se to dnes s oblibou říká. Dříve se modrá krev vyskytla v případě, že je při hostinách jedlo ze stříbrného nádobí. Ale u Jindřicha a jeho dětí, které přežily do dospělosti, si podle dobových záznamů lidé všimli, že jsou jaksi namodralí. To mohlo způsobit především narušení červených krvinek, které pak při výskytu McLeodově syndromu hůře váží kyslík. Mohly se jim tak často dělat modřiny a nebo jim prosvítala kůže s modrými žílami a lidé vypadali namodrale.  

Slabůstky Alžběty I.  

jediný portrét skutečné tváře Alžběty I. ve stáří

jediný portrét skutečné tváře Alžběty I. ve stáří

Alžběta I. měla moc ráda, když jí lid nazýval Gloriana a nebo Královna slunce. Její šaty zdobilo více jak 300 drahých kamenů. Dost často ale drahokamy ztrácela, zejména perly, rubíny a safíry. Vlastnila více jak 500 šatů a sukní, 125 kožichů a 27 vějířů pokrytých drahokamy. Její sbírka šperků byla údajně největší a nejpestřejší v celé tehdejší Evropě. Nosila tajně medailon s podobiznou Roberta Dudleyho, o kterém říkala, že je to obrázek jejího pána. Nikdy se zřejmě nedozvíme, jak Alžběta ve skutečnosti opravdu vypadala. Nechala si zhotovit jediný oficiální portrét, který zobrazuje jako nestárnoucí pannu a podle tohoto vzoru pak tvořili doboví umělci další obrazy. Její přirozená tvář se ztratila pod bílou maskou, kterou nosila na znamení, že je pannou Anglie. Masku tvořily sloučeniny vaječných skořápek, ledku, máku a bílého olova.

Ale jeden portrét přece jen proklouzl tehdejší cenzuře a ukázal královnu s vrásčitou tváří, vystouplými kostmi v obličeji, nepadnoucí parukou a počínající pleší. Tento portét se velmi lišil od těch oficiálních, které byly namalované v tom samém roce. Snažila se vypadat stále mladá, ale pod tou maskou hodně rychle stárla. Zuby jí zčernaly a vlasy vypadaly. Poddaní ji zbožňovali, ale ona se cítila velmi osamělá. Ve svých 57 letech se zamilovala do nevlastního syna svého milovaného Roberta Dudleyho. Svěřila mladému muži vojenské velení, ale on ji neposlechl a nakonec se postavil proti ní. To ji zranilo. Musela se k tomu postavit jako královna a potrestat ho za jeho troufalost. Nechala ho uvěznit v Toweru a nakonec popravit.

V posledních měsících života nechala ze svých komnat odstranit všechna zrcadla, aby se na sebe nemusela už dívat. Zemřela v 69 letech. Jejího pohřbu se zúčastnilo na tisíc smutečních hostů. Mramorová tvář na náhrobní desce byla vytesána podle její posmrtné masky, čili zřejmě jen tato deska zachycuje její skutečnou podobu.

Zrůdný kruťas či křehká bytost? Zranění a nemoci Jindřicha VIII. 

jindrich-viii-podobiznaVe své době byl král Jindřich VIII. krásný, mladý a silný muž a panovník. Ale přece jen se v jeho životě vyskytly chvíle, kdy tomu tak nebylo.  Panovníkovo zdraví v té době bylo věcí veřejnou. Dokonce až tak veřejnou, že sám Jindřich měl například osobního sluhu, tzv. správce stolice, který s králem vždy chodil na toaletu a kompletně ho obsloužil a také hlídal králův jídelníček, takže dopředu věděl, jak bude jeho stolice druhý den vypadat. Měl ke králi vůbec nejblíž ze všech jeho sluhů a poddaných, pochopitelně. Někteří takoví sluhové to ve středověké Anglii dotáhli velmi vysoko, třeba až na předsedu vlády! 

Anglický král měl tak vysoké postavení, že jeho zdraví bylo důležité nejenom pro celou zemi, ale i pro zahraniční země. Jeho nejbližší sloužící ho neustále pozorovali, každé královo kýchnutí či zakašlání bylo pečlivě zaznamenáno. Pravdou je, že i sám Jindřich VIII. se postupem času proměnil v hypochondra a jakmile někdo u dvora či v přilehlých vesnicích byl nemocný, okamžitě ho nechal vyhnat ze země, jak se bál sebemenší nákazy. V té době bylo totiž zdraví hlavní prioritou každého tudorovského panovníka, jelikož nástupnictví mohlo být ohroženo smrtí mužského potomka. Jak víme, starší bratr Jindřicha, princ Artur, zemřel velmi brzy na tuberkulózu. Jindřich se pak stal králem Anglie a měl tudíž za svou zemi i za svou osobu velkou zodpovědnost. Ale ne vždy si to uvědomoval. Samozřejmě z pozice krále si Jindřich VIII. často užíval radostí života a hlavně jídla, což se také mimo jiné podepsalo na jeho zdravotním stavu a přispělo ke smrti.

Rod Tudorovců odjakživa provázejí dědičné choroby a různá civilizační onemocnění, která v té době sužovala celou Anglii. Jeho otec Jindřich VII. trpěl vysokými horečkami, které způsobila tuberkulóza. Na ní později také zemřel. Jindřich byl v mládí silný a zdravý a dá se říct, že se mu většina nemocí, sužujících jeho předky (včetně tuberkulózy) vyhnula obloukem nebo měl to štěstí, že se z nich dostal velmi rychle. Ale s přibývajícím věkem už tomu tak nebylo. Už po pěti letech na anglickém trůnu dostal Jindřich VIII. silné horečky, které zřejmě způsobily neštovice. Ale tuto nákazu Jindřich přežil. Ve svých třiceti letech byl opět nemocný. Opět měl tři dny vysoké horečky, záchvaty a stěžoval si na bolest hlavy. Dostal malárii, kterou tehdy přenášeli všudypřítomní komáři, jelikož za dob Tudorovců velké množství území tvořily mokřiny. Malárii provází vysoké teploty, zimnice a pocení a každý třetí až čtvrtý den se opět vrací. Od roku 1521 z dobových pramenů víme, že Jindřich trpěl opakovanými chronickými záchvaty malárie. Díky malárii byl paranoidní. V té době už se u něj projevovaly záchvaty hypochondrie, kdy se až panicky hlídal a každého nemocného, z obavy nákazy, nechal vyhnat. Byl schopný odstěhovat celý dvůr třeba až na druhý břeh řeky Temže. Stačilo k tomu jen zakašlání či podezřelá jizva na těle a nakažený se musel bez výjimky vystěhovat.

brneni-jindricha-viii-s-napadne-zvetsenym-prirozenimDobové prameny a očití svědci líčí Jindřicha VIII. jako velmi pohledného mladého muže s velmi krásnými a silnými lýtky. Za dob Tudorovců se krása u mužů měřila mimo jiné i tvarem nohou. Jindřich toho využíval i tím, že nosil na lýtkách podvazky. Ty ho ale velmi škrtily a způsobily, že vážně onemocněl. Na svou dobu byl Jindřich velmi vysoký, měřil 180 cm – průměrná výška v rodě byla 167 cm. Brnění na svou postavu si nechal vyrábět na zakázku a každý kus zvlášť. Z dobových vyobrazení se dá vyčíst, že v té době trval na tom, aby ho lidé viděli jako pravého muže se vším, co k němu patří. Proto měl možná až nadměrně velkou ochranu přirození na svém brnění, aby bylo znát, že je opravdový muž. Ale jak víme, s jeho potomky to nedopadlo nejlépe, hodně jich zemřelo ještě před porodem či po něm. Ale tato skutečnost nesměla kazit obraz dokonalého panovníka.

Jeho image coby dokonalého panovníka doplňovalo i jeho sportovní nadání. Zúčastňoval se mnoha turnajů a velmi miloval tenis. Ve své době nechal zbudovat také první tenisový kurt, který sám s oblibou využíval. Při jednom tenisovém zápase si ošklivě podvrtnul kotník a byl nucen na nějakou dobu nosit černou sametovou pantofli místo klasické boty. Tato pantofle se stala módní a dvořané z úcty a solidarity k panovníkovi je začali nosit také.

Ale jeho velkou vášní byly samozřejmě rytířské turnaje. Při nich mohl totiž ukázat nejen svou mužnou sílu jako krále, ale i to, jak moc silná je jeho země. Z těchto sportovních klání si ovšem odnesl i četná zranění. Při jednom turnaji v roce 1524 si zapomněl zaklapnout hledí u své přilby a způsobil si vážné zranění hlavy. Dostal dřevcem kousek nad pravé oko a rána to byla opravdu obrovská. Od této doby také trpí častými a velmi závažnými migrénami, které ho provázely až do konce života.

Ve 36 letech prodělává další závažné onemocnění, a sice bércové vředy. Při cestě do zahraničí na přelomu roku 1527-1528 ležel s bolavou nohou na přenosné posteli. Za jeho vředy mohly stahovací podvazky, které nosil těsně pod koleny, aby tak vynikla jeho majestátná královská lýtka. Ale kvůli nedostatečnému prokrvení lýtek se mu krev nedostávala do srdce, ale hromadila se v cévách, z nich pak prosakovala a to způsobilo vznik vředů. Ty byly velmi odpudivé a časem začaly praskat a vytékal z nich hnis, což mělo za následek, že král velmi páchl jako hnijící maso. Tehdejší lékaři mu rány pálili, ale to způsobilo, že se jeho stav ještě více zhoršil. Mohl dostat i otravu krve. Jelikož se sám Jindřich VIII. zajímal o vědu (asi stejně tak vášnivě jako náš Rudolf II.) a především o medicínu, vynalezl vlastní masti a léky pro všechny nemocné v celé Anglii. Sám pro sebe vynalezl hojivou mast na vředy („králův obklad“), kterou si rány potíral. Tato mastička obsahovala růžovou vodu, růžový olej, pryskyřici… celkem to bylo asi 25 ingrediencí.  Ale většina z těchto složek byla jedovatá, obsahovala olovo, které se mu postupně dostávalo do těla.  tudorovští lékaři v té době zkoumali 4 hlavní tělní tekutiny, které musely být v rovnováze. Jakmile tomu tak nebylo, člověk onemocněl. Proto museli hlídat moč, sliny, žluč a pot, ale kontrolovali i stolici. Někteří byli tak odvážní, že dokonce moč ochutnávali, aby si byli jisti, že se ve své diagnóze nespletli. Jindřicha VIII. lékaři kontrolovali často i několikrát denně. V té době bylo moderní pouštění žilou, k čemuž se využívaly pijavice. Lékaři tak z Jindřichova těla vyháněli zlé tekutiny. Král měl takových „kousnutí“ po pijavicích na těle i padesát. Tento proces trval několik hodin a měl za cíl vysát minimálně 1 litr krve.

obvazy-a-jehla-z-dob-tudorovcuMezi třicátým a čtyřicátým rokem života zoufale toužil po potomkovi, ale jeho první žena Kateřina Aragonská mu syna nebyla schopna dát. Po četných potratech a úmrtí novorozenců se mu narodila dcera Marie ( „Krvavá Mary“).  Důvod častých potratů Kateřiny Aragonské mohl spočívat i v tom, že se mohla od Jindřicha nakazit syfilidou a přenést ji tak na své děti. Léčba syfilis se v 16. století prováděla pomocí rtuti, což bylo pro organismus fatální, jelikož se do těla dostávalo velké množství jedu. A proč pacienty léčili rtutí? Protože je to přimělo vylučovat sliny a potit se a lékaři si mysleli, že je tak vyléčí, jelikož je zbaví špatných tělních tekutin. Celá léčebná procedura trvala 6 týdnů. U žen nakažených touto chorobou docházelo k četným potratům. Ale nemoc u Kateřiny Aragonské ani u jejího manžela nebyla prokázána. Za dob vlády Tudorovců a hlavně Jindřicha VIII. převládala snaha krále a celou zemi líčit v tom nejlepším světle. Proto byla Jindřichovi věnována neustálá péče. Na svých kalhotách nosil až nepřirozeně velké krytí mužské chlouby, což mělo znamenat, že je král silný, mužný a schopný plodit zdravé následníky. Ale jak víme, moc se mu to nedařilo. Ale jelikož byl i politicky velmi vlivný, využil své moci k vytvoření nové církve, aby se mohl rozvést s Kateřinou Aragonskou a nemohl mu do toho mluvit papež. Potřeboval dědice a toho mu mohla dát jen jiná žena. Tou se stala Anna Boleynová. Oženil se s ní ve svých 44 letech. V době jejich sňatku spolu čekali již druhé dítě.

zadni-cast-brneni-jindricha-viiiSvou politickou moc a nadvládu se Jindřich rozhodl demonstrovat na osudném turnaji 24. ledna 1536. Zde ovšem utržil velmi závažné zranění, když spadl z koně a ten ho celou svou vahou zalehl. Když se Anna Boleynová dověděla o manželově vážné nehodě, byla v tak velkém šoku, že 3 měsíce před porodem potratila. Jindřich se tak opět nedočkal vytouženého následníka. Jindřich po pádu upadl do bezvědomí na celé dvě hodiny a lidé si už mysleli, že je mrtvý.  V dnešní době je i pětiminutové bezvědomí velmi závažné a může při něm dojít k poškození mozku a dvouhodinové bezvědomí je opravdu fatální. Vědci vypočítali, že na Jindřicha spadlo téměř 680 kg. Tato váha by zhruba odpovídala například dnešním 6 pračkám a následky by dnes odpovídaly nárazu automobilu jedoucího 64 km v hodině. Jindřich přežil jen díky brnění, kterého do značné míry chránilo. Ale i přes veškerou ochranu mu zřejmě popraskaly měkké tkáně a křečové žíly, kterými dost trpěl. Několik měsíců musel mít otevřená zranění, která se velmi špatně hojila, a když k tomu přičteme i bércové vředy, není to opravdu nic příjemného a jeho stav byl kritický.

Při pádu z koně utrpěl difuzní axonální poranění, což je velmi závažné poranění hlavy a především mozku, díky vybočení hlavy do strany při pádu. Jde o poměrně specifický typ poškození mozku v důsledku akutních úrazů hlavy. Dochází k poškození dlouhých nervových vláken, která tvoří základ bílé hmoty mozkové. Tato nervová vlákna jsou nezbytná pro propojení nervových buněk a jejich poškození má proto velmi závažné důsledky pro funkci nervových buněk. K takovému poranění dojde, jak již bylo zmíněno, při rychlém pohybu hlavy dopředu-vzad, nebo rychlých rotačních pohybech. Dnes je takovým typickým mechanizmem například autonehoda, kdy náhlé zastavení má za následek rychlý předklon a záklon hlavy. Příznaky takového poškození mozku jsou různé. Může se vyskytnout otok mozku a v těžkých případech dochází k poruše vědomí, které končí smrtí nebo těžkým bezvědomím bez známky jakýchkoliv základních reflexů. Dochází také k poruchám hybnosti a paměti, ke změně osobnosti a k mnoha dalším závažným potížím.  U Jindřicha následkem tohoto závažného úrazu hlavy došlo k prudkým změnám osobnosti. Měl velmi časté výkyvy nálad, ráno měl jiný názor než večer, byl velmi vznětlivý.

amputace-nohy-jindrich-viiiZhoršily se mu i vředy. Téměř 14 dní mu tělní tekutiny vytékaly z rány a nohy mu hnisaly. Lékařský tým, složený z 15 lékařů, se rozhodl nechat Jindřichovy vředy otevřené, jinak by znovu upadl do bezvědomí. Rány se neléčily, neustále z nich vytékal hnis a král tak hrozně zapáchal. Dobové záznamy uvádějí, že když král přicházel, byl už cítit o tři pokoje dál. Nikdo se ale neodvážil třeba jen naznačit, že král může zemřít, jelikož Jindřich byl pověstný svou krutostí a jakmile se mu někdo vzepřel, okamžitě by byl sťat. Pokud by se někdo opovážil říct, že král následkům zranění podlehne, byl považován za vlastizrádce. Odteď až do své smrti v roce 1547 Jindřich neustále dostával do nohou infekce. V dnešní době by mu nohy amputovali, ale za dob Tudorovců to nebylo tak jednoduché. V té době se používal amputační nůž, kterým se řezalo po obvodu zraněné končetiny jedním prudkým řezem. Zkušený chirurg se tak dostal až ke kosti, ale tu nepřeřízl. Na řadu přišla pila. Tehdejší výborný chirurg dokázal kost přeříznout touto pilou pod jednu minutu. Samozřejmě, že bez anestezie, takže je zřejmé, že pacient musel hodně trpět. Jindřichovi však lékaři nohy neuřízli. V 16. století by totiž takovou amputaci přežilo pouze 10 procent pacientů, takže se lékaři u krále k tomuto kroku neodhodlali. Nemohli riskovat královu smrt.

brneni-jindricha-viii-z-roku-1544Zhoršily se i Jindřichovy rány na hlavě po pádu z koně. Někdy nemohl ani mluvit a zčernal mu obličej.  Jeho zdraví mělo velmi vážný dopad na celou Anglii. Z dobových záznamů je patrné, že několik měsíců po nehodě byl již Jindřich natolik despotický a krutý, že se uchýlil až k ničení katolických klášterů v ohromném množství, téměř celá Anglie byla z jeho jednání v šoku. Pro tehdejší lid znamenala víra jistotu a kláštery navíc obyčejným lidem zajišťovaly živobytí (na klášterních polích pracovali zemědělci). Takže Jindřich jim během krátké doby všem obrátil dosavadní život naruby. V té době začaly i hromadné popravy Jindřichových odpůrců a obětí jeho řádění bylo téměř 70 000.

Navíc začal také šíleně tloustnout, což mu na náladě a zdraví rozhodně nepřidalo. Bylo to způsobeno hlavně tím, že to již nebyl ten atletický mladík, ale starý muž upoutaný na lůžko. Začal se tedy přejídat. V jídle se nějak neomezoval, byl to přeci jen král Anglie. Každý musel vědět, že je velmi bohatý a má se dobře. Vědci mají za to, že nejspíše trpět těžkou formou cukrovky, obezitou a zácpou. S postupným přibýváním na váze mu muselo být upravováno i jeho brnění. Během třiceti let jeho vlády se mu obvod pasu zvětšil z 82 cm na 132 cm a hrudník se mu rozšířil z 99 cm na 134 cm. Ke konci života byl už tak tlustý, že vážil celých 177 kg. Doslova se ujedl k smrti. Jedl až třináctkrát denně a převážně jen vepřové maso a každý den. Jedl i jehněčí, kuřecí, hovězí, zvěřinu, králíka, ale i páva a labuť. Zeleninu jedli jen chudí lidé, ale tudorovská šlechta nikoliv. Mělo se za to, že syrová zelenina je těžko stravitelná. Král si ovšem pochutnával na jahodách.  Vypil i velké množství piva. Voda se za do Tudorovců nepila vůbec, protože byla infikovaná, takže se dávala jen dobytku. Sám Jindřich vypil až 5 litrů piva denně. Měl rád také velmi silné červené víno a to si ještě doslazoval cukrem, který byl mimochodem také velmi drahý. Král snědl také velké množství bílého chleba, což rozhodně horšilo jeho zácpu. Ale jak víme, bílý chléb jedla šlechta a tmavý chudí lidé. Tato strava znamenala celkově dvakrát větší denní příjem kalorií než je doporučováno dnešními odborníky. Strava pro krále navíc byla velmi přesolená, denní příjem soli tvořil asi 20 g, což je opravdu velké množství.  Sůl zadržovala v těle vodu, tudíž Jindřich trpěl velkými otoky, vysokým krevním tlakem a zřejmě mu selhávaly ledviny. Při virtuální pitvě jeho těla se zjistilo, že měl zřejmě srdce díky enormní zátěži hodně zvětšené, především na levé straně a díky tomu měl zvýšenou srdeční činnost. Játra a ostatní orgány byly velmi prorostlé tukem.

jindrich-viii-portret-1548Tyto problémy byly také důsledkem jeho nevyzpytatelného chování. Musel velice trpět tím, že je tak tlustý a nemocný. Při setkání dvorské rady se dokonce bezdůvodně rozbrečel. Je zřejmé, že cukrovka druhého typu přispěla ke smrti Jindřicha VIII. v pátek 28. ledna roku 1547 ve dvě hodiny ráno. Jeho monstrózní mrtvola velmi zapáchala a z dobových záznamů víme, že jeho ohromné tělo doslova explodovalo ještě před samotným obřadem. Za svého života byl doslova posedlý tím, že chtěl na veřejnosti působit jako významný a vlivný panovník se vším, co k tomu patří. Tato jeho posedlost dokonalostí ho nakonec stála život…

 

 

Tanec za dob královny Alžběty I.

tanecIIIKrálovna Alžběta I. byla velmi vášnivou tanečnicí a dá se říci, že v tanci byla velmi dobrá. Při královských plesech a hostinách ji místní honorace velmi chválila a zdá se, že to neříkali proto, že byla jejich královnou, ale zřejmě z opravdové úcty k ní. Byla velmi muzikální a měla opravdu smysl pro rytmus (bez něj by nedokázala zatančit tehdejší moderní tance). Pokud byla nucena tanci jen přihlížet, hýbala hlavou, rukou či podupávala nohou do rytmu. Jak se říká „šili s ní všichni čerti“. 

 

tanecPodle dobových zápisů si každé ráno zatančila jeden tanec i šestkrát až sedmkrát, měla to jako rozcvičku, aby se udržovala v kondici. V oblibě měla hlavně dva tance – voltu a galliardu. Ale samozřejmě, že se v Anglii v 16. století netančily pouze tyto dva tance. Na dvoře královny Alžběty se tančily všechny taneční novinky té doby a tanec měl v oblibě již její otec Jindřich VIII., který byl též znám jako autor několika skladeb. Tance byly v té době rozmanité a lišily se podle složení obyvatel. Na královském dvoře se tančilo v italském stylu. Kromě galliardy a volty se tančily i almandy a také se zřejmě objevily i první country tance (v té době se nazývaly kontratance). O nich ale bohužel neexistuje žádný zápis. Tančilo se ale i řadách poddaných. Za dob panování královny Alžběty vzniklo v Londýně mnoho tanečních škol, kam chodili šlechtici i měšťané. 

Alžběta tančila s velkou vášní a vervou i přes svůj pokročilý věk, za což ji všichni obdivovali. Podle dobových záznamů svědků z roku 1599 (4 roky před svou smrtí)  zatančila tři až čtyři galliardy za sebou a rok před svou smrtí si s vévodou neverským zatančila ještě 2 galliardy. V té době jí bylo 69 let, což je opravdu obdivuhodné! 

Volta:

Galliarda: 

Nemanželský syn Alžběty I. a Roberta Dudleyho?

Královna Alžběta I. byla známa tím, že se odmítla vdát či mít dítě a jediné, po čem toužila, bylo být dobrou královnou anglickému lidu. Ale ani taková věc jako láska se jí nevyhnula. Hluboce se zamilovala do Roberta Dudleyho, který byl jejím podkoním. Trávili spolu hodně času a na královském dvoře se začaly šířit zvěsti, že by Robert mohl být příštím anglickým králem. Ale ke sňatku dojít nemohlo, jelikož on už byl ženatý s Amy Robsartovou. Amy byla sice jeho zákonitou manželkou, ale již dlouhá léta spolu nežili. Robert posílal královně Alžbětě milostné dopisy, ze kterých bylo patrné, jak vroucně ji miluje. Ona mu opětovala nejen milostnou korespondenci, ale i náklonnost. Ovšem každé její rozhodnutí a každý její krok byla nucena konzultovat s celým královským dvorem a pokud by se rozhodla špatně, mělo by to dopad na celou zem. V 16. století se manželství upřednostňovalo před láskou. Šlo o politický tah, který měl zajistit budoucí prosperitu země a mír. I když si Alžběta nemohla sňatek s Robertem dovolit, za svou lásku k němu bojovala neustále. Když pak Robertova manželka Amy po pádu ze schodů zemřela, byl z její smrti nařčen nejen Robert, ale podezření padlo i na samotnou královnu, které smrt sokyně přišla velmi vhod. Dokonce z dobové korespondence víme, že královna na Amy dost žárlila. Ale samozřejmě jako královna by se nesnížila k vraždě či podílu na ní. A Dudleyho také soudy zprostili obžaloby. Z dobových záznamů vyplývá, že Robert Dudley byl smrtí své manželky zdrcený. Alžbětě bylo jasné, že teď po smrti Amy si Roberta vzít nemůže, její pověst královny by tak byla ohrožena. Byli velmi dobří přátelé, ale navzdory tomu se spekulovalo, že stejně mezi nimi bylo něco víc a že z jejich vztahu vzešel syn, který ale záhadně zmizel. Ovšem po 25 letech se dohady o nemanželském dítěti objevily znovu. Připlula totiž loď, na které byl muž jménem Artur Dudley, který tvrdil, že je nemanželským synem samotné královny a Roberta Dudleyho. Alžběta sice popírala existenci dítěte s tím, že je vdaná pouze za svou zem a navíc se jí líbilo, když jí lidé oslovovali „panenská královna“. Ale dlouho popírat nemohla, lidé jí neuvěřili, že byla pannou, když se mladík objevil a její pověst byla ohrožena. 

Mladík prohlašoval, že je skutečným nemanželským synem královny a že jej vychoval Robert Southern. V té době v Anglii opravdu existoval muž jménem Robert Southern a žil ve Worcestershiru. Mladíkovi věřili jak Španělé, k jejichž břehů připlul, tak angličtí agenti. Bylo ale nutno celou věc náležitě prověřit. Mladíkovi bylo tehdy sedmadvacet let, což značilo, že byl počat kolem roku 1560 a v té době údajně Robert Dudley bydlel velmi blízko královny a jejich lásku potvrdil i dvorní ministr Cecile. Jednoho dne byla královna těžce nemocná. Dala si zavolat komorníka, který sloužil Robertu Dudleymu a tento muž měl dostat 500 liber jako dar, což byla opravdu obrovská suma peněz. Je možné, že osobní komorník Roberta Dudleyho věděl o těhotenství královny a o tom, kdo je otcem? A za mlčení a vyřízení celé věci dostal odměnu? V roce 1562 sama královna sepsala modlitby, ve kterých žádá Boha za odpuštění kvůli hroznému hříchu. Modlitby se týkaly smilstva. Je tedy možné, že královna sama žádala prostřednictvím těchto modliteb Boha, aby jí odpustil, že zhřešila a že počala nemanželské dítě? Ale pokud by byla skutečně těhotná, jak by to utajila před představiteli královského dvora a před lidmi? Občas se stáhla z veřejného života a hned se objevily zvěsti, že je opravdu těhotná a že se vydá do Londýna porodit. Ono dítě mohlo být Alžběty a Roberta. Ale jak víme z historie, v době středověku se mnohokráte objevili ztracení princové s tím, že jsou následníky trůnu. Takových podvodníčků existovala celá řada a když se na podvod přišlo, falešný princ byl vždy náležitě potrestán. Pravdou ale je, že Alžběta Roberta Dudleyho skutečně milovala. Když zemřel, zamkla se ve své komnatě a dlouho nevyšla ven, dveře musely být nakonec vylomeny.  

O existenci nemanželského dítěte královny se spekuluje dodnes. Jistý historik Paul Doherty narazil při svém bádání sbírku sepsanou sirem Francise Englefieldem. Byl to slepý anglický katolík, který žil v exilu ve Španělsku. Byl požádán, aby vyslechl jistého mladíka jménem Arthur Dudley, jenž byl zajat v zálivu a tvrdil, že je nemanželský syn Alžběty a Roberta Dudleyho. Dalším důkazem existence Arthura jako syna královny může být i záznam z roku 1559, kdy sama královna dala příkaz, aby byl její podkoní Robert Dudley přesunut do ložnice vedle té její. V roce 1560 se dvorní ministr Cecile zasazuje o to, aby byl vztah mezi královnou a Robertem ukončen, jelikož podle něj Robert Dudley chladnokrevně plánoval a spáchal vraždu své manželky. Dalším důkazem o těhotenství může být i zpráva španělského velvyslance, který uvedl, že se královna stáhla z veřejného života a začal se „mimořádně zvětšovat“. 
A další věc, svědčící o možném královském původu Arthura je, že jeho adoptivní otec Robert Southern mu na smrtelné posteli zřejmě prozradil, jaký je jeho pravý původ.
V Národním archivu Španělska jsou listiny, týkající se Arthura Dudleyho. Tyto listiny psal anglický špión, jehož kódované jméno bylo B.C. a tvrdil, že Arthur velmi připomíná svou vizáží Roberta Dudleyho, je mu 27 let a narodil se pravděpodobně roku 1561. Jiní historikové a odborníci zase tvrdí, že rok narození Arthura zcela neodpovídá, jelikož královna byla v té době pod bedlivým dohledem celého dvora a těhotenství byl jen těžko utajila. Také tvrdí, že autor spisů sir Francis Englefield byl zapřísáhlým katolíkem, a tudíž nepřítelem královny, takže mohl mít zájem na pošpinění její pověsti a tím pádem by se mu neznámý mladík jako nemanželský syn docela hodil. Navíc z dobových záznamů je patrné, že ve své poslední vůli údajný opatrovník mladého Arthura Robert Southern nikoho jménem Arthur jako dědice svého majetku neuvedl. 

Jak to bylo doopravdy s narozením údajného nemanželského syna královny Alžběty I. se zřejmě nikdy nedovíme. Tajemství ukrývala královna ve svém nitru a zmizelo s ní už před staletími… 

Muž nebo žena? … aneb důvod neplodnosti královna Alžběty I. 

Thomas Seymour

Po smrti krále Jindřicha VIII. v roce 1547 si jeho žena Kateřina Paarová vzala za muže Thomase Seymoura, který byl bratrem Jane Seymourové (třetí žena Jindřicha VIII.). Tehdy třináctiletá dcera krále Jindřicha VIII. dostala nevlastního otce.  Jak se zdá, podle očitých svědků k sobě měli velmi blízko. Dokonce podle dnešních kritérií by se Seymourova náklonnost k mladé princezně dala označit za sexuální obtěžování. Podle svědků chodil časně ráno Thomas Seymour do ložnice k Alžbětě a probouzel jí před tím, než se oblékla. V posteli jí lechtal a zřejmě to mělo silný sexuální podtext. Mnohým lidem u dvora to přišlo nepatřičné až odporné, říkalo se, že jí svíral v obětí a tak to trvalo celé měsíce. Alžbětě to zřejmě nebylo nepříjemné, jelikož jí bylo pouhých třináct let, brala Thomase jako autoritu. Navíc on byl velmi pohledný, vysoký a zřejmě jí svým vzhledem také přitahoval. V případě, že by si Thomas vzal Alžbětu za ženu, byl by mocným vládcem Anglie a jejich děti by samozřejmě měly nárok na trůn. Však také po smrti své ženy Kateřiny Paarové se chtěl Thomas s mladou Alžbětou oženit. Dokonce s ní chtěl podle svědků mít dítě. Nějak se tím netajil a zvěsti o touze stát se králem nevyvracel. Nepočítal ovšem s bratrem Alžběty, tehdy dvanáctiletým králem Edwardem, který se o jeho plánech s Alžbětou dověděl a sňatku zabránil. Seymour byl roku 1549 sťat. Thomasova smrt Alžbětu zarmoutila a trápila se zřejmě až do konce svého života. O několik let později se ale její život převrátil vzhůru nohama, zemřel totiž mladý král Edward i sestra Marie a Alžběta se ve svých 25 letech stala anglickou královnou. 

Zpočátku to neměla jednoduché, musela si změny zákonů a nařízení, zavedená po staletí, tvrdě vybojovat, ale ničeho se nezalekla. Mnozí o ní tvrdili, že je tvrdá jako muž. Postupem času ji někteří začali podezřívat z toho, že má mužské pohlaví a před veřejností to skrývá. Není přece možné, aby se stále vyhýbala sňatku a zplození následníka trůnu, pokud by k tomu neměla vážný důvod… 

Její fyzické vzezření těmto spekulacím též nahrávalo. Měla na ženu té doby velmi atletickou postavu a výborně jezdila na koni (dokonce lépe než někteří muži). Někteří zmiňovali její dlouhé, štíhlé ruce. Královnina socha vytesaná z mramoru na jejím náhrobku má nezvykle štíhlé prsty. Na obrazech jsou štíhlé prsty také velmi zřetelné a rukavice, které se dochovaly, mají též dlouhé a štíhlé prsty. Na tvář si nanášela silné vrstvy bílého pudru, podle některých proto, že chtěla skrýt vousy nebo jizvy po neštovicích. Nosila také velmi vysoké límce, které mohly skrýt mužský ohryzek. A některé Alžbětiny dobové portréty vypadají velmi žensky, jiné zase mužsky. Někteří lidé tvrdí, že královna Alžběta I. zakázala pitvu svého těla. Tento fakt svědčí podle některých o tom, že skutečně něco skrývala. Ovšem ať už byla pravá fyzická podoba jakákoliv, nic to nemění na faktu, že ve své době byla velmi silnou a mocnou ženou a to mohlo být trnem v oku mnoha mužům. Byla nezávislá, odmítala se vdávat a parlament jí musel do sňatku nutit, ale ona ho neposlouchala. Podle některých prý nebyla normální. Tehdy se o ní říkalo, že je s ní buď něco v nepořádku a nebo je někdo jiný. A v tuhle chvíli se nabízela možnost, že by byla muž. 

Existují spekulace o důvodu, proč Alžběta mohla vypadat jako muž nebo za něj být pokládána. Legenda přetrvávající už staletí, říká, že Alžbětu jako malou dívku vyměnili za chlapce poté, co dostala horečku a zemřela. Když sluchové, kteří ji hlídali, zjistili, že nejeví známky života, vyměnili ji za stejně starého chlapce. Ten jí byl fyzicky velmi podobný, takže si nikdo záměny nevšimne a mrtvé tělo malé Alžběty poté uložili do kamenné rakve a zakopali. 

Počátkem 19. století však tahle legenda opět ožila, když vikář kostela ve městě údajného spočinutí těla malé Alžběty tvrdil, že našel rakev s ostatky dívky stejně staré, jako byla princezna Alžběta. Říká se, že je pak opět pohřbil. Rakev si prohlédl uznávaný archeolog. Byla zkoumána z důvodu datování. Přesně se neví, zda byla rakev z dob Římanů (ti sídlili v Anglii více jak tisíc let před narozením Alžběty) nebo až ze středověku. Pokud by se jednalo o římskou rakev, je jisté, že nebyla Alžběty. Stopa, která by mohla určit, že se jedná o středověkou rakev se nachází na dně schránky. Jedná se o drenážní otvor, který se do rakve dělal proto, aby se plyny z rozkládajícího se těla mohly dostat z rakve ven. Pokud v rakvi tento otvor nebyl, často se stalo, že rakev prostě explodovala. Skutečnost, že na dně je drenážní otvor, ukazuje, že se s jistotou jedná o středověkou rakev, a ne o rakev z období osídlení Římany. Ovšem rakev pochází z přelomu 13. a 14. století, což je 200 až 300 let předtím než měla údajná malá Alžběta zemřít. Ovšem nelze vyloučit, že by dívka byla pohřbena v této rakvi, mohli prostě jen znovu použít jakoukoliv starou rakev. Takže pokud by ji použili například po 300 letech, datově by to odpovídalo době Alžběty. A proč použili starou rakev? Došlo by k tomu v případě, kdyby tělo potřebovali pohřbít rychle, aby na úmrtí nikdo nepřišel.

Objev rakve sice nepřinesl jasné rozuzlení toho, zda byla Alžběta jako mladá nahrazena chlapcem či nikoliv, ale tohoto příběhu roku 1910 obratně využil známý autor Drákuly Bram Stoker. Ve své knize „Známí podvodníci“ věnoval případu údajné smrti mladé Alžběty celou kapitolu. Podle Stokera existují z dob Alžběty jasné náznaky toho, že skrývala tajemství. Podrobně prozkoumal její písemnosti a zjistil, že časem se její písmo značně změnilo. Skoro to vypadalo, jako kdyby další texty psal někdo jiný. Zpočátku byl styl jejího písma velmi strohý, ale z ničeho nic začal být elegantní a zřejmě ovlivněn latinou a francouzštinou. Stoker však nikdy netvrdil, že jeho příběh o Alžbětě se zakládá na pravdě, ale také to nevyloučil. 

A co se týče Alžbětina postoje vůči manželství, k odporu vůči instituci manželství mohl vést i její předešlý vztah s Thomasem Seymourem. Zřejmě jí Thomas svým nátlakem a sexuálními hrátkami manželství a vůbec soužití s mužem znechutil na celý život. Ale je možné, že ona sama věděla něco, co ostatní nikoliv a to jí bránilo ve sňatku a v početí potomka. 

 

V roce 1985 vyšla studie, která vysvětluje Alžbětin odpor vůči manželství a mateřství. Podle této studie Alžběta mít děti zřejmě nemohla. Odborníci porovnali fyzické rysy královny Alžběty s projevy genetického onemocnění, tzv. syndromu androgenové necitlivosti. Lidé s touto vzácnou genetickou anomálií se rodí s oběma pohlavími. Stává se to u jednoho z dvaceti tisíc dětí. Při porodu se to rozeznat nedá, jelikož dítě má ženské pohlavní orgány. V době královny Alžběty neměli lékaři takové možnosti, aby gynekologická prohlídka odhalila, že dívka nemá dělohu ani vaječníky, ale místo toho má nesestouplá varlata, která nejsou vidět. Ta produkují mužský hormon testosteron. Tělo ho však nedokáže rozeznat, proto dotyčný vypadá jako žena. Něco podobného se mohlo stát i Alžbětě. Při porodu si samozřejmě nikdo ničeho nevšiml a Alžběta byla považována za dívku. V pubertě však u ní došlo k mnoha změnám a ona sama si zvláštností a změn mohla všimnout, proto se zřejmě vyhýbala sexuálnímu styku s muži. Pokud by tahle teorie byla pravdivá, byl by to zřejmě důvod, proč se Alžběta nevdala. Tělo po své smrti zakázala pitvat a balzamovat, zřejmě proto, aby se na její tajemství nepřišlo. Navíc ona sama vykazovala příznaky tohoto onemocnění. Jedinci s touto genetickou anomálií jsou velmi atraktivní, inteligentní a praktičtí. Ženy jsou vyšší, štíhlejší, aktivnější a mají atletickou postavu a dlouhé ruce. Historikům se samozřejmě tato teorie moc nezamlouvá. Tvrdí totiž, že kdyby trpěla touto vzácnou chorobou, jistě by neměla milostný vztah s Robertem Dudleym, protože kdyby on zjistil, že je s královnou „něco v nepořádku“, jistě by k ní necítil takovou náklonnost. 

Kdo ví, jak to vlastně bylo, pravda je, že když jsem prohlížela vyobrazení královny Alžběty I., na všech portrétech má dlouhé prsty a na některých vypadá žensky a na jiných zase spíše jak muž převlečený do ženských šatů…