Osobnosti skutečné i legendy

Čachtická paní z Karlštejna

Čachtickou paní Alžbětu Báthoryovou jistě není potřeba představovat. Věděli jste však, že podobou postavu najdeme také v českých dějinách, a to dokonce o pár desítek let dříve, než se narodila samotná Báthory? Jedná se o šlechtičnu Kateřinu Bechyňovou z Komárova a Lažan, které se také přezdívá „Karlštejnská paní“.

 Stejně jako Čachtickou paní Alžbětu Báthory bychom dnes „Karlštejnskou paní“  Kateřinu Bechyňovou nazvali sadistkou. Kateřina své oběti polévala střídavě  vroucí a ledovou vodou, řezala jim maso z těla, otevřené rány jim solila, svalstvo    pálila vařícím máslem a zaživa je stahovala z kůže. S ukrýváním mrtvol si nedělala  žádné starosti, jednoduše je házela do hradního příkopu. Jednu dívku prý dokonce  prohodila přímo prevétem. Podívejme se ale na život Kateřiny od začátku.

 O případu Kateřiny Bechyňové se již dnes příliš podrobností neví, její život před vypuknutím soudního procesu je znám ještě méně. Kateřina se narodila (rok narození je neznámý) významnému rytíři Kunatovi Pešíkovi z Komárova, oblíbenci krále Vladislava I. Jagellonského. Měla celkem pět sourozenců – z toho pouze jednu sestru, takže vyrůstala zejména mezi muži, což podle odborníků mohlo mít vliv na její pozdější drsné chování.

Dále existuje více domněnek a variant… Kateřina prý byla v mládí znásilněna vlivným šlechticem, který ale nikdy nebyl potrestán, takže se šlechtična rozhodla trestat nevinné dívky a ženy. Její manželství nebylo příliš vydařené. Provdali ji z politických důvodů za Bedřicha Bechyně z Lažan, jehož bratr byl purkrabím na Karlštejně. Po boku svého muže nebyla šťastná a dohnalo ji to až na pokraj šílenství. A zde všechny ukrutnosti začaly…

 Kateřina Bechyňová z Lažan roku 1534 bestiálně zavraždila 14 mladých dívek jen proto, aby se mohla koupat v jejich krvi, neboť věřila, že jí taková koupel zaručí věčné mládí. Ve skutečnosti jich ale bylo pravděpodobně přes 30. 

Kronikář Václav Hájek z Libočan (zemřel roku 1553) ve 30. a 40. letech 16. století působil jako děkan na Karlštejně. Neuniklo mu nelidské řádění urozené paní Kateřiny Bechyňové z Komárova a na Pěčíně, manželky purkrabího pana Jana Bechyně z Lažan, s níž jako děkan přicházel úředně často do styku. Rozhodl se proto do těchto věcí zasáhnout a podal žalobu u komorního soudu v Praze, příslušného pro vyšetřování přečinů feudálů. Výslechy svědků započaly 12. prosince 1533 a máme je zaprotokolovány v registrech komorního soudu.

Svědčilo sedmnáct osob, z toho deset žen. Z jejich výpovědí lze odvodit, že česká „čachtická paní“ se jmenovala Kateřina Bechyňová.

Korunním svědkem obžaloby byl kožešník z Nového Města pražského Prokop, zvaný „Papež“. Jeho sestru ubila šlechtična na schodech pohrabáčem. Dorotu, dceru kováře z Pěčína, nechala zavěsit hlavou přes bidlo dolů, a k hlavě dala přivázat moždíře; když bylo zřejmé, že Dorota mučení nepřežije, poslala ji k matce domů. Zde nešťastnice hodinu po příchodu skonala. Podobně zahynula v šestnácti letech jakási Hedvika, na jejíž smrti přiznala spoluvinu Manda Vaňková:

„Paní byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, až zemřela.“

Manda přiznala i bití a usmrcení těhotné Kačky Matějkovy. Vrátný Linhart doznal, že obě děvečky byly sneseny do dolního hradu, kde zemřely. 

„Mne kázala paní pak synu bíti, i bil mne, a kdyby mne bil víc, snad by mne, starce, ubil,“

doplnil o sobě.Také vrátného dceru Kateřinu léčili z ran, způsobených krutou vražednicí.

Nebylo výjimkou, že Kateřina Bechyňová vláčela často některou ze služebných za vlasy po komnatě, pacholka, který jí odporoval, že právě nemá čas, nechala bez provazu vhodit do hladomorny, a z kočky, která jí potrhala krajky, dala zaživa stáhnout kůži. 

Že sadistické týrání nebylo žádným hradním tajemstvím, dosvědčovalo veršování, které v té době kolovalo po Praze: 

Dál od Karlštejna, dál, dál! Tak náčelník lapků zavolal.
Tam místo nás jiný morduje, krev panen pije a hoduje. 

Přestože svědectví byla výmluvná, snažila se paní Kateřina řadu svědků podplatit, což se projevilo hned při zahájení soudu 5. ledna 1534, kdy přísedící najednou slyšeli o „dobrotivé a laskavé paní“. Ranhojič Duchek Smejkal z Líhy však přiznal, že manželka purkrabího mu poručila, aby soudu „o těch mordích nic neříkal“.

Komorní soud za předsednictví Vojtěcha z Pernštejna zasedal krátce, do 16. ledna 1534, a rozsudek vynesl 23. ledna 1534. Letopisec 19. století uvádí: „Item, v pátek hned potom odsouzena paní Kateřina hrdla pro rozličné mordy, kteréž učinila nad svou čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila, drala vochlemi, a jinak rozličně a neslýchaně je mučila. A zamordovala jich, jak sama přiznala, čtrnácte osob.“

Vojtěch vynesl rozsudek: „Do Mihulky s ní! A živá se na světlo Boží nepodívá. Hlady a žízní zhyne. A než se tak stane, může prosit svoje oběti za odpuštění. Pozná, jak kruté je mučení.“

Jak dlouho může zůstat naživu bez vody a kousku chleba? Deset dní, dvanáct…? Šestnáct! Dlouhých šestnáct dní a neméně tolik nocí mohla zpytovat svědomí, pokud vůbec někdy nějaké měla.

Kateřinu z Komárova odsoudili k umoření hladem v Mihulce, jedné z věží Pražského hradu, kam ji vsadili 27. února 1534; tady 15. března téhož roku také zemřela. Stalo se tak za panování českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Když její tělo z věže vynášeli, její prsty byly z poloviny okousané. Ač už sama nedýchala, vraždit dokázala i po smrti. Její kletba totiž zůstala žít…

Tím však záležitost zdaleka neskončila. Původce procesu – Václav Hájek z Libočan – byl už 30. dubna 1534 zažalován ovdovělým Janem Bechyněm z Lažan pro krádež klenotů a zbaven děkanství na hradě. Čáslavský rytíř Václav Halaš z Radimovic zachoval, že „Hájka jako lotra přivezli podvázaného pod koněm z Karlštejna do Prahy“. Není známo, zda to byla odveta karlštejnského purkrabího, kterému Hájek procesem pošramotil rodinnou pověst, ale jisté zůstalo, že dva dny po smrti paní Kateřiny 17. března zemřel náhle nejvyšší hofmistr Českého království a tehdejší předseda komorního soudu pan Vojtěch z Pernštejna, kterého hned druhý den z Prahy odvezli do rodinné hrobky v Pardubicích. Spěch s jeho pohřbem v době, kdy smuteční obřady za nejvyšší zemské hodnostáře trvaly často až měsíc, byl nezvykle nápadný. Byl nemocný, to ano, ale na umření nevypadal. Ač mu náležel honosný státní pohřeb, pochovali ho bleskurychle a bez ceremonií s otevřenou rakví. To tehdy nebylo právě zvykem. Jeho příbuzní se prý snažili něco zakrýt. Důvodem bylo zřejmě Vojtěchovo závažné kožní onemocnění, námel, které se tehdy pokládalo za Boží trest. Říkalo se dokonce, že si ho Kateřina stáhla s sebou do hrobu a nebo že ho proklela za to, že jí nechal zemřít v kopce hladem. Ovšem zvláštní je, že samotný Vojtěch trpěl při své nemoci všemi příznaky mučení, které na svých obětech prováděla Kateřina. Měl zimnici, trpěl nesnesitelným vedrem, při kterém měl pocit, že se smaží v ohni, pálením, žízní, hladem, též nespavostí a dusil se.

S Vojtěchovou smrtí se jeho druhá manželka nedokázala smířit a snad aby předešla pitvání se v manželově nemoci, nechala na jeho náhrobek vytesat hrůzné prokletí – „Kletba tomu, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořiti a odstraniti, na jeho děti a děti jeho dětí.“

Ačkoliv se vědci tváří, že žádná středověká kletba je nemůže odradit od výzkumu, zkoumání hrobky Pernštejnů bylo v minulosti několikrát zastaveno. V roce 1850 ji chtěl otevřít inspektor Bořucký, náhrobní desku ale vrátil záhy zpátky. Proč, to už se asi nedozvíme. Jindy se pátrání zastavilo kvůli nedostatku financí, tu pro zjištění výskytu nebezpečných bakterií.

Naposledy se do zevrubné prohlídky hrobky pustil historik Jiří Kotyk. K dnešnímu dni je živ a zdráv.

  Prostopášník Petr Vok

Když Petru Vokovi zemřel otec, bylo mu teprve 14 dní. Jeho bratru Vilémovi 2 roky. Byli tudíž předurčeni jako jediní muži z rodu Rožmberků, aby spravovali veškerý majetek. V té době byli Rožmberkové nejbohatším rodem v českém království. V mládí Petr Vok z Rožmberka proslul jako štědrý pořadatel bujarých zábav, jenž neměl nouzi o zájem dívek i zralých žen. Když v roce 1592 zemřel jeho bratr Vilém z Rožmberka a on se po něm stal 12. vladařem rožmberského dominia, zjistil, že jeho bratr po sobě zanechal zničující dluhy, které bude muset nekompromisně dotírajícím věřitelům splatit. S touto situací se vyrovnal se ctí. Stejně rozhodnou iniciativou ukončil řádění pasovských žoldnéřů v jižních Čechách. Z velkého majetku Rožmberků mnoho nezbylo, ale všechny dluhy po zesnulém bratru byly splaceny. Přesto dodnes zůstal v povědomí široké veřejnosti (snad i „zásluhou“ dvou českých filmů) jako prostopášník…

Falešný magistr Kelley 

Životní osudy podvodného alchymisty Edwarda Kelleyho, jenž svým    šarlatánstvím střídavě okouzloval císaře Rudolfa II. i pana Viléma z  Rožmberka. Císař Rudolf si tohoto podvodníka neobyčejně oblíbil. Kelley se  ale ve skutečninosti tak nejmenoval. Narodil se jako Edward Talbot v Anglii a  vyučil se lékárníkem. Toto řemeslo pro něj nic neznamenalo, stal se později    písařem. Později byl nařčen z falšování úřední listiny týkající se dědictví a byl  za to odsouzen. Uřízli mu obě uši. To byl tehdy obvyklý trest za podvod.

Poté uprchl do Londýna, nechal si narůst dlouhé vlasy a plnovous, změnil si  jméno na Kelley. Seznámil se s uznávaným astronomem a matematikem Johnem Dee a stal  se jeho učedníkem. Sloužil jako médium při seancích vyvolávajících duchy  zemřelých. Kelley se vůbec zpočátku nezajímal o mystiku, dokonce se jednou zeptal Johna, coje to Kámen mudrců, že o něm někde slyšel. John Dee byl především věštec a nosil s sebou skleněnou kouli.

Roku 1584 se oba objevili v Praze. Dostali se až na císařský dvůr,  kde chtěl Kelley především zbohatnout. O císaři Rudolfu II. bylo známo, že je  velkým stoupencem magie, esoteriky a všeho tajemného a na svých bádáních,  navzdory prázdné pokladně, nikdy nešetřil. Kelley na císaře velice zapůsobil tím, že proměnil bezcenné olovo na zlato. Vyčaroval prý valoun zlata,který vážil zhruba libru a na něm se prý blyštil rubín. Císaři vysvětlil, že nalezení rubínu na zlatě je obvyklý jev při vydařené transmutaci. Císař mu uvěřil, avšak na popud katolických pánů byl Kelley nařčen z čarodějnictví a vypovězen z Prahy. Oni totiž ani Kelley ani John Dee nebyli katolíci a jejich pobyt na dvoře nejkatoličtějšího panovníka by nevypadal dobře. Říkalo se o nich, že jsou dokonce agenti anglické královny (John Dee byl skutečně poradcem anglické královny) společně s Williamem Shakespearem, kterého údajně potkali v Praze na Jánském vršku, kde je nyní muzeum alchymie. Odtud možná pochází i námět Shakespearova díla Sen noci svatojánské. Dalším shakespearovským námětem z Prahy byl námět na Romea a Julii a podle jedné z legend se část této hry hrála i na svatbě Viléma z Rožmberka. Shakespeare dokonce měl syna s jednou bohatou pražskou dámou a ten syn měl prý příjmení Kelley a přitom Kelley byl podle všech informací neplodný. Takže kdo ví, co se tam v té době vlastně dělo 😀

Ale zpět k Vilémovi z Rožmberka. Ten byl též nadšený alchymií a čarováním Kelleyho a Johna Dee a proto je pozval do Jižních Čech, kde se pak delší dobu schovávali. Vyráběli  živé stříbro a pořádali různé seance. Při nich šlehaly vysoké plameny a zjevovali se andělé, se kterými oba čarodějové dokonce hovořili jejich mateřštinou. Učili též Viléma jazyku Adama a Evy a porozumět ptačí řeči 😀 Kelley navíc dokázal zřejmě pomocí hypnózy zmírnit Vilémovi jeho neutuchající bolesti. Za to se pak oba podvodníci měli na Vilémově panství vskutku královsky. Kelley se pokoušel vetřít do přízně manželky svého učitele a pokusili si manželky prý i vyměnit. Dokonce se z této výměny mělo narodit dítě a dostalo jméno Triboniensis (tak se v té době říkalo Třeboni). Tato skutečnost se ale Johnovi Dee moc nelíbila a tak z Jižních Čech odjel s celou rodinou domů. Kelley zůstal a v té době přišlo i tolik očekávané pozvání k císařskému dvoru a rozjel tam velmi slušnou kariéru. Dlouho se mu všechno dařilo, získal i nemalý majetek. Kelley využíval nastupujících psychických problémů císaře a namluvil mu, že není jen tak ledajaký Kelley, ale že pochází se slavného irského rodu a tak ho nechal císař dokonce povýšit na rytíře. To však se v té době normálně nedělalo, protože povýšený musel splňovat podmínku vlastnictví movitého majetku. To však záhy napravil Vilém II., který svému oblíbenci Kelleymu daroval velkostatek v Libni. Byl tak bohatý, že se po Praze pohyboval zásadně v kočáře oblečený do kožešin a hedvábí.

Takový nezřízený život však musel být nějak potrestán a sice jeho soubojem s císařským úředníkem Jiřím Hunkelem, jehož v souboji zabil – a to v době, kdy byly císařem Rudolfem II. souboje přísně zakázány. Kelley se rozhodl utéct zpátky k Vilémovi. Měl však smůlu, byl dopaden a uvězněn na Křivoklátě.  Při pokusu o útěk měl provaz příliš krátký a zranil si nohu tak těžce, že mu musela být amputována a později nahrazena dřevěnou protézou. Císaře tentokrát neobměkčil. Ten nařídil, aby ho propustili do té doby, než se vyléčí a poté byl uvězněn na hradě Hněvíně. Toto vězení už bylo o mnoho lépe střežené. Dokonce tak, že se u jeho kobky svítilo i v noci. Při jeho věznění se za rok spotřebovalo 13 liber svíček. Říkalo se dokonce, že ho císař chtěl nechat věznit tak dlouho, dokud mu Kelley neprozradí svůj tajný recept na výrobu zlata. Znovu se pokusil o útěk.Provaz mu propašovala do kobky jeho manželka. Tentokrát byl provaz dlouhý dost, ale příliš slabý a neudržel jeho váhu. V půlce se přetrhl a při pádu si Kelley těžce zranil i druhou nohu. Vidina úplného zmrzačení jej přinutila ukončit svůj život sebevraždou jedem, který mu do cely při své návštěvě propašovala jeho manželka. Edward Kelley se nedožil ani 44 let. 

Do dnešní doby se zachovalo i několik původních alchymistických receptur Kelleyho, ale jsou to spíše takové jednoduché chemické postupy na výrobu různých solí a na čištění rtuti. Láska k alchymii dovedla nejednoho alchymistu ke krachu, protože ne každý mág si mohl dovolit smlouvu s pánem hradu, na kterém dotyčný  mág působil. Takovouto smlouvu si vymohl na svém panovníkovi Claudius Cyrus, který žil na panství Viléma z Rožmberka. Tou smlouvou se zavazuje alchymista, že bude provádět pokusy s boží pomocí, ale že nezaručuje úspěch a zároveň žádá, aby se o něj Vilém v případě neúspěšných alchymistických pokusů postaral a pomohl mu se uzdravit. Toto však v případě Edwarda Kellyeho neproběhlo.  

Legenda zvaná Golem(aneb první počítač?)

Rabbi Löw vlastním jménem Jehuda Liva ben Becalel byl velký židovský učenec, učitel a všichni Židé ho uctívali. Byl považován za velkého učitele, stejně jako Jan Ámos Komenský. Když rabbi zemřel, Komenskému bylo 17 let, takže se teoreticky mohli znát. Zřejmě se nikdy nepotkali, ale Komenský o rabbim jistě slyšel. Mnohé Ámosovy poznatky byly svým obsahem hodně podobné poznatkům rabbiho. Podobaly se hlavně názory pedagogické. Učitel má podle nich při výkladu postupovat od známého k neznámému, od jednoduššího k složitějšímu. Vyučování má být názorné, je třeba užívat příkladů, ale i pohádek, příběhů spojených s tím, co děti už znají. Děti nemají učební látku memorovat, musejí pochopit její obsah a souvislosti. Látka má být roztříděna a předkládána podle věku dítěte. Ve třídě nemá převládat strach, ale atmosféry hry. Oba zdůrazňovali důležitost otázek, rabbi je nazýval „přestupními stanicemi k poznání,“ a také potřebu odměny. Všeobecná shoda mezi nimi ale nepanovala, rabbi Löw byl zásadně proti soutěživosti (na rozdíl od Komenského). „Soutěživost svádí k pokušení radovat se z toho, že jsi lepší!“ Studovat se podle něj má „z lásky k moudrosti.“ Rabbiho učebnice se bohužel nezachovaly, shořely při velkém požáru židovského ghetta v roce 1689.

O rabínovi jako vědci se neví skoro nic. Prakticky jenom pár historiků je informovaných. To, co o vysokém rabbim Löwovi přetrvává v mysli většiny křesťanů i Židů, co se objevuje v židovské i v české literatuře, v židovských i českých dějinách, to ale vůbec nevychází ze skutečnosti jeho života a výsledků jeho práce, nýbrž – z legend. Jako pavučinkou je jeho postava opředena mnoha pověstmi, nejznámější z nich je ovšem ta, která dává rabbiho do spojitosti s homunkulem Golemem. O rabbim se říkalo, že prošel rajskou zahradou a odhalil všechna její tajemství a proto si ho Židé vážili a uctívali ho jako svého zachránce. Svěřovali mu i svá tajemství a obavy. Jednou k němu přišli s obavou o zachování dobré pověsti židovského národa. Šlo o to, že křesťané věřili, že Židé při svých obřadech používali krev křesťanů. Obyvatelé ghetta se obávali se toho, že jednou někdo za jeho zdi hodí lidské tělo a nařkne Židy z krvavých obřadů. Rabbi je uklidnil a slíbil jim pomoc. Rabín se dlouho do noci modlil, aby ho ve spánku navštívil sen a ve snu dobrá rada. Sen k němu opravdu přišel.

Zjevil se mu nápis: „vytvoř z hlíny golema – postavu podobnou člověku. Golem vám bude pomáhat proti nepřátelům. „ 

Na základě tohoto snu pak vytvořil ohromnou sochu z hlíny (měřila asi 1,5 metru). Předcházel tomu zvlátní rituál, kterého se účastnil i rabiho zeť, který představoval živel oheň. Ten golema 7x obešel po směru židovských hodin. Socha najednou žhnula jako hořící uhlí. Ten samý rituál vykonal také rabiho žák, který představoval jeden ze čtyř živlů (vodu). Živel zemi měl představovat právě Golem. Socha pak zchladla a začali jí růst vlasy a pomalu dostával lidskou podobu. Nakonec obešel Golema sám stvořitel a všichni odříkávali verše ze Starého zákona o tom, jak bůh daroval člověku život. Na pergamenový papír rabi napsal golemovo jméno a vložil pergamen do mozku přímo pod čelo. Socha se najednou probudila.Pomocníci rabiho Golema oblékli a odvedli ho do rabínova domu. Existuje však ještě jedna verze stvoření Golema. Prý ho rabi stvořil u sebe na půdě synagogy a pod jazyk mu vložil šém. Golema pojmenoval Josífek. Z Golema učinil stvoření, které poslouchá na slovo svého pána a stvořitele, neuměl mluvit. Svému pánu sloužil do doby než přišel šábes. V tento den mu bylo heslo z mozku vyjmuto a Golem odpočíval. Bůh chtěl, aby o šábesu byla všechna stvoření volná, tudíž i Golem dostal svobodu. Jak byl Golem naprogramován? Tedy, když byl spuštěn šém ha m’forášem? Rabbi Löw ho zakázal používat jako domácího sluhu, jenomže jeho žena ho neuposlechla, a párkrát, když měla obzvlášť hodně práce, tak to zkusila. Golem pokaždé napáchal víc škody než užitku. Například rabínova žena ho poslala, aby nanosil vodu do kádě. Golem vzal vědra a nosil a nosil, až byla káď po okraj plná. Měl však rozkaz nosit vodu a tak ve své práci pokračoval. Voda už tekla po zemi, vytékala na ulici, ale Golema ani nenapadlo, že by mohl přestat. Lidi museli zaběhnout k rabínovi. Ten pochopil, co se stalo, zavolal na Golema, že už to stačí, a ten poslušně odložil vědra. (Typický příklad špatného programu bez zpětné vazby.) Jednou se ale sám rabbi pokusil využít jeho služby. Před novoročními svátky ho poslal pro ryby. Protože v celé Praze nebyly k sehnání, dostal Golem příkaz, aby je šel nalovit přímo do Vltavy. Když se dlouho nevracel, poslal rabbi sluhu, aby mu vyřídil, ať toho lovu už nechá a vrátí se domů třeba bez ryb. Golem, který měl skoro plný pytel ryb, když uslyšel vzkaz, že se má vrátit domů třeba bez ryb, všechny zase pustil do Vltavy. Vysoký rabín Löw měl ve zvyku dát každé odpoledne Golemovi jakýsi program, denní plán, protože když byl šábes, tak s ním mluvil jen v nejnaléhavějším případě. Podle pravidel mu rabbi přikazoval, aby o šábesu nedělal nic jiného, než stál na stráži a dělal hlídače. Jednou mu ale zapomněl rabbi Löw dát denní plán a Golem zůstal bez zaměstnání. Sotva se den naklonil a lidé se připravovali k přivítání šábesu, Golem jako pominutý vyběhl do Židovského města a chtěl všechno rozbořit. Nečinnost z něho udělala splašeného zuřivce. Nastala velká panika a lidé utíkali do Staronové synagogy, kde se rabbi Löw modlil. Šábes začínal, protože žalm a píseň ke dni sobotnímu už byly odzpívány – co teď? Rabín si představil, jaké následky by mohlo mít nechat nezkroceného Golema pobíhat. Uklidnit ho by však znamenalo znesvětit šábes. Zde ale hrozilo nebezpečí lidským životům, proto porušil pravidla, vyšel ven, a aniž by Golema viděl, vykřikl do okolí: „Goleme, zůstaň stát!“ A vtom lidé uviděli, jak Golem na místě, kde se zrovna v tu chvíli nacházel, zůstal stát jako solný sloup; v ten okamžik všechnu svou divokost překonal. Rabín se vrátil zpět do synagogy a nechal píseň i motlitbu opakovat. Od toho pátku se už nestalo, aby rabbi Löw zapomněl dát Golemovi příkaz a od té chvíle se také ve Staronové synagoze dodržuje tradice dvojího odzpívání žalmu dodnes. Je to vlastně jakýsi důkaz podporující věrohodnost této legendy. 

Jak skončil Golem? Jeho zánik měl podle legendy nastat v roce 1593. Rabín se sešel s císařem Rudolfem a prý spolu dohodli smír mezi křesťany a židovskou menšinou. Rabbi Löw pak nařídil Golema uklidit. Splnil svůj úkol a už ho nebylo zapotřebí. Kromě toho mohl být v nepovolaných rukou nebezpečný. Hliněnou sochu, jaká byla před oživením, nechali uspat obráceným zaklínadlem, přikryli ji starými modlitebními plášti a knihami na půdě Staronové synagogy. Pověst praví, že v synagoze v Praze, kde jsou svaté zbytky všeho druhu, je ve skladišti uschována a ještě dnes k vidění hliněná postava Golema. Lidé však měli přísný zákaz vstupu na půdu. Podle druhé verze se ale Golem po vyndání šému na prach. Golema hledali několikrát. Úplně první byl v 18. století vrchní pražský rabín Landau. Nechat si přistavit žebřík, vylezl na půdu, chvilku se modlil, ale za pár minut byl zpátky. Když se vrátil, třásl se po celém těle. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl, jenom slavnostně prohlásil, ať se nikdo neopováží rušit klid Golemův a vydal přísný zákaz vstupu. Další badatel byl v roce 1920 „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch, ale byl neúspěšný. A nenašli ho ani v březnu roku 1984, kdy se skupina pátračů pokusila místo jednak nafilmovat, jednak prozkoumat radarem. Výsledek: film se sice podařil, ale nic se nenašlo. Údajně byl měl být v Mahlerových sadech, protože kdysi v době moru se zde opravdu pohřbívalo a Golem by mohl být jedním z pohřbených objektů právě na tomto místě. Ale důkazy neexistují…

Rabín Löw žil ještě mnoho let. Zažil i obrovskou epidemii moru. Viděl masy lidí umírat, nemohl se s tím smířit. Vycházel v noci z domu, bloudil uličkami Židovského města. Při své noční pouti došel rabín Löw až ke hřbitovu, kde byl i v noční době ruch – za svitu pochodní se tu hloubily nové hroby. V té smutné záři spatřil rabín postavu, která stála ve vratech hřbitova, od hlavy k patě zahalená. Díval se do očí Smrti. Stála ve vratech a držela v kostlivých prstech list. Na listu byla napsána jména těch, kdo mají druhý den zemřít. Rabín vyškubl Smrti list z prstů, zmačkal a ukryl pod pláštěm. „Můžeš si myslit, že jsi vyhrál, a přece na tebe nezapomenu.“ Vysoký rabín Löw odešel domů a přečetl si jména těch, kteří měli zemřít. Bylo jich hodně, zítřek měl být dnem velikého umírání. Našel i své jméno. Zamyšleně natáhl ruku s listem nad svíčku. Seznam shořel. Popel rozemnul rabín mezi prsty. Té noci morová rána ustala a zkáza ustoupila z města.

Rabi Löw věděl, že mu Smrt neodpustí. Pozorně hlídal každý její krok. Smrt na sebe brala různé podoby, kladla učenému rabínovi nástrahy a číhala na něho na nejrůznějších místech. Ale rabín Löw ji poznával z dálky, vyhýbal se jí a včas volil jinou cestu. Roky plynuly a on stále nad Smrtí vítězil. Jednou seděl se svými milými. Bylo mu devadesát sedm let a jeho vlasy a vousy byly bílé jako sníh uprostřed zimy, ale oči byly stále plné vlídného podzimního slunce. Najednou přistoupila ke starému rabínovi nejmladší vnučka a podala mu čerstvý květ růže. Rabín Löw vzal růži a dlouze k ní přivoněl. Přivoněl k růži, hlava mu klesla a brada se mu opřela o hruď. Vydechl. Růže mu vyklouzla z ruky, byl mrtev….

foto: Pád Rudolfa II. (Josef Janáček)

Nápis na náhrobní desce rabína ukrývá prý šifrované tajemství božího jména – šému, kterým bylo možné Golema oživit. Jeho hrob je také opředen legendou, že prý splní každé i to nejskrytější přání. Vítězslav Nezval prý kdysi do náhrobku vložil papírek s přáním stát se jedním z největších českých básníků. 

Zmínky o Golemovi a návod, jak ho sestrojit pocházejí podle nových studií již z 11. století. Jejich autor byl ale tehdejších zvyků nařčen z čarodějnictví a tak se rozhodl, že Golema rozebere na součástky, aby všem ukázal, že to není zrůda, ale spíš stroj, který má usnadnit práci v domácnosti. Je tedy možné, že tehdejší Golem vůbec nebyl uplácaný z hlíny, ale byl něco jako robot na pomoc hospodyňkám. Existuje ale i hypotéza, že Golem mohl být jakýmsi spojením mezi mýtickou postavou a skutečným člověkem, který  údajně trpěl epilepsií a v záchvatech trpěl stavy zuřivosti a dokonce jeho pohyby připomínali robota nebo stroj a navíc mohl mít i Downův syndrom, který v 16. století samozřejmě nikdo neznal. Takového člověka si údajně mohl vzít i Rabi za svého sluhu. Měl údajně krátký, ale široký krk, široké ruce, placatou hlavu a velký jazyk, který se mu nevešel do úst a chodil nejistou chůzí. Takový člověk je mentálně retardovaný, ale je hodný a důvěřivý k ostatním, rád pomáhá a má rád opakující se a stálou činnost. 

Řád templářských rytířů

 Po prvních křížových výpravách, ve kterých se velkou měrou angažovala i církev, se  začíná formovat jiná skupina rytířů, tedy těch kteří chtějí svůj život zasvětit službě  Bohu. Doposud převládali zejména rytíři světští, zpravidla sloužící nějakému pánu. Nyní  však vznikají nová rytířská bratrstva, neboli duchovní rytířské řády. Jejich členové  sloužili výhradně církvi a byli vždy označeni křížem. Mezi nejznámější rytířská bratrstva  patří Templáři, Johanité později označovaní jako maltézští rytíři a Řád německých  rytířů.

 Řád Templářů (založen r. 1118) byl nesmírně bohatý, tak bohatý, že začaly vznikat  legendy a pověsti o zakopaných pokladech Templářů. Za necelá dvě století existence  dokázali vybudovat rozsáhlou bankovnickou organizaci, podobnou dnešní.  Společenstvo přijalo název Řád rytířů Templu.Vybrali si dodržování čtyř řeholních slibů  (chudoba, poslušnost, věrnost Bohu a ochraňování poutníků mířících do Svaté země).  Symbolem byl červený kříž, rytíři měli bílí plášť, seržanti modrý, ostatní templáři nosili  hnědý plášť.

Ve Svaté zemi budují mnoho kamenných hradů. Templářskému řádu se dostává podpora papežů. Řád zachovává kontakty, hlavně ekonomické s východní Francií, odkud pocházejí první rytíři.

Stejně jako Johanité si vybrali řeholi sv. Augustina, ke třem řeholním slibům (chudoba, poslušnost, věrnost Bohu) přidali čtvrtý – ochraňování poutníků mířících do Svaté země. Symbolem byl červený kříž, rytíři měli bílí plášť, seržanti modrý, ostatní templáři nosili hnědý plášť.

V Jeruzalémě budují mnoho kamenných hradů. Templářskému řádu se dostává podpora papežů. Roku 1139 papež Inocenc II. jim odpouští desátky a povoluje vybírání daní na svých územích. Řád zachovává kontakty, hlavně ekonomické s východní Francií, odkud pocházejí první rytíři. I spolu s majetky vstupujících rytířů a dary řád začíná tvořit svůj ohromný majetek.

Členy řádu se mohli stát jen šlechtici, a ti jak známo, měli vojenský výcvik. Členy se vesměs stávali náboženští fanatici, zchudlí velmoži nebo muži, které opustila jejich žene/milenka. Řád neplatil výkupné za své zajaté členy, ti byli ovšem stejně popraveni. Své domy stavěli na strategických místech – na okrajích aglomerací, u mostů, brodů, přístavů a cest. V očích křesťanské Evropy to byla elitní bojová síla a v očích muslimů obávaní nepřátelé.

Po pádu křižáckých států (1291) Templáři přesídlili na Kypr a poté do Paříže. Začali se živit výhradně bankovnictvím, které vyvinuli k dokonalosti. Znali směnky, šeky, úvěry. Peníze se dali vložit do jisté komedy a v úplně jiné se mohly vybrat. Tím se snižovalo riziko ztráty kvůli přepadení. Tyto vklady a majetek byly uloženy na církevní (Templářské) půdě (kde si nikdo ve středověku neodvážil krást a loupit, kostely vždy přežily války bez utrpení), navíc pod ochranou rytířů. Templáři se stali finančními rádci evropských králů a půjčovali jim obrovské sumy. To je ale stálo život. Stali se trnem v oku francouzskému králi Filipovi IV., který toužil po moci a bohatství a rozhodl se, že je vyhladí. Jeho protihráčem byl papež Bonifác VIII. Ten se Templářů zastal, odmítl krále a vykázal ho z církve avšak nebylo to nic platné. Když se král o své exkomunikaci dozvěděl, nějak ho to nerozrušilo. Církev, která vládne z Říma a z jejíchž peněz neměl král na daních vůbec nic, mu nebyla k ničemu. Filip IV. zvaný Sličný se pustil do mocenského zápasu s církví. Napřed nařknul papeže z kacířství a z obcování z duchy. Pobočník krále Viléma z Nogaretu dal papeže zmlátit železnou rukavicí a pak ho ještě povalil na zem a šlapal po něm. Papež Bonifác VIII. se z tohoto útoku už nevzpamatoval a 3 týdny na to zemřel. Tento atentát na papeže otevřel cestu k útoku na Templáře. Místo papeže Bonifáce nastoupil k moci papež Klement V., který zosnoval proti Templářům lstivý plán. Napřed nátlaku krále na vyhlazení Templářů odolával a zastal se jich, ale později si uvědomil, že tím pádem by mohl být sám prohlášen za kacíře, proto uposlechl krále a později dal řád zrušit. Templářské rytíře dal prohlásit za kacíře a smilníky. Obstaral si i vymyšlená a podplacená svědectví, která měla templáře zničit. Když bylo nasbíráno dost důkazů proti rytířům, napsal Vilém z Nogaretu králi Filipovi, že Templáři jsou kacíři, co uznávají satana a tudíž je nevyhnutelné se jich co nejrychleji zbavit. Pověst o zločinech Templářů se rychle šířila po celé Evropě. Jejich majetek byl postupně předán Johanitům a nejvýznamnější představitelé řádu Templářů byli hromadně zavíráni do vězení nebo upáleni na hranici. V naději na papežovu pomoc snášeli Templáři mučení ve vězení. Pomoci se však nedočkali. 

Ve Španělsku se Templáři verdiktu papeže postavili na odpor, dlouhou dobu se bránili. Došlo i k masovému vyhladovění. Od té doby templáři uctívají modlu jménem Bafomet, boha plodnosti s kozlí hlavou a velkým mužstvím ověnčeným dvěma hady. Katolická církev odjakživa považovala Bafometa za podobu satana a jeho kult za odpadlictví od pravé víry (hreze) a projev satanismu, který je nutný Svatou inkvizicí pronásledovat. Templáři prý prováděli přijímací rituály spojené s černou magií. Při rituálech přijetí do řádu se napřed políbil kříž a poté nejstarší bratr společenstva a na pečetidle měli vyobrazeného koně se dvěma jezdci, což mělo zřejmě zobrazovat lásku k bližnímu. Tím pádem Templáři byli považováni za obscénní a homosexuální společenství a tudíž nehodno katolické církvi. Homosexualita se v té době trestala smrtí. Ovšem nikdo nikdy Templářům neprokázal tyto praktiky při obřadech a má se za to, že to byl jen výmysl nepřátel rytířů. 

Řád Templářů se oficiálně jmenoval Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu. Po papežově zrušení přešel řád do hluboké ilegality a přejmenoval se na Tajný řád rytířů Bafometa Kozovládce, ovšem mnozí se od řádu odštěpili a založili nové organizace, jakým byl například Řád svobodných zednářů. 

Všechno, co zbylo z majetku Templářů, bylo při hromadném mučení a vraždění uschováno údajně ve Skotsku. Ale bohužel se kripta ve skotském klášteře nikdy neotevřela, takže nikdo neví, zda tu poklad vůbec je.  Dodnes jsou tak Templáři a jejich poklad zahaleni tajemstvím.

Pátek třináctého – pro některé je to smolný den, den plný neštěstí. Málokdo však ví, že tento den má souvislost právě s Templáři.  Jakub (Jacques) de Molay – hlavní představitel Templářů a další příslušníci tajemného řádu byli v tento den (konkrétně v pátek 13. října 1307) upáleni. Právě jejich krutý a tak trochu i záhadný konec bývá někdy považován za důvod vzniku pověry o nešťastném dni. 

 Leonardo da Vinci  

Leonardo di ser Piero da Vinci byl velmi významná renesanční osobnost. Byl velmi uznávaný malíř, sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér. Zajímavostí je, že psal levou rukou zrcadlově obráceně zprava doleva, což bylo v jeho době neobvyklé. Jako vynálezce a vědec byl geniální. Měl správnou představu o pohybu planet, o gravitaci, vlnění, hoření, koloběhu krve atd. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, zemních vrtáků, kolesové lodi, letadla, padáku, potápěčského úboru, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice, tkacího stroje a mnoho dalších strojů. Nakreslil spousty různých skic, plánů či vynálezů, která se realizovala až v 19. nebo 20. století. Leonardo da Vinci po sobě zanechal mnoho nedokončených maleb i vynálezů a něco se i za staletí ztratilo, výzkum Leonardových deníků není dodnes ukončen. Zachovalo se 3500 svazků technických náčrtků a 48 až dosud nalezených svazků rukopisů a poznámek většinou šifrovaných. Existují však důkazy, že většina z jeho vynálezů nepochází z jeho hlavy. Inspiroval se mnoha učenci, se kterými se za svůj život setkal. Jsou mu přisuzovány i vynálezy například potápěčského obleku, tanku nebo vrtulníku.

Na počátku období renesance nastal v Itálii rozkvět technického pokroku. Města byla od sebe vzdálena jen asi 50 km. Vzniká také nový směr konstruktérů, který kombinuje klasické vynálezy s vývojem experimentálních zařízení. Průkopníkem tohoto experimentálního konstruktérského hnutí v Itálii byl Mariano Taccola. Je ovšem s podivem, že pozdější nákresy vynálezů v deníku Leonarda da Vinci se nápadně podobají těm Taccolovým. Existuje i doklad o tom, že Leonardo Taccolovo dílo viděl. Taccolovy rukopisy vlastnil Leonardo osobně a v nich se dokonce našel i originální Taccolův citát, který jasně dokazuje, že se sám velký vynálezce nechal Taccolem inspirovat ve většině svých slavných vynálezů.

Z dalších kreseb je patrné, že například vynález potapěčské masky a výstroje nepochází přímo od Leonarda, ale on jej pouze dotvořil k dokonalosti a to jak nákresy tak samotný vynález.  

Ale i vynález tanku nebyl původní. Už o padesát let před narozením Leonarda přišel se stejným nápadem jiný vynálezce. Byl to především voják, který se pokusil napsat příručku o válce a tam poprvé popsal primitivní konstrukci tanku. Příručka je plná strojů pro obratu i pro útok, ale také kreseb střelných zbraní. A v jedné kresbě se skrývá zařízení, které se až nápadně podobá Leonardovu tanku, použil totiž totožné prvky, které byly vyobrazeny již na originální kresbě.

A perlička na závěr pro milovníky konspiračních teorií a záhad: Známý obraz Mona Lisa od Leonarda je zřejmě inspirován podobiznou Lisy del Gherardini (provdaná del Giocondo), ale vyrojily se spekulace, že portrét je spojen ze dvou obličejů – Lisy del Gherardini a Leonardova učedníka a milence jménem Salai. 

 

 Král Richard III. oběť nebo vrah?

Richard III. byl anglický král, vládnoucí své zemi pouhé dva roky. Byl vynikající vojenský velitel. Nastoupil na trůn po smrti svého staršího bratra Eduarda IV. Po Eduardovi zůstali též dva synové. Po smrti svého bratra se stal Richard jejich poručníkem. Richardovi synovci, Eduard a Richard první v pořadí nástupnictví na anglický trůn. Richard ale nechal králova strážce a jiné královy rádce uvěznit na hradě Pontefract a později je nechal dopravit do Toweru. To ještě samo o sobě nedokazuje to, že by měl něco společného s jejich smrtí, avšak byl z jejich smrti obviněn. Vědci jsou ale přesvědčeni, že umístění do Toweru není nijak závažný zločin a nedá se dokázat, že by došlo k vraždě, poněvadž v Toweru se připravovaly i korunovační průvody.

Není pochyb o tom, že Richard královskou korunu moc chtěl a způsob jejího získání je velice sporný. 22.června  1483 byl na prostranství před Katedrálou svatého Pavla přečteno Richardovo prohlášení, kde informoval o tom, že přebírá vládu, na základě toho, že svatba Eduarda IV. byla nelegitimní, protože byl již dříve ženatý a tím byli za nelegitimní prohlášeni i jeho synové Eduard a Richard. Toto prohlášení bylo později podpořeno i zákonem vydaným parlamentem, jehož vydání bylo založeno na svědectví biskupa, který uvedl, že když se Eduard IV. oženil s Alžbětou Woodvillovou, byl již ženat s Eleonorou Butlerovou, která v době druhého Eduardova sňatku žila a tudíž oba dva synovci nemají nárok na anglický trůn. Podle tehdejšího křesťanského práva byli synovci považování za levobočky. Richard III. této lsti náležitě využil ve svůj prospěch.

6. července 1483 byl Richard ve Westminsterském opatství korunován anglickým králem. Jako poslední s britských králů zemřel v roce 1485 v bitvě u Bosworthu, kterou vyvrcholily Války růží, třicetileté boje mezi spojenci anglických rodů Lancasterů a Yorků. Richard III. tak vstoupil do historie jako poslední král pocházející z dynastie Plantagenetů, po nichž na anglický trůn usedl rod Tudorovců.

4. února 2013 vědci v Británii nalezli jeho ostatky. Zjistili, že lebka i čelisti krále Richarda III. byly silně poničeny. To potvrzuje dobové zprávy o tom, že Richarda zabil velšský bojovník úderem do hlavy, kterým mu vrazil do lebky helmu nebo korunu.

„Z několika zjištěných údajů vyplývá, že když jel král do boje, měl na sobě korunu, přestože to z něj dělalo snadný cíl. Odpovídá to místům jeho zranění na lebce,“ říká doktor Amit Rai, který výzkum vedl.

„Richard byl pravděpodobně zabit jednou nebo dvěma ranami do spodiny lebeční vojenskou zbraní z té doby,“ doplnil. Doktor Rai, jehož závěry otiskl časopis British Dental Journal, je jedním z řady vědců, kteří analyzovali kostru krále Richarda III. poté, co ji archeologové loni nalezli na parkovišti v Leicesteru.

Richard měl zkažené zuby, zubař mu dva vytrhl. Z rozborů také vyplynulo, že Richard měl hodně zkažené zuby. Doktor Rai to přičítá šlechtické stravě, která byla bohatá na cukry a sacharidy. Na zubech objevil také pozůstatky zubního plaku. „Jeho analýzy nám umožní zjistit víc o jeho stravě a hygienických návycích,“ říká Rai. Ztráta zubní skloviny na velkém množství zubů naznačuje, že král zřejmě často skřípal zuby. Zjistili také, že Richard podstoupil primitivní zubařský zásah, zubař mu vytrhl dva zuby.

O nálezu jeho ostatků se mluví jako o jednom z nejvýznamnějších archeologických nálezů v historii. Archeologové pod parkovištěm v centru anglického města Leicester našli zbytky staveb a zároveň kostru muže, o němž se domnívali, že je právě Richard III. Že kostra skutečně patřila Richardovi, později potvrdily analýzy DNA. Král Richard III. Jako tyran nevypadal

Richarda III. proslavil hlavně William Shakespeare ve své hře, v níž ho vylíčil jako hrbatého a ničemného krále, jenž nechal zavraždit v Toweru dva své synovce. Právě Shakespeare mu vložil do úst slavnou větu „Koně! Království za koně!“, již bídný vladař zvolá na závěr prohrané bitvy.

Richard III. dodnes zůstává do značné míry záhadou, někteří historici totiž nesdílejí většinový názor, že by byl krutým tyranem. To částečně potvrdili i britští vědci rekonstrukci jeho podoby. Podle ní se zdá, že to byl vcelku pohledný a mile vypadající člověk. Takže jak to vlastně bylo s vraždou mladých synovců, ze které byl obviněn?

I když se obecně předpokládá, že Richard nechal oba mladé prince zabít, existují i jisté pochybností o konkrétních souvislostech smrti obou mladíků. Poté, co byli oba princové odvedeni do Toweru, nebyli již spatřeni. Co se událo, není jisté, ale všeobecně se má zato, že byli zavražděni a že za jejich smrt je zodpovědný buď jejich strýc Richard, Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, nebo Jindřich VII. Vědci ovšem tvrdí, že Richard III. nemusí být přímo zodpovědný za smrt obou chlapců, ikdyž tolik prahl po královské koruně. Tvrdí, že jako tehdejší levobočci ho nemohli nějak ohrozit a tudíž mu byli lhostejní.

A je tu další věc, která dokazuje, že nemusel být zodpovědný za jejich vraždy. Publikovaná obvinění Richarda III. se našla až padesát let po jeho smrti. Sir Thomas More, jež byl právníkem a spisovatelem tvrdí ve svých spisech, že se král chtěl chlapců zbavit, ale nechtěl to udělat sám. Jednou se setkal s tajemným člověkem, který mu prozradil, že zná osobu, která mu s jeho problémem pomůže. Toto ovšem není ničím významným podloženo, podle vědců je to přikrášlení příběhu Thomase Morea. Jedním z podezřelých vrahů je Richardův tajný služebník. Podle Thomase Morea zavraždil tento služebník spolu s dalšími dvěma muži Richardovi synovce ve spánku. Stejná verze se objevuje také v Shakespearových dílech. Po vraždě byla těla odstraněna a pohřbena pod schodištěm. V roce 1485 tedy těsně po Richardově smrti se objevují básně, ve kterých se píše, že Richard shromažďoval bohatství po svém předchůdci a oba chlapce velmi utlačoval. Slovo „oprimere“ v jedné básni znamená v překladu útlak. Ale může se to chápat jako mírný tlak ze strany krále až po vraždu. Ikdyž báseň Richarda hodně pomlouvá, stále to nedokazuje, že zavraždil mladé prince. Během rekonstrukce Toweru se v roce 1674 našly dvě malé lidské kostry a jak se píše v knize Thomase Morea, byly pohřbené pod schodištěm. Vědci ovšem tvrdí, že jeho tvrzení je mylné, jelikož by dělníkům trvalo hodně dlouho než by prokopali díru v kamenných schodech a těla tam ukryli. A také neexistuje žádný fyzický důkaz o tom, komu kosti vlastně patří. Současná královská rodina však odmítá jakékoli provedení testů. Takže důkazy proti Richardovi jsou stále nedostačující.

Podrobné vyšetřování odhalí další možné pachatele. Je jím vévoda z Buckinghamu. Byl to blízký přítel krále Richarda. Další spis (tentokrát mladší než všechny předešlé) tvrdí, že v letech 1482-1483 byli zavražděni v Toweru mladí princové rukou vévody z Buckinghamu.

Tento dokument je jeden z mála dochovaných z doby, kdy se princové záhadně ztratili. Jasně je tu označen jako vrah vévoda. Jakmile se Richard dostává na trůn, vévoda se dostane do jeho blízkosti a stává se druhým nejmocnějším člověkem v zemi. Je také jedním z mála lidí, kteří k princům mají přístup. Britský právních a historik Bert Fields tvrdí, že vévoda z Buckinghamu byl jako člověk velice zlý, sobecký a prudký. Podle Fieldse vévoda Richarda III. nenáviděl a jako krále ho absolutně odmítal. Sám měl na trůn zálusk. A jakožto pravá ruka krále je vždy na jeho straně, ať se děje cokoliv. Když král krátce po svém zvolení navštěvuje Oxford, vévoda na seznamu královské družiny není. Kdyby vévoda v Londýně zůstal, snadněji by se k uvězněným princům dostal a jejich odstranění by mu pomohlo získat královský trůn a bylo by to tím snazší, kdyby vina za jejich smrt padla na krále Richarda. Podle vědců je to velmi reálná možnost, která by též odpovídala neurotickému charakteru vévody. Pokud se tak skutečně stalo, je téměř jisté, že král by na to přišel a chtěl by vévodu konfrontovat. Také jsou důkazy o tom, že se oba skutečně sešli. Vévoda však po této schůzce byl pevně rozhodnutý, že krále zradí. Touží po trůnu tak moc, že se obrátí o pomoc na Jindřicha Tudora, který je podle tehdejších zdrojů do vraždy princů také namočen. Ten se později stává králem Jindřichem VII. Podle historiků však Jindřich VII. nárok na trůn neměl žádný. Pocházel totiž z ženské rodové linie, která byla z následnictví trůnu vyloučena. Je to ale velmi schopný vojevůdce a touží po koruně stejně jako vévoda a tudíž ho v jeho plánu podporuje. Jenže vzpoura proti králi se nekonala. Král jim na jejich ďábelský plán přišel a nechal Buckinghama popravit. Jindřich VII. prchá, ale o dva roky později se v bitvě postaví tváří v tvář samotnému králi Richardovi. Byla to již zmiňovaná bitva u Bosworthu. Krále zradí jeho spojenec, když odtáhne se svými muži a Richarda nechává samotného proti přesile. Jindřich VII. tvrdí, že se k němu otočil zády, protože podle něj král zavraždil mladé prince.

Po Richardově smrti mnohé napovídá tomu, že lidé této verzi nevěří. Lidé na severu Anglie Richarda uznávali a milovali, tudíž nemohli věřit, že by král byl vrah. Tak se také lidé královskému pobočníkovi jež zradil panovníka, pomstí a zavraždí ho.  

Po Richardově smrti se Jindřich ujme trůnu a stane se Jindřichem VII. Tudorem, prvním panovníkem rodu Tudorovců. Později si vezme sestru zmizelých princů a znovu tak posílí jejich právo na trůn. Ale dle toho, že princové byli prohlášeni za nelegitimní, jejich sestra, manželka Jindřicha Tudora je také nelegitimní a tudíž on nemůže mít právo na trůn. Takže jediná možnost jak si toto právo uplatnit je zabít oba prince. Jako panovník má nad Towerem moc a pro jeho lidi nebude problém mladé prince zabít. Nelítostný Jindřich během své vlády zabíjí nejen sestřenici obou princů, ale i všechny členy své rodiny. Zbaví se též dokumentu, který pravil, že nárok na trůn má pouze Richard a manželka Jindřicha v něm byla jako budoucí královna očerněna. Zničením tohoto dokumentu manželku očistí a označí tak krále Richarda za vraha princů. Tažení Tudorovců proti Richardovi dál pokračuje. Za vlády Alžběty I. Jindřichovi pravnučky je Jindřich v díle Shakespeara dokonce nazván jako hrbatý vrah dětí. Historici jsou ale přesvědčeni, že toto vykreslení Richardovi osobnosti je pouhé pokroucení skutečnosti. A skutečnost, že Tudorovci vykreslili Richarda negativně jednak jako osobu, tak i jeho charakter, je dostatečným důvodem k pochybnostem, že on sám je vrahem.

Mnohé skutečnosti dokazují že vévoda Buckingham i Jindřich VII. jsou minimálně stejně podezřelí. Je tu však ještě jedna možnost, že Richard III. prince nezabil, ale stal se jejich ochránci. Existuje varianta, že Richard poslal jednotlivé každého mladého z princů do různých zemí Evropy. Kdyby totiž princové vyzradili, kdo jsou, mohli být zavražděni, tak se je rozhodl odvézt ze země, aby je chránil. Záměrně je rozdělil, aby je přinutil mlčet. Je také možné, že každému z nich řekli, že jestli promluví, tak jeho bratr bude zavražděn. Po Richardově smrti došlo k povstání vedeném lidmi, kteří tvrdili, že se princové vrátili z exilu.

Kolem roku 1490 se objeví záhadný mladík, který tvrdí, že je mladším princem z Toweru, což Tudorovce zásadně ohrozí. Lidé mu sice nevěřili, ale tento mladík byl pro Jindřicha velkou hrozbou. I jeho vlastní komorník včetně dalších významných panovníků té doby se přidali na stranu neznámého mladíka. Jindřichův komorník tvrdil, že pokud je mladík skutečně mladým princem vězněným v Toweru, bude jeho spojencem proti králi Jindřichovi. Jindřich nechal svého komorníka na základě tohoto prohlášení zavraždit. Byl pro něj příliš nebezpečný. Mladík byl zajat a odveden do Toweru a nakonec přiznal, že se za prince jen vydával. Ale dle  výpovědí svědků je patrné, že se mladík skutečně snažil naznačovat, že je mladíš princ. Jindřich mladíka nakonec po dlouhém mučení nechává popravit. Podle historiků a vědců je však možné, že onen mladík mohl být skutečně mladším princem a tudíž králem Richardem IV. Není možné dokázat, kdo vlastně oba mladé prince zabil, ale pokud onen mladík skutečně tím, za koho se vydával, byl jeho vrahem Jindřich Tudor.

…nejpravděpodobnější podoba Richarda III. https://www.youtube.com/watch?v=3nAIN2oxSb8

Nostradamus a jeho velká proroctví

Michel de Nostredame zvaný Nostradamus byl francouzský lékař, který proslul jako věštec. Stejně jako všichni tehdejší lékaři používal i Nostradamus k určování příčin nemocí astrologii. V té době se věřilo, že všechny části těla jsou ovlivněny pohybem planet a jejich konstelacemi. Pomocí hvězd se dostává ke svým proroctvím. Když v jednom z nich předpověděl téměř do detailu smrt Jindřicha II., získal si důvěru Kateřiny Medičejské, která jej přijala do svých služeb.

Předpověděl také například obě světové války i útok z 11. září 2001 na New York. Ale nové průzkumy jeho spisů a důkladné studování jednotlivých proroctví ukazují, že většina z údajných vizí je buď podvrh a nebo vycházejí z již zveřejněných zdrojů ještě před Nostradamem. Takže je více než jisté, že svá proroctví přepisoval z již dříve vydaných knih (takovou knihou byla například kniha proroctví Mirabilis liber, jež vyšla r. 1522 tedy 33 let před Nostradamovou knihou proroctví). Proč například zmiňoval ve svých vizích Hanibala, Nera nebo Alexandra Velikého? To značí, že nekopíroval jen z knihy Mirabilis liber, ale z různých jiných starších pramenů.

 V souvislosti s atentátem na New York z 11.září 2001 našli vědci v Nostradamově kronice verše, které si tehdy lidé vykládali jako zkázu v budoucnosti, ale vědci tyto informace vyvracejí. Tvrdí, že souřadnice udané v kronice, které by měli vypovídat o poloze New Yorku i pojem „velké nové měst“ neukazují na New York, ale na Neapol. Neapoli totiž v řečtině znamená nové město a v kronice se též uvádí, že město zachvátí oheň a zaútočí Normané. Ale co by Normané dělali v moderním New Yorku 21. století? Takže toto proroctví se vztahovalo spíše k události, která se stala nejspíš v roce 1139, kdy Normané dobyli Neapol, která navíc sousedí se sopkou Vesuv – o ohni se v proroctví zmiňuje a v době útoku Normanů zrovna došlo k erupci Vesuvu.

Takže jeho předpovědi jen zapadají do schématu, který kopíruje historické události. Vycházel z myšlenky, že historie se opakuje. Podle jeho teorie je historie tvořena lidmi a ti se nemění, proto se nemění ani historie. Odborníci se shodují v jednom, že Nostradamus budoucnost předpovídat neuměl. Ale jeho osobu obestírá určité kouzlo, takže i po 500 letech lidé v každé špatné události či katastrofě hledají nějaké jeho proroctví, které by tomu odpovídalo. Ale navzdory tomu, že předpověděl apokalypsu, pokračuje ve svých proroctvích až do 4. tisíciletí a pak najednou končí. Podle něj by lidstvo mělo vydržet nejméně do roku 3797…

Legendární král Artuš

Legenda o králi Artušovi jak ji známe dnes vznikla ve vězení v britském Toweru. Sepsal jí sir Thomas Malory, byl to bývalý rytíř a člen britského parlamentu, který byl v Toweru vězněn za loupež, vydírání, pokus o vraždu a znásilnění. V roce 1469, kdy v Anglii zuřila válka růží, Malory dokončuje svoje dílo „Artušova smrt“. Sbírka zachycuje královy hrdinské činy. Ale legenda o Artušovi není jenom jedna. V průběhu několika staletí jich přibylo spousta.

V Maloryho knihách je Artuš velmi šlechetný hrdina. Na hradě Camelot pečuje o svou zemi a chce z ní vytvořit zemi, kde vládne mír. Obklopuje se rytíři kulatého stolu. Jeho nejoddanější rytíř Lancelot je ztělesněním pravdy, cti a šlechetnosti. Podle legendy ale Lancelot zradí svého krále, když vznikne milostný poměr mezi Lancelotem a královnou Ginevrou. Poté je král Artuš smrtelně raněn v boji se svým synovcem. Podle legendy je odvezen na bájný ostrov Avallon, kde odpočívá spánkem věčným a čeká, aby mohl vstát z mrtvých, až ho bude jeho národ potřebovat.

Malory ve své knize též uvádí úplně přesné údaje o Artušově zbroji při velkém turnaji v 15. století. Vědci však tvrdí, že Artuš nemohl žít v 15. století. Mají k dispozici záznamy a podklady pro celé období renesance, ale ani v jednom prameni se neuvádí, že by existoval rytíř v blyštivé zbroji jménem Artuš. Malory si stejně jako ostatní autoři legend před ním přidává k postavě Artuše obraz doby ve které žil. První zmínka o Artušovi se objevuje v historii Britů, která byla sepsána již v R. století a je připisována mnichovi. Ale je s podivem, že v Cornwallu jsou prý pod zemí ukryté zbytky keramiky, která pochází z Afriky a je spojená s Artušem a datována do 5. století. Další keramika se našla na místě také spojené s pobytem krále Artuše v Cadburry. Toto místo bylo považováno za Camelot – sídlo krále Artuše. 

Spojení Cadburry a Cornwallu není jen fantazie, vědci mají důkazy, že tato dvě místa byla ve své době hojně osídlována. Toto období také přesně časově zapadá do doby, kdy byla zapsána první zmínka o Artušovi, tedy do 5. století. V té době se země bránila nájezdům Anglosasů a zemi a lid se podle některých pramenů snažil ubránit muž římsko-britského původu. Právě tento muž Ambrosius Aurelianus byl možná skutečný král Artuš. Pokud by to byl skutečně on, pak by i mohl existoval legendární meč Exculibur. Římané v té době poznali, že tyto dlouhé a odolné meče jsou velmi vhodné pro jízdu na koni. Byl to původně keltský meč s dlouhou čepelí. Pěší vojáci používali pouze krátkou čepel. Slovo Exculibur je velšského původu a označuje drážku a tvrdost. Tyto velice kvalitní meče byly vyrobené metodou kovářského svařování a to z obyčejného meče dělalo nádhernou luxusní zbraň. Podle odborníků právě toto svařování dodávalo meči jeho kouzlo a tudíž Exculibur byl opravdu mečem vyjímečným a nádherným.

Historikové však objevili další detaily v legendě, které Ambrosius jako potencionální král Artuš nesplňuje. Není vůdcem natolik dlouho, aby mohl být zvolen králem. Takže se objevuje další postava, která by mohla být legendárním králem. Je jím britský Kelt jménem Riotamus. Žil taktéž v 5. století. Měl posílit legie bujující s dalším barbarským kmenem Vizigótů. Ovšem jeden člen jeho vojska ho zradil a nepřítel Riotama porazil.

Legendu o Artušovi a příběh o Riotamovi spojuje pouze zrada z řad jejich nejbližších lidí. Další detail spojuje oba dva. Je to místo posledního odpočinu Artuše – Avallon. Totiž nedaleko poslední bitvy Riotama leželo malé městečko Avallon. Toto místo skutečně existuje a to v Burgundsku. Poslední záznam o Riotamovi vypovídá, že míří právě směrem na Avallon, když se zraněný snaží utéct před Vizigóty. Odpověď, který z těchto dvou mužů, jestli Ambrosius nebo Riotamus byl bájný král Artuš, můžeme zřejmě nalézt v knize „Dějiny králů Británie“ ze 12. století. Autor líčí krále Artuše s kouzelným mečem v boji proti Sasům jako Ambrosia. Ovšem stejně jako Riotamus byl zraněn a zemřel poblíž města Avallon, což je výchozí bod legend o Artušovi. Takže se zdá, že se v kronice spojují osudy obou válečníků a tím pádem vznikla legenda o bájném a udatném králi Artušovi.

 Legenda o Artušovi se objevuje v každé válečné době a její hrdina je ztělesněním síly a statečnosti v těžkých dobách. 

Krvavá Marie

Bloody Mary je notoricky známý koktejl z rajčatového džusu a vodky s worcesterovou omáčkou a s příměsí  koření. To jistě každý ví, ale málokdo asi ví, čí název tento koktejl nese…

Tou osobou byla Marie I. Tudorovna, dcera Jindřicha VIII. Tudora (byl známý především tím, že měl 6 žen, dvě z nich byly popraveny jeho přičiněním) a Kateřiny Aragonské, což byla jeho první manželka. Kateřinu Aragonskou nechal zapudit proto, aby si posléze mohl vzít Annu Boleynovou, se kterou měl dceru Alžbětu.

Manželství jejího otce a matky spělo ke konci, protože Jindřich se obával, že s Kateřinou nebude mít mužského potomka a po jeho smrti nastanou spory o následnictví. Žádal papeže o zrušení tohoto manželství, ale ten odmítl souhlasit. Roku 1533 se Jindřich tajně oženil s Annou Boleynovou a krátce nato Thomas Cranmer arcibiskup canterburský formálně prohlásil Jindřichovo manželství s Kateřinou za neplatné a jeho sňatek s Annou za právoplatný. Jindřich se nechal prohlásit vrchním představitelem církve v Anglii, což vedlo k odluce Anglikánské církve od Říma. V důsledku tohoto vývoje byla Marie prohlášena za nemanželskou a vyloučena z možnosti nástupnictví na trůn. Byla nucena odejít ode dvora a ke konci roku se stala dvorní dámou další Jindřichovy dcery Alžběty.

Krátce po popravě Anny Boleynové se Jindřich oženil s Janou Seymourovou, se kterou měl syna Eduarda. Marie se stala jeho kmotrou a poté, co jeho matka krátce po jeho narození zemřela, také hlavním smutečním hostem na jejím pohřbu. Na oplátku jí Jindřich přidělil její vlastní dvořany a dovolil jí, aby využívala královské paláce. Roku 1543 se Jindřich oženil s Kateřinou Parrovou, která ho přesvědčila, aby se usmířil se svými zavrženými dcerami Marií a Alžbětou. Jindřich jim navrátil nástupnické právo (ovšem v pořadí až po jeho synovi Eduardovi), dále však na ně bylo pohlíženo jako na nelegitimní potomky. Po Jindřichově smrti nastoupil na trůn jeho syn Eduard, ale protože ještě nebyl dospělý, vládli jeho jménem protestantští regenti.

V roce 1547 zemřel Jindřich VIII. Na smrtelné posteli Marie slíbila svému otci, že bude věrnou a oddanou matkou svému bratrovi. Uvědomila si, že je jen starou pannou bez manžela a bez lásky. V dětství milovala Reginalda Polea, ale ten se stal velvyslancem papeže a už se neviděli.

Vzhlížela k admirálovi Thomasu Seymourovi, který byl bratrem Mariiny macechy Jany, bratrem Eduarda Seymoura  a strýcem Eduarda. Thomas se ještě za života krále Jindřicha VIII. dvořil Jindřichově ženě Kateřině Parrové, zároveň Marii i její mladší sestře Alžbětě.

Vztah mezi Kateřinou a Thomasem se Alžbětě moc nezamlouval. Ve skutečnosti ale Thomasovi s oběma princeznami šlo jen o to splnit si co nejrychleji svoje politické ambice, ale dá se říct, že ho fyzicky velmi přitahovala ta mladší Alžběta. Marie nevěděla nic o tom, že se Thomas dvoří jak její sestře, tak její nevlastní matce a tajně ho milovala a doufala, že jednou sebere Thomas odvahu a požádá Eduarda o její ruku. Ale nestalo se tak. 

Zažila velký šok, když jí proradný Thomas měsíc po smrti krále Jindřicha VIII. poslal dopis s prosbou, aby mu Marie pomohla ke svatbě s Kateřinou Parrovou. Ale ona mu rezolutně odepsala, že jí se to netýká a že nemá právo do něčeho takového zasahovat. Napsala další dopis, tentokrát své sestře Alžbětě, aby za ní přijela, že nemůže žít ve společnosti Thomase a Marie, která zaslíbila pár týdnů po smrti svého manžela život cizímu muži. Alžběta to odmítla. Měla s nimi měla svoje plány, chtěla pomstu. Chtěla Thomase pro sebe. Přestěhovala se k Marii, ale ta jí záhy vyhodila, protože nemohla snést to, jak jí mladá princezna svádí manžela. Krátce na to Kateřina za záhadných okolností zemřela. Říkalo se, že její smrt nebyla náhoda, že se proti ní spolčili Thomas s Alžbětou, chtěli být spolu, tak se jí potřebovali zbavit a plánovali dokonce svatbu. Z té ale sešlo a Alžběta si začala nárokovat trůn. Thomas jí opustil a vyhledal Marii. Vyznal se jí ze svých citů, ale ona ho nevyslyšela. Věděla, že je to jen jeho plán. Byl si jist, že ho Marie miluje. Byl však obžalován, že se násilím pokoušel zbavit svého bratra poručnictví mladého krále. Krátce na to byl Thomas popraven. Marii to zdrtilo. Vzkázala Thomasovu bratrovi, že jednou bude královna a pak nechá popravit ona jeho, za to, že jí připravil o lásku. 

Eduard, mladý král a  nevlastní bratr Marie, zemřel 6. července 1553 v pouhých šestnácti letech. Pod tlakem svého druhého regenta Johna Dudleye, který se obával návratu katolicismu a ztráty svého vlivu, před smrtí Marii i Alžbětu vydědil a určil za svou nástupkyni dceru své sestřenice Janu Greyovou (praneteř Jindřicha VIII.). V období kolem Eduardovy smrti byla Marie povolána do Londýna, ale protože se obávala toho, že by mohla být uvězněna, přesunula se na hrad Framlingham do Suffolku. 10. července byla Jana Greyová prohlášena královnou, byla jí však pouhých 9 dní. Marie si zajistila podporu mnoha šlechticů a veřejnosti a po několika dnech triumfálně dorazila do Londýna. Dudley byl uvězněn a Marie byla parlamentem 16. července jmenována královnou a 10. října i korunována.

Uvědomila si, že po smrti Thomase je v jejím srdci prázdno a pusto. Chtěla lásku a jistotu. Přece jenom už nebyla dívka, ale zralá žena a především královna. Byla si vědoma i toho, že svému lidu je povinna dát dědice. Seznámila se se španělským princem Filipem II. Jejich sňatek byl více méně politický, ale Marie Filipa velmi milovala. Několik týdnů po svatbě Marie oznámila, že čeká dědice trůnu. Jeho narození bylo velmi žádané, protože mělo sblížit Angličany a Španěly. Marie to neměla jednoduché, její lid v Anglii jí kvůli sňatku s Filipem zavrhnul, protože se obával, že do Anglie vtrhnou Španělé a budou vykonávat hromadné popravy. Filip měl před narozením syna podmínku, že zůstane s Marií jen v tom případě, že Anglie se obrátí k bohu a vzdá se protestantské víry. Marie z lásky k Filipovi svolila.

Filip byl spokojený, ona se však trápila. Dítě, které čekala, pořád nechtělo ven. Uplynul 9. měsíc a pořád nic. O tři měsíce později se zjistilo, že královna je oteklá kvůli vážné nemoci, nikoliv však těhotná. Byla dokonce tak oteklá, že se neodvažovala ukazovat se na veřejnosti. Filip k ní měl vyloženě odpor, ale ona to nechápala. Podle lékařů měla vodnatelnost vaječníků. Podrobila se léčbě. Ta brzy zabrala, takže zase vypadala normálně. Avšak vědomí, že nedá svému muži následníka, jí zlomilo a věděla, že jako žena selhala. Upnula se na Filipa. Ten jí však obelhal. Tvrdil jí, že ho jeho otec ve Španělsku potřebuje. Slíbil jí, že se brzy vrátí a odjel. Už se nevrátil. Teď už věděla, že jí nikdy nemiloval. Navíc se šuškalo, že se chce oženit s její sestrou Alžbětou, ve které teď Angličané spatřují dokonalou královnu. Marie byla zoufalá. Už nevěděla, jak ho přimět, aby se vrátil se Španělska a byli zase spolu a šťastni. Dělala všechno pro to, aby se mu zalíbila a aby se konečně Anglie stala zemí podle jeho představ. Byla už psychicky hodně nemocná a ve Filipově odchodu spatřovala boží trest za to, že se dostatečně nesnažila Anglii obrátit k bohu. Zešílela natolik, že začala popravovat nevinné lidi. Ty hrůzy už vlastně ani nevnímala. Věřila, že prolitá krev ji přivede Filipa zpátky. Zlo se ale šířilo dál. Nakonec popravila během 5 let 300 lidí. Za to si vysloužila přezdívku „Krvavá Marie“.

Anglický lid se ještě více vzhlédl v Alžbětě. Marie už pak jen čekala na smrt. Neměla už žádný důvod žít. V té době Anglie trpěla povodněmi a Angličané v tom spatřovali boží hněv. Pak vypukl mor a tyfus. Tím se královna Marie později nakazila a zemřela. Nástupnicí na trůnu se stala její sestra Alžběta I. Vdovec Filip II. se dokonce pokoušel požádat Alžbětu o ruku, ale byl odmítnut.

Pozn.: Perlu z náhrdelníku Krvavé Mary nosila i herečka Elisabeth Taylor…

 

Panenská královna 

Královna Alžběta I. byla dcerou Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. Jméno jí dala sama Anna Boleynová po Jindřichově matce. Její nástup na trůn se nelíbil především anglické šlechtě. Hlavní důvod byl samozřejmě ten, že byla žena a ta podle nich nemohla vládnout. A další důvod byl ten, že neměla muže, tudíž budoucího krále Anglie.

 

O Alžbětu se od jejích 27 let, kdy nastoupila na anglický trůn, zajímal i Robert Dudley, její přítel z dětství. Ale háček byl v tom, že byl ženatý. Roku 1560 však byla jeho žena Amy Robsartová nalezena mrtvá pod schodištěm v jejich panství. Zlomila si vaz. Bylo to bráno jako nešťastná náhoda. Ale časem se začalo spekulovat o sebevraždě, nasvědčoval tomu i fakt, že Dudleyho žena trpěla těžkými depresemi z toho, že je jí manžel nevěrný se samotnou královnou. Podle průzkumu ostatků není ani vyloučena možnost rakoviny prsu. Dobové prameny uvádějí, že trpěla bolestí na hrudi, což nasvědčovalo rakovině. V den své smrti dokonce poslala veškeré své služebnictvo na trh do města, aby byla v domě sama. Ovšem výzkumy prokázaly, že to sebevražda nebyla, dostala dvě rány do hlavy ostrým předmětem a měla v lebce 5 cm díru, což jí poškodilo mozek a tak zemřela. Tato událost by se hodila jak samotné královně Alžbětě, tak i Dudleymu. Královnu lze vyloučit, vzhledem k jejímu postavení si nějaké spekulace o podílu na smrti nešťastné Amy nemohla dovolit. Dudley byl v podezření také, už tím, že stále psal dopisy, ve kterých zmiňoval, že se bojí o její život, protože zřejmě není v pořádku a je stále zavřená ve své komnatě. Její smrt se neméně hodila i královskému poradci Williamu Cecilovi, který si pravdu o smrti ženy ještě přikrášlil a přikrášlil si i vztah královny a Dudleyho k obrazu svému a všechno jen zveličoval. Chtěl být královně na blízku, ale na jeho místě už byl Robert Dudley, tím pádem se ho musel zbavit a doufal, že nařčením z vraždy jeho ženy a vztahu s královnou ho očerní. 

Robert skutečně byl vypovězen z paláce a Cecil se zase dostal na výsluní. Dudley byl královně i tak na blízku a vroucně se milovali. Královnu dost pobouřilo, když si Dudley po15 letech vzal jinou ženu, avšak v den jeho smrti královna truchlila ve své komnatě a sloužící museli až vyrazit dveře, aby se k ní dostali, nikomu nechtěla otevřít. Nikdy se nevdala a neměla děti. Když zemřela, držela v ruce Dudleyho dopis, ve kterém psal, že jí, jako královně, bude stále věrný a oddaný. Vládla dlouhých 44 let. Alžběta zemřela jako panenská královna…

Pozn.: O srdce královny Alžběty usiloval i proslulý car Ivan Hrozný. Dopisovali si spolu dlouhých 15 let, ale nikdy ke sňatku nedošlo. 

…jak asi vypadaly všechny manželky Jindřicha VIII., jeho dcera Alžběta I. i sám král se můžete podívat na těchto videích: 

manželky Jindřicha VIII. https://www.youtube.com/watch?v=qdUdqKKbcqU

britská královna a dcera Jindřicha VIII. Alžběta I. https://www.youtube.com/watch?v=XZB9ymvzSW8

Jindřich VIII. https://www.youtube.com/watch?v=I_Fpquak1so

Bílá paní

Tato zjevení byla laskavá a ochraňující. Šlo především o ženy s pohnutým osudem. V pověstech vystupují jako pramatky určitého rodu, udržovatelky domácího krbu střežící rodinná tajemství po staletí. Je zachyceno přibližně 120 míst jen v České republice, kde se podle pověstí Bílá paní zjevovala nebo ještě stále zjevuje. 

Mezi nejznámější patří Bílá paní karlštejnská, o níž pověst tvrdí, že je posmrtným zjevením Blanky z Valois – předčasně zemřelé manželky Karla IV., která prý občas schází do podhradí, kde navštěvuje obyvatele a informuje je o blízkých událostech – o tom, kteří nemocní se uzdraví a kteří zemřou. Lidé se jí proto bojí a raději jí neotevírají. 

 Na hradě Pernštejně zahynula kdysi rukou svého otce mladá dívka z pernštejnského rodu. Pomáhala s obranou hradu střelbou z kuše. Protože však na nepřítele nepřestala střílet ani po sjednání míru, otec ji ve vzteku probodl. Její zjevení ohlašovalo nešťastné události. Tato bílá paní se přestala zjevovat okamžikem vymření rodu Pernštejnů a po smrti se tu zjevoval její přízrak. V roce 1626 jí spatřil jezuita Jan Drachovský a zůstalo o tomto zjevení dokonce písemné svědectví.

Zjevení bývá svázáno s místem, kde dotyčná osoba žila, proto se s ním můžeme setkat například na místě posledního odpočinku dané paní nebo na hradě či zámku. Nelze vyloučit, že pověsti vznikly především jako vylepšení rodových legend. Ale jedna zvláštnost tu přece jenom je, přízrak vždy stejně vypadá a stejně se i chová. Zachovala se místopřísežná prohlášení svědků o spatření bílé paní, která nelze zpochybnit.

Mnohým se tato svědectví mohou zdát i tak spíše jako pohádkové vyprávění, ale existuje i svědectví ze zámku v Třeboni, kdy se na základě ústního podání dovídáme, že se zde objevila bílá paní ve 40. letech minutého století. Zámek byl tehdy obsazen německou státní policií. Údajně voják střežící dlouhou chodbu Bílou paní zahlédl a z tohoto setkání se prý pomátl. Prý někteří citlivější lidé mají na některém zámku či hradu, kde by se měla vyskytovat Bílá paní nebo jiné zjevení, divné pocity úzkosti. 

 Bezesporu nejznámější Bílou paní je Perchta z Rožmberka. Narodila se v roce  1429 v období husitských válek. Byla dcerou Oldřicha II. a Kateřiny z Vartenberka.  Pocházela ze 7 dětí. Matka jí brzy zemřela a Perchta se upnula k otci a ke svým  bratřím, u kterých hledala často ochranu. Zamilovala se do Petra z Perštejna, ale  jejich lásce nebylo přáno. Otec byl velmi hamižný a prodal jí jako dobytek.Ve 20  letech se provdala za Jana z Lichtenštejna, byl to známý opilec a násilník.  Manželství z rozumu bylo od samého počátku nešťastné. Manžel sídlil na Mikulově  a byl velmi lakomý a krutý. Perchtu nenáviděla i její tchýně a švagrová byla blázen,  tím pádem to jejich soužití bylo podivné. V rožmberském archivu v Třeboni se  našly Perchtiny dopisy ( bylo jich celkem 32) ve kterých píše, jak je nešťastná. Tyto  dopisy se roce 1985  dočkaly i knižní podoby pod názvem Listy bílé paní  rožmberské. V jednom z dopisů svému bratrovi musela dokonce žádat o peřinu a  kobereček:

 „ A prosím Tebe milý bratře ! Dej mi peřinu a duchnu a polštář a jeden kobereček .“

V takových podmínkách porodila i dceru a syna. Kruté jednání Lichtenštejnů prý bylo zapříčiněno tím, že očekávali, že sňatkem Jana s Perchtou vybřednou z dluhů. Věno, které Oldřich II. z Rožmberka přislíbil, bylo totiž vysoké, tisíc kop grošů. Oldřich však vyplácel věno ve splátkách a velmi nepravidelně, což přispělo ke zmiňované nenávisti. Aby své děti uživila, musela jako poslední žebračka hledat pomoc u chudých lidí . Tak se i zadlužila. Pokud se obrátila ke svému otci, či bratru jenom ji utěšovali chlácholivými řečmi. Když se Lichtenštejni doslechli o nemoci Oldřicha z Rožmberka, donesli k Perchtě falešnou zprávu, že její otec zemřel. Až tak byli zlomyslní … Pod tvrdými pěstmi Janovými Perchtino tělo modralo, tolik na ní ukájel svoji surovost. Neustále ji sprostými nadávkami urážel a vyhrožoval, že její služebné vykáže.

Ukázka z dopisu jejímu bratru Oldřichovi

Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, panu otci mému milému buď dán. Modlitbu svou vzkazuji, urozený pane milý a srdečně bych ráda věděla, by se tvá milost dobře měl a zdráv byl. Ó milý pane, ale jať se mám tak nebožtička. Je div, že nezúfám. Ačtě to již přieliš veliké slovo, ale nastojte, všakt nikdá u velikých tesknotech neodpočinu a mám proč. A milý pane, račiš věděti najisté, že jsem častokrát od dobrých a poctivých lidí vystříhá, abych se varovala před mateří i před ním, že na to jdú, aby mě otrávili. A že by mi se to bylo již dávno přihodilo než že mi to nesmějí pro mou čeleď učiniti, boje se, aby toho na tvú milost nevznesli.

Perchta z Rožmberka

V noci ji služebné vídaly, jak klečí u postele svých dětí a pláče. A zloba a zášť ve tchyni jen kypěla. Nejraděj by snachu viděla v hrobě. Přemýšlela, jak by se jí zbavila. Perchta však něco tušila a napsala Jindřichovi dopis:

„ A tohoť se bojím, bychť o své hrdlo v tom bydle nepřišla, ač bych kolivěk ráda tvé přikázání naplnila, abych neumírala.“

Nakonec opravdu tchyně se synem Janem namíchali do jídla jed a nebýt Perchtiny věrné služebné, která nekalé pletichy prokoukla, byla by Perchta umřela. Ale to již Perchta psychicky neunesla a nervově se zhroutila a onemocněla. Psala otci, ale žádná odpověď nepřicházela .. Až na podzim se Oldřich začetl do dceřiných dopisů a konečně se mu oblomilo srdce. Tentokrát Oldřicha dceřiny dopisy natolik rozčílily, že si pro ni poslal za doprovodu četných rytířů a ozbrojených jezdců do Mikulova. Ale proč mu tak dloho trvalo než zareagoval na dceřiny dopisy? Už byl starší a zdržoval se hodně na hradě Dívčí kámen, takže Perchta mohla čekat i půl roku na odpověď. Konečně se vrátila domů, na Krumlov. Ale jako by se jí lepila smůla stále na paty, čekala zde na ní jedna z nejbolavějších zpráv a zasáhla jí přímo do srdce. Zemřel člověk, kterého nejvíce milovala, Petr ze Štenberka. Když se počaly rány v Perchtině srdci zacelovat a opět nabývala radosti a doufala, že navždy zůstane na Krumlově, Janu z Lichtenštejna se po své milované ženě stýskalo. Asi neměl na kom si ukájet svoji hrubost. 

Vysvobozením se pro ni stala až smrt Jana V. z Lichtenštejna v roce 1473. Povídá se, že Perchtu na smrtelném loži prosil o odpuštění, ale ona odmítla, a tak ji proklel. Po dvacetiletém utrpení v manželství umírá i ona v kruhu své rodiny v roce 1476 ve věku 47 let. Pochována je ve Vídni. O Perchtě z Rožmberka se začaly záhy šířit pověsti a od 17. století byla její osoba díky Bohuslavu Balbínu ztotožněna s postavou bílé paní, která se zjevuje na rožmberských sídlech.

Na zámku v Českém Krumlově se objevovala před významnými událostmi (narození, svatby, úmrtí, přičemž šťastné události ohlašovala bílými rukavicemi a klíči u pasu, nešťastnou pak černými rukavicemi), v jezuitské koleji uspávala malého Petra Voka, pokud nezodpovědná chůva i kojná usnuly. Jednoho dne však přišla nová chůva a snažila se Bílou paní vyhnat. Od té chvíle se v tom Perchta nezjevila. V Krumlově se však zjevila ještě párkát. V roce 1914 se zjevovala  v nejvyšších patrech krumlovské věže a shodou okolností to bylo těsně před úmrtím jednoho ze Schwarzenbergů Adolfa Josefa. Pak v roce 1937 jí v horních patrech krumlovské věže (tzv. lucerně) spatřila skupinka lidí, která odcházela z kina. 

V Jindřichově Hradci dala ještě za svého života stavět celé křídlo hradu. Starala se o městskou chudinu. Když Jindřich z Hradce své sídlo přestavoval, dílo se nedařilo a lidé se báli . Práce prý nejde řemeslníkům od ruky poněvadž jsou ve všem nekalé a ďábelské čáry. Tu se vložila do stavby paní Perchta. Měla s lidem pochopení a viděla jak je práce úmorná. Proto poručila navařit polévky a zasytila hladové žaludky vyčerpaných řemeslníků. Docházela na stavbu a osobně nade vším dohlížela. Tím, ale Perchtiny dobré skutky nekončily. Přislíbila lidu, že když stavbu včas a v pořádku dokončí, navaří všem za odměnu ryby, polévku i chléb. Kromě jiného vařila v hradní kuchyni sladkou kaši pro ty nejpotřebnější. 

Dílo bylo nakonec zdárně dokončeno a Perchta dodržela své slovo. Od té doby, na památku poctivé práce, se každým rokem na zelený čtvrtek vařila sladká kaše. Avšak když dobrotivá Perchta zemřela a na místo Jindřicha dosedl na Hradec Jáchym, začal kalkulovat co by jej vaření kaše stálo a porušil tradici. Sešel se rok s rokem a byl tu zelený čtvrtek, ale brána zůstala lidu zavřena. Po zákazu se na Hradci začali dít prapodivné věci … Okna a dveře se sama od sebe otevírala a zavírala, nádobí padalo z polic, převracel se nábytek a židle se samy z ničeho nic lámaly. Všichni si na zámku šuškali, že to se Bílá paní zlobí. Nikdo pro ten veliký rámus nemohl usnout. Chvíli Jáchymovi trvalo, než mu došlo, odkud vítr vane. Naštěstí nakonec upustil od svého mamonu a dal navařit kaše, podělil chudý lid a na zámku opět zavládl klid.

Do dnešních dnů se dochovala černá kuchyně i okno, ze kterého kaši podávala. Tento zvyk se udržel ještě dlouhá léta po její smrti a vždy když byl porušen, zjevoval se její přízrak jako znamení, že se to paní Perchtě nelíbí. Pověst o rozdávání kaše chudým se traduje i v Telči. Za třicetileté války velící důstojník tento zvyk ale zakázal a říká se, že za to byl Bílou paní nemilosrdně pronásledován. Natrvalo vaření kaše pro chudé zrušil Josef II. 

Poslední případ zjevení Bílé Paní byl zaznamenán roku 1996 a znovu se odehrál v kolébce Perchtina rodu na hradě Rožmberk. Celý hrad procházel rozsáhlou opravou a dlouho byl porůznu obestavěn zednickým lešením. V pokoji v prvním patře zrovna pracoval lakýrník, když spatřil venku za oknem pomalu procházet ženskou postavu v bílém závoji. Zpočátku si pomyslel, že se někdo prochází po lešení. Po chvilce si však s hrůzou uvědomil, že lešení je z této zdi dávno sundáno. Přiběhl proto vyděšeně k oknu, ale Bílá Paní, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost, zvolna se jakoby rozplynula.

Její portrét v životní velikosti na zámku v Telči je kopie z 18. století, pravou podobu paní Perchty však neodhaluje. 

V noci na 20. února v roce 1993 se filmaři pomocí infrakamer pokusili zachytit v komnatách zámku Perchtu z Rožmberka, ale pokus byl neúspěšný, zřejmě se jí jejich troufalý záměr nezamlouval…

Na Bouzově se Bílá paní zjevovala taktéž. Průvodkyně si chtěla ze svých kolegů vystřelit, tak se oblékla do bílých šatů a šla je postrašit. Když jí kolegové spatřili, lekli se jí, ale záhy zjistili, že je to jejich kolegyně. V tom však se za průvodkyní zjevila bílá postava. Kolegové průvodkyně na ní nevolali, aby jí nevyplašili. Po chvíli bílý přízrak zmizel. Nynější průvodkyně na hradě prý údajně sama pozorovala, jak se bílý mlhovitý útvar pohybuje po nádvoří a jindy to byl zase černý přízrak. Setmělo se, ale žádná bouřka nebyla. V jiné části nádvoří se zjevoval černý rytíř. Znenadání se převalil černý mrak a za chvíli průvodkyni volali hasiči z místní obce, jestli náhodou na hradě nehoří, že se do obce valí černý kouř. Jiná pracovnice na hradě zase nemohla otevřít dveře do slavnostního sálu, jako by je někdo z druhé strany držel. Pak za dveřmi uviděla postavu v černém plášti. Vylekala se a utekla z hradu. Při útěku ztratila klíče, které se později našli na vrátnici, přestože nikdo do těch prostor v té době nevstoupil. Černého rytíře zahlédla i jedna vědma na historickém jarmarku. Tehdy tvrdila, že stojí venku před branou, kde právě probíhaly šermířské souboje. Průvodkyně hradu tehdy nikoho neviděla, ale za chvíli ke hradu přijela sanitka a odvezla jednoho ze šermířů, kterého píchla vosa do krku. Takže je možné, že černý rytíř signalizoval blížící se nebezpečí. Na hradě se údajně ozývají zvuky piána, cinkají křišťálové lustry a náhle zavane studený vzduch. 

Další případy zjevení Bílé paní na hradech a zámcích

Bludov – zjevení bílé paní se pohybuje po chodbách zámku Bludov. Předpokládá se, že se jím spisovatel Franz Grillparzer, který zde pobýval, nechal inspirovat při psaní dramatu die Ahnfrau.

Buchlov – místní bílá paní se prý vždy zjeví v tzv. pokoji strašidel, odkud vychází z černě vymalovaného výklenku. Osud má podobný, jako rožmberská kolegyně – je strážkyní hradu a zjevuje se, pokud hrozí nebezpečí. Jde o jednu z bývalých hradních paní, konkrétní jméno ale pověst nezmiňuje.

Děvičky – jihomoravský hrad má bílé paní hned dvě, má jít o dcery majitele hradu, které byly za třicetileté války roku 1645zasypány v tajné chodbě při obléhání generálem Torstensonem. Pověst tvrdí, že chodba končí až v Dolních Věstonicích pod kostelem. Místní obyvatelé prý nevěřili, že zjevení na hradě jsou nadpřirozeného původu, před druhou světovou válkou se na ně vydali s klacky a řetězy, ale nikoho nenašli.

Doksy – zjevení ze zámku v Doksech nosí štěstí. Alespoň tomu, kdo ho potká, když o půlnoci bílá paní prochází komnatami. Alžběta, jak se za živa jmenovala, byla chotí Kristiána z Valdštejna. Tato vyhlášená krasavice se utrápila po smrti své dcery utopené v zahradním jezírku.

Doudleby nad Orlicí – pokud má někdo v Doudlebách zemřít, táhne se od židovského kostela bílá paní, případně vích slámy nebo bílý pes

Jindřichův Hradec – k tomuto prastarému hradu se váže snad nejznámější pověst o bílé paní, která rozdávala na nádvoří hradu jednou ročně sladkou kaši. Bílá paní Markéta byla za svého života manželkou pána z Hradce.

Libice – podle pověsti byla kněžna Libuše pohřbena na hradu Libice, zjevovala se prý u řeky Cidliny pod hradem jako bílá paní, proměňovala ve zlatou kachnu a ztrácela v rákosí.

Loučeň – podle pověsti rozdávala bílá paní loučeňská dětem sladkou kaši. Roku 2010 byla na zámku zavedena nová tradice prohlídek v doprovodu bílé paní.

Prácheň – prácheňská bílá paní je jen jednou z řady strašidel, které se zde údajně zjevují (např. zlatá sova hlídající poklad, duch pana Půty Švihovského). Není ale příliš oblíbená, komu se zjevila, do roka zemřel.

Roštejn – na hradě, který prý na přání hradního pána postavil sám ďábel, se zjevovala Bílá paní rožmberská (Perchta).

Stochov – rodiště svatého Václava se týká řada pověstí a zjevení (Svatováclavský dub, studánka Stračka, ohnivý vůz), jedním z nich je i bílá paní. Pověst další detaily neuvádí, jediná historicky význačná ženská postava této oblasti je svatá Ludmila (ta ale se zjevením bílé paní spojována nebývá).

Svatošské skály (dříve Heilingovy skály) – ve skalách prý bílá paní zavedla pasačku z Tašvic (dnešní Tašovice) do překrásného zámku, kde jí provedla a ukázala všechny jeho nádherné síně. Když se pasačka vrátila do vsi, našla tu sice starou rodovou lípu před otcovým domem, ale nikoho známého a ani ji – letitou babičku – nikdo nepoznával. Jen starý pastýř si vzpomněl, že před 60 léty se ztratila místní pasačka. Záhadné zjevení vzalo dívce šedesát let ze života.

Tolštejn – bílou paní se po smrti stala dívka Svanhilda, kterou si hradní pán vzal jen pro peníze. Hilda ale milovala chudého rytíře a když to pán zjistil, rozhodl se, že ho popraví. To Hilda nemohla připustit, a tak krutého pána a poté i sebe zahubila otráveným vínem. Pověst prý zmiňuje již Balbín. Bílá paní se zjevuje v podobě štíhlé postavy vznášející se na cimbuřím, může ji osvobodit jen člověk, který nikdy nezhřešil. Při kulturní akci roku 2008 vítala bílá paní na Tolštejně návštěvníky máváním z hradeb.

Točník – bílá paní zde hlídá poklad ukrytý pod hradem. Podle jedné z pověstí byla vysvobozena Kořínkem z Podmokel, který vykonal pouť do Prahy, kde za ní veSvatovítském chrámu nechal sloužit mši. Traduje se, že se tohoto zjevení při návštěvě roku 1600 bál i Rudolf II.

Týřov – týřovská pověst je trochu netypická – hradní poklad hlídá dvanáct bílých panen, které jsou zakleté (nebo na sebe berou podobu) rybek v hradní studni. Poklad může získat pouze ten, kdo celý rok prožije na hradě. Ti, kteří se o těžký úkol pokusili, ale nevydrželi, skončili s uřezanou hlavou.

Valdek – zříceninu v Brdech spojují s bílou paní hned dvě pověsti. Podle první se jmenuje Lída, zjevuje se za jasných nocí a sejme každého, kdo se jí postaví do cesty. Hlídá poklad – zlatý stůl s dvanácti zlatými židlemi. Druhá pověst mluví o dívce Zdeňce, dceři pana Zajíce z Valdeka. Ten onemocněl a vyléčit ho dokázal až tajemný cizinec, do nějž se Zdeňka zamilovala a nakonec s ním i utekla. Otec ale zjistil, že milým jeho dcery je kat, svatbu zakázal a krátce na to zemřel. Zdeňku našli zanedlouho mrtvou v lesích pod hřebenem. Od té doby se zjevovala v tomto místě, ale i na hradě ve výklenku, jako mlha, nebo pod hradbami srakví dítěte či s mrtvým dítětem v rukou. Radí a pomáhá dobrým lidem, zlé trestá. Dívka se prý nepřestala zjevovat, zaznamenán byl i novodobý případ. Zachránit ji může jedině ryšavý kněz z kláštera Svaté Dobrotivé. V zasypané chodbě hradu, která měla tvar písmene S, prý leží poklady, které může najít jen dítě kněze zvláštním způsobem narozené.

Velhartice – Bílou paní se po své smrti stala něžná paní Hradecká z Velhartic. Zemřela při porodu a od třetího dne po své smrti se zjevovala mezi jedenáctou a půlnocí u kolébky své dcery Elišky. Když otec poslal Elišku na výchovu do Hradce, zjevovala se bílá paní u zadní gotické branky. V souladu s historickými záznamy má něžná bílá paní nejblíže ke Kateřině, dceři Jana z Velhartic, která se roku 1391 provdala za Jana staršího z Hradce.

Velké Losiny – Bílá paní se prý zjevovala i zde. Inspirovala spisovatele Franze Grillparzera, který zde pobýval v letech 1812-1813 při psaní dramatu die Ahnfrau (Pramáti) roku 1816. Olejomalbu Bílé paní najdete v Grillparzerově pokoji v druhém patře.

 Prokletý básník Francois Villon a jeho Francie 15.století

Byl to francouzský básník 15. století. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti). Otec mu zemřel jako malému chlapci a matka ho sama nedokázala uživit, chléb byl v té době tuze nedostatkové zboží. Ujal se ho bohatý kněz Guillaume de Violin, který se stal jeho opatrovníkem, dává mu své jméno a dokonce ho později poslal studovat na Sorbonnu.

Francois tráví v kostele celé své dětství. Chudoba a hladomor měli za následek, že se polovina novorozenců nedožila svých pátých narozenin a pouze dvě z deseti dětí přežilo do dospělosti. Dá se tedy říci, že malý básník měl veliké štěstí. V té době byla smrt každodenní součástí života lidí a ti se také učili, jak zemřít správně. Nad jejich postelemi viseli výňatky z textů „Umění umírat“. V kostelech zase lidé poslouchali kázání farářů, kteří mluvili o smrti nepřetržitě a sochy na hřbitovech zobrazují tanec smrti. Lidé v době básníka Villona žili v tak kruté zimě, kdy palivové dříví bylo stejně vzácné jako chléb. Pařížané věřili, že na ně byl seslán boží trest. Počasí bylo kruté a neúprosné, pařížské ulice plné špíny, splašků a mrtvol zvířat. V roce 1439 se objevil v Paříži mor. V jediném roce zemřelo 45 tisíc lidí, což je na dnešní dobu nepředstavitelná hrůza. Bylo jich tolik, že je nebylo ani kam pohřbít. V Paříži v té době bylo velmi málo hřbitovů, v pozdější době však lidé našli řešení kam s mrtvolami. Ostatky mrtvých ze starých hrobů byly vykopány a přemístěny do starých štol hluboko pod Paříží.

Město bylo na hranici chudoby, na 200 let se dokonce zastavily i stavební práce. Stejně dlouho trvala stavba nejznámější katedrály Notre Dame. Ta měla mít věže vysoké skoro až do nebe, ale díky finanční tísni se museli plány Pařížanů uskromnit. Pod katedrálou se dokonce našly stavební kameny z doby Římského impéria a nad nimi pak vyrostla chlouba Paříže, která se stala významným symbolem moci církve. Nedaleko katedrály stojí i známá pařížská univerzita Sorbonna, kde právě mladý Villon studuje společně s chlapci z nejbohatších rodin Paříže té doby.

Dnes se v archivu univerzity nacházejí spisy z doby tohoto francouzského básníka. Ze záznamů je zřejmé, že Villon byl velmi nadaný student a získal i titul magistra. Tehdejší učení by se dnešním studentům mohlo zdát velmi zvláštní. Zahrnovalo rétoriku (umění řečnění), logiku a astronomii. Všechny předměty byly přednášeny v latině a studenti si dělali poznámky, které se pak následně učili nazpaměť. Mnoho hodin opisovali latinské texty, knihy byly tehdy hodně vzácné a tudíž i hodně drahé. Většina obyčejných chudých lidí ani žádnou knihu neviděla, protože si ji prostě nemohli dovolit a nemohli si dovolit ani základní vzdělání. Ručně vyrobená a ručně psaná kniha stála stejně jako kůň a kniha navíc bohatě ilustrovaná stála pak stejně jako dům. V knihovnách byly tyto vzácné knihy připevněny řetězem, aby je nikdo nemohl ukrást. V té době se změnil i postup při výrobě papíru a hadrovina se stala důležitou surovinou a navíc daleko dostupnější. Papírny začaly být plně automatizované prostřednictvím velkých ozubených kol poháněných vodou. Z tohoto lze usoudit, že středověk byl v jistém smyslu i dobou inovací a lidé měli velkou touhu po poznání nových věcí. Hledali neustále nové a nové věci a posléze experimentovali s jejich vylepšováním. Například již zmíněný papír dotáhli k takové dokonalosti, že byl pevnější a také cenově dostupnější než kdy dřív. Hlavními zákazníky papíren byly především univerzity a kláštery. Studium na univerzitě však bylo pro Villona velmi dlouhé a náročné. Mnoho studentů školu vůbec nedokončilo. Někteří z nich vstupují do řemeslných cechů, ti bohatší se vrací ke svým rodinným statkům. Francois Villon se však jeví jako přirozený studijní talent. Záznamy ze Sorbonny ukazují na jeho rychlý pokrok a úspěchy při skládání univerzitních zkoušek. Ukončil střední školu, poté získal bakalářský titul a následně i magisterský. Měl tudíž úplně vysokoškolské vzdělání. Vysoká škola byla bohatá především díky poplatkům, které platili rodiče Villonových přátel. Pro něj to v té době byly nepochopitelné částky. Tehdejší společnost byla striktně rozdělena na bohaté a chudé a ta pomyslná propast mezi nimi byla vskutku obrovská. Mince z ryzího zlata byla běžnou mincí mezi bohatými, chudý člověk ji ve svém životě ani neměl šanci spatřit. Ti pro své nákupy používali pouze malé měděné a stříbrné mince. Tehdejší chudina žila ve velké nejistotě.

Všechno bylo hrozně drahé, v Paříži lidé jedí chléb, jen když už je vhodný tak akorát pro psy. Bochníky byly malé jako lidská pěst. Paříž ale měla v té době dostatek mlýnů, využívajících říční toky. Byly umístěny kdekoliv, kde je bylo třeba. Protože nebyly spojené se zemí, ale plavaly na vodě, tak volně stoupaly s přílivem a klesaly s odlivem během celého roku aniž by se jejich činnost zastavila. Mlýnské kameny mohly sice mlít mouku nepřetržitě. Ale jen pouze tehdy, když bylo obilí, což byl také velký problém hlavně v období Malé doby ledové, jež trvala několik staletí. I v časech zlých byla však univerzita stále největším zákazníkem mlýnu. Nejdůležitějším centrem obchodu celé Paříže byla tzv. Latinská čtvrť, která se nacházela právě v okolí univerzity. V této čtvrti se nacházela i většina pařížských taveren a tam se tehdejší studenti včetně Villona oddávali pití a hazardu, stejně jako je tomu i v dnešních hospodách. Lidé však měli z této čtvrti strach, protože zde často docházeli v okolí taveren k potyčkám, nejčastěji v noci. V té době rvačky, stávky a nepokoje byli běžnou součástí každodenního života středověkých lidí.

Chování studentů po návštěvě taverny se nelíbilo především městským úřadům. Někdy šlo jen o trochu povznešenější náladu díky alkoholu, jindy docházelo k vážnějším případům výtržnictví, napadení a dokonce i znásilnění. Vzhledem k tomu, že studenty chránilo církevní právo, městská policie proti nim nemohla vlastně nic dělat. Nakonec jí ale trpělivost došla a tvrdě zasáhla. V roce 1453 policie dokonce zabila jednoho studenta a několik dalších bylo zatčeno. Církev na to okamžitě reagovala a vyhlásila policii válku. Zastavila univerzitní vzdělávání, učebny uzavřela a 5000 studentů se vydalo do taveren a začali způsobovat daleko větší problémy než doposud. Dokonce v městských kostelích přestali kněží kázat. Toto období vzdoru trvalo celý rok. Pro zbožné lidi znamenalo uzavření kostelů ohrožení jejich nesmrtelných duší. To, že náboženství bylo v té době pro lidi stěžejní, dokazují kosterní pozůstatky. Kosti vykazují jisté anomálie, například z kostí jednoho muže z té doby se ukazuje, že jinak velmi silný a zdraví člověk měl kosti u nohou podivně zdeformované. Poukazují na to, že velmi často klečel. Šlo s největší pravděpodobností o mnicha, který trávil dlouhé hodiny na kolenou. Podle vědců takových lidí bylo spousta. Z toho se dá usuzovat, že lidem po uzavření kostelů nezbylo nic jiného než se usilovně modlit za spásu své duše a tak měli kosti velmi zdeformované. Po roce nejistoty se město nakonec univerzitě omluvilo a studenti se opět mohli na univerzitu vrátit.

Tato událost však zanechala na Villonovi následky a pro něj už od té doby nic nebylo normální. On na rozdíl od svých přátel neměl bohaté rodiče, kteří by ho podporovali v době, kdy byla univerzita uzavřena. Tím pádem se opět ocitl mezi městskou chudinou. O této zkušenosti začal psát své známé písně a básně. Psal především pro Pařízany, psal o nich, o jejich těžkém životě a tím se stal u chudých lidí velmi oblíbený a dá se říct, že byl pro ně hrdinou. Psal vlastně takové noviny ve verších, popisující každodenní život jeho i všech lidí v Paříži. Byl velmi chytrý a dá se říci, že svým způsobem i neuctivý a neuznává sobectví. Opustil žánr klasických balad a jeho písně a básně odrážejí především reálný a krutý život té doby. Byl jedním z nejvýznamnějších básníků Francie té doby. Místo dalšího studia si zvolil bohémský život, ve kterém měly své místo i rvačky, souboje v opilosti a za to byl i odsouzen. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupeží, výtržnictví, násilných činů a dokonce 5. června roku 1455 i vraždy kněze Filipa Sermoise, za kterou byl odsouzen k trestu smrti.

Ten večer seděl venku a hovořil s mladou ženou. Kněz Filip Sermoise byl známý svým násilným a provokativním chováním. Právě ten večer se terčem jeho provokací měl stát sám Villon. Kněz si dovoloval na mladou dámu a to se Villonovi nelíbilo. Zastal se jí a začal se s Sermoisem prát. Villon najednou vytáhl nůž, který v té době používal jako všestranný nástroj i na obranu úplně každý. Sermoise tímto nožem probodl a kněz na místě zemřel. Během tohoto krátkého okamžiku se Villonův život od základů změnil. Byl si vědom toho, že mu nikdo nebude věřit, že kněze zabil v sebeobraně a měl pouhou chvíli na to, aby se rozhodl, co udělá. Nezbylo mu nic jiného než uprchnout z místa činu. Věděl, že jakmile se ocitne mimo brány Paříže, bude volný. Ale věděl rovněž, že ho církev před obviněním z vraždy nebude chránit a že se celá Paříž už nemůže dočkat, až bude mít exemplární příklad studenta – vraha. Kdyby ho chytili, jeho šance na přežití by byly mizivé.

Výslech v té době znamenal totiž nekonečně dlouhé hodiny strašného mučení. K mučení se například používala kacířská vidlička, která měla dva hroty nahoře a dva dole. Umístila se mezi hrdlo a hrudní koš oběti. Bránila tak odsouzeným a mučeným usnout. V okamžiku, kdy mučedním usnul, ostré hroty mu propíchly krk nebo hrudník. Účel tohoto mučícího nástroje byl vytvořit dlouhé období spánkové deprivace, což mělo za následek ospalost, nemožnost a halucinace. Lidé tak nespali celé dny, byli tím pádem ochotni se přiznat k čemukoliv. Často jen pohled na mučící nástroj postačil k úplnému doznání. Ovšem v případě vraždy byly tresty velmi odlišné. Někteří lidé byli odsouzeni k smrti nebo vyhnáni z města, zatímco jiným byla jen udělena pokuta jako kompenzace rodinám za ztrátu blízkého člověka. Jakmile se Villonovi podaří uprchnout z Paříže, snaží se kontaktovat známé na univerzitě a hledá pomoc. Přesvědčí přítele, aby požádal krále o milost. Král býval často mírnější než soud. Přátelé Villona podpoří a král dostane dvě petice. V jedné dokonce je napsáno, že kněz Sermoise v momentě své smrti Villonovi zločin odpustil. Od doby, než k Villonovi dorazí královská milost, uplyne šest měsíců. Dostal tak další šanci, aby přehodnotil svůj život a své jednání. Je hodně poznamenaný tím, co prožil a vrací se do Paříže. Ale to, že mu byla udělena milost, nic nemění na tom, že je vrah. Takového cejchu se již nezbaví. V očích církve je to hříšník a je odsouzen k věčnému zatracení.

Toho roku byla spatřena na obloze halleyova kometa, která značila zkázu. Pro Villona to znamenalo, že na univerzitě už není vítán ani jako student ani jako učitel a bez jakékoliv dovednosti řemesla nemůže dostat žádnou práci. Žádný bohatý mecenáš od něj jeho básně nekoupí, natož aby ho u sebe ubytoval, je to přeci vrah. Může se uchýlit jedině do taverny a doufat, že tam se svými písněmi a básněmi uspěje natolik, že přežije. Zde jsou jeho písně oblíbené, stejně jako byli před vraždou a možná ještě víc. Díky jeho bližšímu seznámení s chudobou a bezmocí se jeho balady stávají peprnějšími. Zpívá o nepoctivosti bohatých, o uplacených duchovních a zkorumpovaných úřednících. Nechává si za svůj zpěv platit hlavně v naturáliích, což v té době bylo pivo a víno a pečeně. Ale i taverna může být pro něj nebezpečným místem. Nebezpečí v sobě skrývala především hazardní hra – kostky. Byly ručně vyráběné ze zvířecích kostí, jedna byla jako druhá a snadno se daly zaměnit. Ve 13. století nesměl nikdo kostky vyrábět ani prodávat, pokud nebyl součástí cechu. Obchod byl přísně regulovaný pravidly. Většina kostek z té doby se používala pro hru v hospodách nebo podobných zařízeních. Tím pádem hospodské kostky byly mimo podezření. Villon však v této hře neměl štěstí a stále prohrával. Při archeologických nálezech se v řece Temži našla krabička, která v sobě skrývala kostky z doby Villona. Každá byla jinak velká a bylo vidět, že se často používaly, jelikož byly hodně opotřebované. Kostek v krabičce bylo 24, což značilo, že je používal profesionální hazardní hráč a kostky byly falešné, osmnáct z nich totiž obsahovalo závaží v podobě malých kuliček rtuti. Rtuť tam byla vpravena vyvrtanými otvory. Takže na 11 kostkách padala pouze vysoká čísla a na 7 nízká. Nikdo neví, jak se kostky do řeky dostaly. Jedna z možností je, že falešného hráče pronásledoval okradený a podvodník byl nucen zbavit se důkazů tím, že kostky prostě hodil do řeky. Villon začal propadat pocitům zoufalství, rozčarování a opuštěnosti. Nemůže stále najít způsob, jak přednášet své básně jinému než hospodskému publiku. Je si vědom toho, že hospody ho neuživí. Zatímco on propadá beznaději, ve Francii se začal rozmáhat knihtisk, což umožnilo, že poprvé může být kniha vytištěna rychle, levně a ve velkém množství. Do popředí se dostávala díla básníků, ale ke knihám byl také snadnější přístup. Pro Villona ale už bylo příliš pozdě, protože v Paříži žádná Guttenbergova tiskárna nebyla, takže Villon neměl žádnou naději, že bude své básně někdy publikovat. Jeho básně, které se později staly národním klenotem Francie tak zůstaly jen v rukopisné podobě.

On sám neměl kam jít, bez domova a bez přátel se ocitl na samém dnu existence. Jednou to však vypadalo, že se na něj přece jen štěstí usmálo. V jedné taverně ho štamgasti pozvali, aby jim zazpíval a pak ho hostili. Byli to členové tzv. Bratrstva lastury. Že se s nimi Villon skutečně setkal, dokládají i lastury nalezené pod náměstím v Paříži. Byly provrtané na dvou místech, aby se daly zavěsit na krk. Tyto lastury byly známy jako symbol poutníků Svatojakubské cesty a také to byly právě insignie velké zločinecké bandy. Toto bratrstvo tvořili především bývalí nezaměstnaní vojáci, potloukající se ve skupinách po severní Francii. Jejich činností bylo loupení, zastrašování a vraždění. Unesli například malé děti, které drželi zavřené v dřevěné bedně, dokud tam děti nezemřely hlady, protože za ně nikdo nechtěl zaplatit výkupné. Bratrstvo mělo také svoje vlastní zákony. Na prvním místě byla především věrnost bratrstvu, zradit člena znamenalo trest smrti. Tento gang měl své vůdce a dokonce i krále. Byli to vyvrženci žijící na samém okraji společnosti. Villon v členství v bratrstvu vidí vyřešení svých existenčních problémů. Z dob svých studií ví, kde jsou ukryté zlaté mince na univerzitě a také ví, kdy budou studenti pryč a tudíž celá škola bude prázdná. Na Vánoce roku 1456 se Villon a jeho noví přátelé vloupají do školy. On sám je vede k místu, kde s jistotou ví, že je ukryto zlato. V tu chvíli je toho hodně v sázce, protože za krádež majetku církve mu hrozí smrt oběšením.

Dostat se ke zlatu byl velký problém, protože mince byly schované ve dvou truhlách a k té druhé se lupiči nemohli probojovat. Truhlice byly chráněny důmyslným systémem zámků. Klíčová dírka na truhlici je falešná, aby odradila případného zájemce o poklad. Mezi lupiči je ale syn zámečnického mistra, pro kterého takový zámek není problém a nenechá se jim odradit. Zámek mu dá zabrat, protože patří mezi nejkomplikovanější. Časem však všechny západky povolí a truhla se může otevřít. Je tam dost zlata na to, aby Villona uživilo na dost dlouhou dobu. Ale on od té doby až do své smrti není vůbec šťastný. Je si vědom toho, že nejenom, že zabil člověka, ale teď se z něj stal i zloděj. Odchází proto z Paříže a už se nikdy nevrátí. Krátce na to se i do Paříže dostal knihtisk a jeho dílo bylo vydáno v knižní podobě. On sám zemřel neznámo kde. Bývá také označován za prvního prokletého a prvního moderního básníka…

Spasitelka Francie Johanka z Arku

V 15. století vtrhli do francouzského města Domrémy Angličané a chtěli tamní obyvatele vyhnat. Ukradli všechna zvířata a podpálili úrodu. Všichni už ztráceli naději, že přežijí a že se Francie z útoku Angličanů vzpamatuje. Všichni, až na jednu třináctiletou dívku. Ona se jako jediná vojáků nebála a věřila, že bůh francouzský lid ochrání. U Domrémy je les. Podle věštby měla z jeho okolí přijít dívka a dokázat něco neuvěřitelného. 

Tou dívkou byla Johanka z Arku, v té době známá jako Jeanne z Domrémy. Tehdy by samozřejmě nikoho nenapadlo, že by tato malá dívka mohla změnit vývoj dějin Francie a stát se národní hrdinkou a později světicí. Její otec Jacques d’Arc měl hospodářství a Johanka se mu o zvířata starala. Její matka se jmenovala Isabelle Romée.a byla to právě ona, kdo ve svých 70 letech požádal papeže Mikuláše V. o znovu otevření soudního procesu s Johankou, která byla nařčena z kacířství a upálena. U soudu matka pronesla řeč na obhajobu své nevinné dcery: „Měla jsem dceru, narozená v legitimním manželství, která obohacená po zásluze se svátostí křtu a biřmování vyrůstala v bázni Boží a úcty k tradici církve, „a proslov ukončila: “ … bez jakékoliv podpory poskytnuté její nevinnosti ve věrohodný, násilný a nespravedlivý proces, bez stínu práva … oni ji odsoudil k zatracení a odsoudili ji k trestu nejhoršímu, k smrti upálením.“ Odvolací soud zrušil rozsudek 7.7. 1456. Rodina byla povýšena do šlechtického stavu díky grantu v prosinci v roce 1429…

Johanka se neučila z knih, ale psát uměla a znala dvě nebo tři modlitby. Byla sice velice prostá, ale na druhou stranu neuvěřitelně bystrá a ochotná řídit se silami, které byly mocnější než ona sama. Narodila se do období stoleté války, kdy si Anglie snažila podmanit francouzská území a štvala obyvatele všech částí Francie proti sobě. Jako první se proti ostatním Francouzům postavili lidé v Burgundsku a spolu s Angličany začali vládnout na severu Francie. Po příchodu Angličanů se Francie rozpadla a začala v ní vládnout anarchie a zuřily v ní občanské války. Vesnice Domrémy ležela přímo uprostřed válečného běsnění. Většinou, když se chystá nějaká změna společenského řádu nebo se chýlí k převratu nebo jiné důležité události v dějinách Francie, většinou za touto události stojí žena nebo dívka. Ženy v té době stály sice stranou společenského systému, ale jakmile cítí bezpráví, z ničeho nic se objeví a proti prohnilé společnosti zasáhnou. Ne jinak tomu bylo i v případě Johanky.

Když jí bylo 13 let, uslyšela hlas boží. Sdělil jí, že jen ona může zachránit Francii. Zjevení měla jednoho slunného dne, když trávila čas v otcově zahradě. Nesmírně ji to vyděsilo, nikdy předtím nic podobného nezažila. Měla strach se s takovým neobvyklým zážitkem někomu svěřit, protože by jí měli za čarodějnici. Podle historiků a lékařů je zcela jisté, že trpěla schizofrenií, což je duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením. Je více než jasné, že ve středověku tuto nemoc a její příznaky neznali. Vysvětlovalo by to však hlasy, které slyšela a pak také to, že necítila bolest a rychle se zotavila ze zranění šípem. Avšak lidé, kteří dnes žijí s touto nemocí, brzy přestávají fungovat, ale Johanka byla poslušná, neměla rozpolcenou osobnost, ani neměla sebezničující chování. Každý z nás může mít pocit, že slyší nějaký vnitřní hlas, který mu říká, že ten dotyčný je silnější než si sám myslí a uvědomuje, ale to ještě nemusí být známkou schizofrenie.

Během let hlasy od Johanky chtěly stále víc, už nejenom poslušnost a zbožnost, ale dokonce aby se postavila do čela francouzské armády a bránila Francii za cenu vlastního života. Johanka hlasy poslechla. Měla však obavy, protože si byla vědoma, že je jen malá dívka a že neumí bojovat a stát v čele velké armády. Mohla to odmítnout, ale neudělala to. Slýchala dvakrát až třikrát týdně, že se má konečně vydat na cestu. Obávala se ale, že jí otec nepustí. Když však burgundská armáda znovu na Domrémy zaútočila, Johanka si uvědomila,že je na čase hlasy poslechnout. Už nebylo na co čekat. Vydala se tedy do světa a otci a matce jen oznámila, že ji na cestu posílá bůh a jen ona může zachránit Francii. Aby se jí po cestě nic nestalo, převlékla se do mužských šatů a ostříhala si vlasy. Jedině tak si mohla zachránit život v převážně mužském světě. Stala se tak vojákem. Následovali ji i muži, kteří už přestali věřit v osvobození. Jeli společně 11 dlouhých dní k francouzskému dvoru. Francouzské královské město Orléans bylo v nebezpečí, starý král zemřel a jeho syn se zbaběle schovával na hradě.

Byl to nepříjemný samotář, hodně odtažitý a ne moc hezký. Dá se říct, že byl egoistický a rozmazlený slaboch, který nic nedokázal a většinu času se litoval. Jeho matka o něm šířila fámy, že není královským synem, čímž také dost trpěl. Pokud by však byl opravdu nemanželský, neměl by tím pádem nárok na francouzský trůn. Johanka o tom však neměla ponětí a dál si šla za svým cílem, udělat z Karla VII. francouzského krále. Když se o ní doslechl, rozhodl se, že ji přijme. Už to, že taková mladá chudá dívka mu přinesla zvěst, že ho učiní králem pro něj znamenalo, že je to boží posel a také to, že Karla jakožto právoplatného následníka trůnu uznává sám bůh. Mluvili spolu o samotě a velmi dlouho. Angličanům se mezitím podařilo Orléans úplně obklíčit, takže král už nemohl déle čekat. Učinil tedy z Johanky vojáka a poslal jí do boje. Dodnes ale nikdo neví, jak v době kdy ženy neměly žádnou moc ani práva, přesvědčila krále, aby jí dal celou armádu. Karel si však nemohl dovolit poslat ji do války, aniž by to měl posvěcené církví. Posvěcení dostal až za 3 týdny. Johanku pak začala vyhledávat francouzská šlechta. Mezi těmito výše postavenými lidmi byl i vévoda z Alenconu.

Byl to bratranec následníka trůnu Karla VII. a doslechl se o dívce, která chce stanout v čele vojska. Nalezl v Johance zalíbení a učil jí umění boje. Jí byl také velmi sympatický, stali se z nich později velmi dobří přátelé. Ona mu dokonce říkala důvěrně „Mon duc“ neboli můj vévoda. Ještě než Karel VII. poslal Johanku do Orléans, dal jí na znamení důvěry její vlastní brnění. Očekával od ní v té době něco nemožného, aby se postavila do čela vojska, které bylo zvyklé přijímat rozkazy pouze od mužů. Johanka si nechala ušít vlastní prapor, který prý milovala dokonce více než svůj meč. Francouzi do té doby pořád prohrávali a v Orléans zbývalo dobýt už jen poslední bránu. Johanka povzbuzovala vojáky a říkala, že zvítězí, aby jim dodala odvahu. Ve své době byla při příjezdu do Orléans něco jako celebrita, lidé se k ní chtěli přiblížit a sáhnout si na ni. Generálové její smělé plány považovali za jistou sebevraždu, ale vojáci jí věřili. Uvěřili tomu, že ji posílá bůh. Vévodové ji v otázce strategie moc nevěřili a začali se hádat o to, kdo má rozhodující slovo. Ale jakmile se na ní jeden z vévodů obořil, že tomu nerozumí, argumentovala tím, že jí radí bůh. Dokonce jí hlasy předpověděli,že hned druhý den bude v boji těžce zraněna. Díky hlasům se jí podařilo změnit běh dějin a to především vojensky. Jiní mystikové také měli vidění nebo slyšeli hlasy, ale neměnili svět tak razantně jako ona. Jí jediné se podařilo obrátit průběh bitvy a vyhrát. Ale byla zraněna. Šíp jí zasáhl 15 cm hluboko. Nepřítel se už radoval z vítězství a z toho, že ji zabil, ale ona si šíp vytáhla a za nedlouho potom pokračovala v boji. V Angličanech to vzbudilo zděšení. Byla jako přízrak. Dodnes se neví, jak je možné, že se po tak těžkém zranění takhle brzy postavila na nohy a dokonce nevnímala bolest. Možná to bylo způsobené její velmi silnou vůlí a také vírou v boha a možná to souviselo s údajnou schizofrenií. Po jejím vítězství u Orléans Angličané pochopili, že tato dívka není žádná křehulka, ale velmi silný vojevůdce. Dostali z ní takový strach, že se před ní utíkali. Měli za to, že je to snad čarodějka a nebo má v sobě ďábelskou sílu, kterou už nemůžou porazit. Poté opustili Francii včetně Remeše. Tam probíhala už od 11. století korunovace všech francouzských králů.  Johanka věděla, že dokud církev neuzná Karla VII. jako legitimního krále Francie, budou občané jeho nárok na trůn zpochybňovat. Jeho korunovace znamená pro Johanku vytoužený cíl a konec její dlouhé cesty, napravuje tím, co bylo podle ní špatně. Jakmile se však Karel dostane na trůn, začíná se od Johanky odvracet. Ona byla pořád stejná, ale on získal korunu a tím pádem to, po čem toužil. A teď byl čas zbavit se Angličanů. Johanka opět chtěla opět bojovat, ale král si to nepřál. Chtěl porazit Anglii diplomatickou cestou a Johanku proto nechal odvézt zpět na hrad, aby mu nepřekážela. Zřejmě žárlil, protože ona se stávala stále populárnější. Ona však znovu vytáhla do boje. A tím si „podřezala větev“. Vytáhla na Paříž, ale král jí poskytl málo vojáků, tím pádem bitvu nevyhrála. Utrpěla velmi vážně zranění a zjistila, že jí král zradil, spálil totiž strategicky nejdůležitější most a zatroubil, aby se vojska stáhla. Johanka už nebyla neporazitelná a vojáci jí přestali důvěřovat. Vojsko poté král rozpustil. Když pak táhl na Normandii, vzal s sebou i vévodu z Alenconu a Johanka už svého nejvěrnějšího přítele nikdy neviděla. Odjel a ona mu nestihla říct, že opět slyšela hlasy, které jí prozradili, že upadne do zajetí a bude vězněna. A tak se také stalo. Upadla do zajetí Burgunďanů. Byla bez krále a bez svého věrného vévody úplně sama. Měla s sebou jen hrstku vojáků a ti jí nedokázali ochránit. Byla uvězněna ve dvacetimetrové věži a čekala půl roku až za ní král nabídne výkupné, ale on nenabídl. Tím ji podepsal rozsudek smrti. Chtěla se z věže dostat. Hlasy jí říkaly, aby z věže neskočila. Ale pro ní v té chvíli bylo lepší zemřít než padnout do zajetí Angličanům, kterým ji chtěli Burgunďané prodat. Rozhodla se, že poprvé hlasy neposlechne a skočila. Jako zázrakem vyvázla bez zranění. Burgunďané ji chytili a prodali Angličanům za 10.000 zlatých. Ti ji opět uvěznili ve francouzském městě Rouen. Zacházeli s ní velice špatně, byla ve vojenské věznici v okovech a hlídali jí anglické stráže. Navíc to byla mužská stráž, což bylo na tu dobu neobvyklé, protože ženy vězeňkyně hlídala ženská stráž. Angličané chtěli po její smrti získat celé francouzské království, proto se jí snažili za každou cenu zbavit a Karla VII. sesadit z trůnu tím, že Johanku odsoudí za kacířství. Když by jí totiž prokázali, že byla ďáblovým poslem, byla by tudíž ďáblovým dílem i korunovace krále Karla. Za inkvizitora vybrali biskupa, který byl na straně Angličanů. Byl původem z Burgundska a peníze za proces dostal od anglického panovníka. Proces s Johankou měl samozřejmě přesvědčit veškerý lid, že nejde o žádnou prostou dívku nebo spasitelku, ale o čarodějku. Biskup si byl jistý, že s Johankou nebude mít mnoho práce, jelikož byla prostá a nevzdělaná. Ale mýlil se. Ona přišla k procesu odhodlaná a jistá si tím, že ji bůh neopustí a bude na její straně. Přikázali jí přísahat na bibli, že bude odpovídat podle pravdy, ale ona to odmítla. Znovu a znovu odmítala přísahat.

Kněží na její hru tedy přistoupili, aby proces mohl vůbec začít. Ptali se jí na to, proč se obléká jako muž, jak se modlí a jaké slyší hlasy. Začala se hájit sama a předkládala inkvizitorům logické argumenty. Biskup se jí snažil chytit do pasti, ale ona nebyla hloupá a každou jeho léčku i sebemenší narážku okamžitě prohlédla. Snaží se jí přivézt k tomu, aby sama řekla, že si je jistá spasením. Zeptali se jí, jestli si myslí, že má boží milost. Pokud by odpověděla, že ano, usvědčila by se z arogance a čekal by jí tvrdý trest. Kdyby řekla ne, přiznala by hřích a odsoudili by ji jako kacířku. A ona řekla něco, co nikdo nečekal: „jestli nemám, ať mi ji bůh dá a jestli mám, ať mi ji bůh zachová.“ Soudcům začalo pomalu docházet, kdo před nimi stojí. Nebála se jich, byla velmi hrdá a stála si za svým přesvědčením. Vyslýchali ji dlouhé týdny a ona byla neoblomná a neřekla nic. Biskup poznal, že Johanka se nejlépe cítí, když může promlouvat na veřejnosti, že jedině tam si je jistá. Tak jí nechal znovu zavřít do věže a vyslýchali ji tam. Ptají se jí pořád dokola, co to slyší za hlasy a chtějí znát jejich konkrétní jména. Do té doby však nic nenasvědčovalo tomu, že by v hlasech slyšela konkrétní svaté. Teprve až když na ní uhodí už po několikáté s tím samým, nemůže to už psychicky vydržet a prozradí, že to byl Michal, Markéta a Kateřina. Příběhy těchto tří světců odráželi v podstatě její vlastní život. Michal byl strážným andělem Francie, Markéta bojovala za své panenství a Kateřina byla mučednicí za to, že se odmítla zříct své víry. Vyšetřovatelé na ní naléhali ještě více, chtěli vědět, jakou mají tato jména konkrétní podobu. Řekla jim, že tyto tři osoby měly na hlavách krásné koruny plné drahokamů. Myslela si, že právě to od ní chtějí slyšet. Bylo zřejmé, že se biskup snažil otupit její ostražitost a nachytat jí i na maličkém detailu. Tlačí na ní čím dál víc. Johanku vysiluje také špatné jídlo, fyzické vyčerpání a hlavně výhružky mučení. Snažili se jí prostě dohnat k šílenství. Ona už to nevydržela a začala jim říkat, co chtěli slyšet, protože si myslela, že je to tak správně a že se tím zachrání. Vyslýchali ji 3 měsíce. Biskup pak veřejně oznámil její zločiny, z nichž většina se v té době trestala smrtí. Církev chtěla mít čisté ruce, tak se jí snažila zlomit, aby hlasy popřela. Potom by ji církev mohla od těchto hříchů očistit a její duše by tak došla spasení. Johanku ovšem stále zajímalo, jestli si může nějakým způsobem ještě zachránit život. Usvědčili ji z kacířství a potřebovali, aby se přiznala sama a tím se sama odsoudila k smrti. Biskup vyzkoušel všechny možné prostředky, ale nakonec mu nezbylo než jí nahnat strach. Nechal postavit hranici. Když ji Johanka uviděla, došlo jí, že jí chtějí upálit jako čarodějnici. Nechce zemřít. Zlomí jí ten pohled na hranici a popře své hlasy a podepíše si rozsudek smrti. Podepíše dokonce dokument o tom, že hlasy neslyší a nikdy neslyšela. Myslela si, že jí za to pak neupálí.

Byla odsouzena k doživotnímu žaláři. Chtěla hned odvézt do vězení, aby už nebyla s těmi zrádnými Angličany, kteří jí tolik ublížili. Zlomená jim řekla, že udělá vše, co po ní budou chtít. Poslali jí zpět do cely, ve které byla předtím i se stejnými strážemi. Už neměla tu sílu, kterou na ní všichni tolik obdivovali, neslyšela svoje hlasy a byla sama. Poprvé po několika měsících musela svléknout mužské šaty. Začala litovat toho, co udělala a říkala si pořád dokola, že doznání neměla podepisovat. Modlila se k bohu, aby jí pomohl, aby jí zachránil před jistou smrtí. Doznala se vlastně jenom proto, že se tak strašně bála ohně. Byla si vědoma toho, že udělala to nejhorší co mohla. Snažila se tedy svoje odvolání vzít zpět. Zmobilizuje v sobě poslední zbytky sil a snaží se být zase ta Johanka, kterou byla než jí začali vyslýchat. Dokonce si znovu na sebe oblékne mužské šaty. Věděla, že to vlastně pro ni znamená popravu, ale nevzdala se. Když za ní biskup znovu přišel a zjistil, že má na sobě opět mužské šaty, věděl, že zase slyší hlasy a že je smířená se smrtí. Biskup jí tolik nenáviděl a chtěl už dávno, aby zemřela. Teď se mu jeho přání splní. Byl velmi krutý, snažil se jí připravit smrt co nejbolestivější. Kůl na hranici dali obzvlášť vysoký, aby ji oheň spaloval pomaleji a ona dlouho trpěla. Chtěl si to vychutnat. Jako zástupce církve lidi zabíjet nesměl, ale on po tom hodně touží celou tu dobu. A protože ji nemůže sám odsoudit k smrti, řekne, že ji přenechává soudům světským. Začala křičet, že umírá díky biskupovi. S posledním dechem zvolá Ježíšovo jméno. Svou smrtí vzkřísila Francii z mrtvých. Angličané se jí báli zaživa i po smrti. Proto nechali její popel rozprášit do řeky Seiny. Je zajímavé, jak své nejbližší změnila. Byli bez ní buď velmi mocní a nebo mimořádně slabí. Z vévody z Alenconu byla po její smrti jen troska.

Po Johančině smrti už ke svému bratranci a králi Francie Karlu VII. nebyl tak loajální jako předtím. V roce 1440 se proti králi spiknul a posledních 16 let života strávil ve vězení za velezradu. Naopak Karel VII. dovedl stoletou válku k vítězství. Stal se z něj mocný vladař místo politování hodného ubožáka, kterým byl před příchodem Johanky na francouzský dvůr. Po celé Evropě se však říkalo, že získal trůn jen s pomocí čarodějnice. Proto musel původní závěr soudu zrušit, aby dokázal opak. Svolal nový soud a přišli na něj lidé, kteří Johanku znali v různých fázích jejího života. Za zrušení rozsudku se ale nejvíce zasloužila Johančina matka, která chtěla očistit jméno své nespravedlivě odsouzené a usmrcené dcery. Od smrti Johanky na to nepřestala myslet a celý zbytek svého života usilovně bojovala za to, aby byl rozsudek zrušen a Johančino jméno očištěno. A byla to právě ona, kdo ve svých 70 letech požádal papeže Mikuláše V. o znovu otevření soudního procesu s Johankou, která byla nařčena z kacířství a upálena 30.5. 1431 ve věku pouhých 19 let. U soudu matka pronesla řeč na obhajobu své nevinné dcery:

„Měla jsem dceru, narozenou v legitimním manželství, která obohacená po zásluze se svátostí křtu a biřmování vyrůstala v bázni Boží a úcty k tradici církve. Vyrůstala na polích a pastvinách, nikdy neudělala nic proti víře. Bez jakékoliv podpory poskytnuté její nevinnosti ve věrohodný, spravedlivý proces, bez stínu práva … oni ji odsoudili neprávem  k trestu nejhoršímu, k smrti upálením. Žádám, aby její jméno bylo očištěno.“

Výpovědi tohoto druhého soudu vyzněly v Johančin prospěch a církev došla k závěru, že onen biskup, který vedl celý proces s Johankou, porušil církevní řád. Byl prohlášen za kacíře a vrchním inkvizitorem s okamžitou platností vyloučen z církve. Odvolací soud zrušil rozsudek 7.7. 1456  a Johanka z Arku byla prohlášena za světici. O téměř 500 let později v roce 1920 ji církev prohlásila za svatou. Stala se tak jedinou osobností a jedinou ženou v dějinách, která byla napřed církví odsouzena a poté prohlášena za svatou… 

V nedávné době se vyrojili zprávy, že Johanka nezemřela v plamenech. Proslýchalo se, že se z vězení nějak dostala nebo že jí dokonce někdo pomohl uprchnout a na hranici byla upálena jiná dívka. Britský spisovatel Mark Crick poslední dva roky sbíral materiál pro svou novou knihu o Johance z Arku a narazil na zajímavou informaci, která říká, že Johanka zřejmě nebyla upálena. Vydal se tedy po stopách a indiciích, aby zjistil pravdu. Pokud by tehdy nebyla upálena, její odkaz by byl zpochybněn a Francie by ztratila národní symbol hrdosti. Podle jednoho záznamu v dobovém dokumentu z archivu ve Francii byla spatřena v Orléans 5 let po svém upálení. Johanka v listinách užívala titul la pucelle, což znamená panna. Tento titul je zmíněn ve spisu z roku 1436, tedy 5 let po její smrti. Byl tam záznam o muži jménem frère de Jean la Pucelle, což v překladu znamená bratr panny Johanky. Přišel tehdy zřejmě žádat o půjčku, aby se mohl opět setkat se svou sestrou. Z tohoto vyplývá, že se mohlo jednat o skutečnou Johanku, protože přezdívku la pucelle měla jen ona. Měla sice ještě starší sestru, ta však zemřela, když byla Johanka ještě malá. Pokud je dokument pravý, pak tento zápis naznačuje, že Johanka nebyla popravena, jak nám to bylo celá staletí předkládáno. Zvláštních okolností je kolem Johančina úmrtí víc. Zdá se totiž, že se někdo hodně snažil uchovat Johančino přežití v tajnosti. V dalším spisu je psáno že zemřela panna Johanka, což je první zápis o úmrtí Johanky a ten je z roku 1907, takže někdo v tomto roce přidal informaci, že je mrtvá. Proč si někdo dal takovou práci s utajením informace, že Johanka přežila? V roce 1871 přišla Francie o velkou část svého území ve prospěch Německa a v roce 1907 uzavřela spojenectví s Británií a Ruskem, aby v případě německého útoku posílila svou pozici. Právě v těchto temných časech Francie potřebovala hrdinu a zřejmě hledala pomoc u katolické církve. Právě v tomto roce vláda usilovně pracovala na tom, aby byla Johanka z Arku svatořečena. Duch a odkaz Johanky byl používán k povzbuzení národa a celá Francie se k ní upínala v těžkých dobách. Pokud by ale nezemřela jako mučednice, pak by ji církev nemusela prohlásit za svatou a mohla by tak být podlomena morálka francouzského národa. Spisovatel Mark se tedy vydal do Rouen na místo, kde byla Johanka údajně upálena. Poprava se tehdy konala na místním trhu, dnes je to náměstí a na onom místě stojí moderní kříž. Většina lidí ani nevěděla jak Johanka vypadala, protože se z té doby nedochoval jediný věrný portrét. Je tedy možné, že její místo na hranici zaujala nějaká jiná žena, která ji byla podobná? Je to až neuvěřitelné, ale co když je to pravda… Spisovatel se setkal s odborníkem na středověké dějiny města Rouen. Z hradu, kde byla Johanka vězněna, se dochovala jen ona věž, kde se před popravou nacházela. Je více než jisté, že zde byla opravdu vězněna skutečná Johanka, protože to bylo zmíněno v soudních dokumentech té doby. Johanka mohla utéct v případě, že by měla nějakého spojence, ale to s největší pravděpodobností nebylo možné, protože hrad byl plně obsazen vojsky. Ta patřila Francii a někteří vojáci dokonce byli z Burgundska. Francouzi nebojovali jen proti Angličanům, ale také proti sousedním Burgunďanům. Je tedy možné, že měla spojence mezi Burgunďany a někdo ji pomohl z věže uprchnout? Ikdyž ta představa, že ji někdo zastoupil při vykonání rozsudku, trochu přitažená za vlasy. Odborník  na středověké dějiny však dodal, že Johanka den před popravou byla vyvedena z věžě, aby podepsala určitý dokument. Ten však nepodepsala svým jménem, ikdyž se uměla podepsat (na různých dobových listinách je dochovaný její originální podpis), ale na dokumentu udělala jen velký kříž. Je tedy možné, že podpis chybí proto, že Johanka před podpisem dokumentu byla nahrazena někým jiným. Mark Crick je k této verzi skeptický, ale i přesto se setkává s amatérským historikem, který je přesvědčen, že Johanka nezemřela a žila se svým mužem na zámku asi 80 kilometrů od svého rodného města Domrémy. Tento amatérský historik získal kopii středověkého dokumentu, kde se píše, že rytíř Robert des Armoises a jeho žena Jana (Jeanne) prodávají svůj majetek a jeho žena má nezaměnitelný titul la pucelle de France – což byl skutečný oficiální titul Johanky z Arku a tak jí i lidé té doby nazývali. Slovo La znamená Ta jediná, což opravdu naznačuje, že se jedná o pravou Johanku. Spisovatel Mark Crik se tedy společně s historikem vydali na zámek, kde měla údajně žít Johanka se svým mužem. V tomto zámku se údajně nachází portrét rytíře Roberta a jeho ženy Jeanne, ale majitelé zámku nedovolili nikomu vstup. Někteří lidé o této záhadě prý neradi mluví a názory amatérského historika v nich probouzejí dokonce nenávist. Johanka je pro Francouze mocným symbolem hrdosti a pokud by se ukázalo, že nezemřela jako mučednice na hranici, mělo by to nedozírné následky. Ovlivnilo by to celou Francii.

Spisovatel zamířil do blízkému muzea, kde by si chtěl potvrdit, zda to, že Johanka nebyla upálena, by bylo pro Francii tak zásadní, že by to se to někdo mohl dokonce pokusit zakrýt. V depozitáři muzea skončil jeden předmět z majetku rodiny Armoisesových – tedy Jeanne a Roberta. Obornice na restaurování spisovateli v muzeu ukázala kousek dřevěných dvěří, které mají k Jeanne des Armoises zvláštní vazbu. Je na nich totiž zobrazena i se svým manželem. Pokud tato žena je skutečnou Johankou z Arku, tak možná jediná opravdu pravá dochovaná podoba je pouze na těchto dveřích. Pokud by se tato podoba shodovala alespoň s jedním vyobrazením Johanky z Arku z dobových iluminací, je zřejmé, že tato žena byla skutečně Johanka a nebyla upálena. Ale bohužel dobových obrazů existuje několik a na každém Johanka vypadá úplně jinak, takže porovnání s podobiznou na dveřích nepřineslo žádné přesvědčivé výsledky. Byla autenticky portrétována pouze jednou, ale portrét se záhadně ztratil. Nejstarší socha Johanky z Arku, která by mohla sloužit k porovnání s podobou na dveřích, stojí v jejím rodném městě Domrémy. Tato socha je údajně kopií mnohem starší sochy, která byla vytvořena 70 let po její popravě. Ale ženě vyobrazené na té soše je víc než 19 let, tím pádem to opravdu nemusí být skutečná podoba,ale spíše umělcova představivost. Spisovatel se ale nevzdal a vydal se na místo, kde měla být údajně pohřbena Jeane des Armoises. Hrob však nenalezl. Zeptal se místního vikáře, který spravuje místní kostel už přes 50 let. Podle něj byla Jeanne de Armoises uložena do prominentní hrobky přímo v kostele napravo od oltáře, ale nic nenašli. Nad údajným hrobem byl obraz a nápis, ale ten je zazděný. Zeď byla však dutá, to znamená, že byla následně dostavěna a za ní opravdu něco je. Ještě rodiče přátel onoho správce kostela se na ten nápis dívali, ale dnes už je pryč. Tak před sto lety tam došlo k něčemu zvláštnímu. Do kostela přišli neznámí lidé a kostel uzavřeli, když ho opět uzavřeli, nápis zmizel a tím pádem i ostatky Johanky z Arku. Spisovatel nebyl sám, kdo se je vydal hledat. Do kostela zavítali lidé opravdu z celého světa. Dopis starosty města svědčí o tom, že ke zmizení nápisu v kostele došlo v roce 1909, shrnutí archivu v Orléans bylo napsáno jen o dva roky dříve. Ačkoliv existují důkazy svědčící o tom, že Johanka nebyla upálena, historikové si stojí za svým…

… a tady je jedna krásná písnička o Johance z Arku od Jiřího Korna… 

https://www.youtube.com/watch?v=Ec1Gp7GFPVs  

… co jsme o Johance možná nevěděli…

Ze zajetí ji Burgunďané prodali za 100 000 franků Angličanům. Na popraviště jí dovlekli v 8 hodin ráno a její popel rozptýlili do řeky Sainy ve 4 hodiny odpoledne. Při cestě na popraviště měla údajná Johanka na hlavě černou kuklu, takže se skutečně mohlo stát, že se z vězení nějakým způsobem dostala a na hranici místo ní byla upálena jiná dívka, protože odsouzené nebylo vidět do obličeje a nikdo to také nezkontroloval. Je o tom také záznam, který se nachází v britském muzeu. Píše se tam:

„Nakonec ji – anebo jinou ženu – veřejně upálili, protože se jí velmi podobala, a dodnes na to lidé mají různé názory…“. 

Další zvláštností je, že když si zlomila v boji svůj meč, jako by ztratila veškerou svou sílu. Podle některých zdrojů se mohlo jednat o bájný meč Excalibur. Dodnes se vlastně nezjistilo, co zapříčinilo, že slyšela hlasy. Spekulovalo se o schizofrenii, to ale některé zdroje vyvrací. Při této nemoci a následném rozpadu osobnosti postižení velmi rychle ztrácení schopnost komunikovat s ostatními, což u Johanky můžeme vyloučit. Také z dobových záznamů tomu nic nenasvědčuje. Další příčinou, která byla ve hře je psychogenní akustická halucinace. Podle dosavadních klinických zkušeností jde především o vnímání zvuků, které jsou nepříjemné, způsobují společenskou izolaci a případně i psychické a fyzické vyčerpání, ale nic z toho také nebylo u osoby Johanky z Arku vypozorováno. Dále se spekulovalo i o epileptických záchvatech. Tato varianta už vypadá mnohem pravděpodobněji. Parciální epilepsie mohla vzniknout úrazem hlavy nebo lehčím zánětem mozku, který mohl také doprovázet některou z infekčních nemocí, jež byly ve středověku velmi časté. Ale ani tato hypotéza nebyla prokázána. O reálnosti jejích zjevení se dá také spekulovat. Lidé jí nevěřili, považovali její vize  a hlasy za výplod její fantazie. Nevěřili tomu, že zrovna ona je poslem Božím a že má osvobodit království a korunovat panovníka na francouzský trůn. Je zajímavé, že když slyšela hlasy, vůbec při tom neměla stavy typické pro vizionáře dávného středověku. 

Již v počátcích působnosti Johanky z Arku v dějinách Francie se spekulovalo, že její mise byla předpovězena proroctvím mocného čaroděje Merlina. Toto proroctví říká:

Z dubového lesa vyjde Panna a přinese balzám na rány. Dobude pevnosti a svým dechem vysuší prameny zla, přelije slzy lítosti a naplní ostrov strašlivým křikem. Bude zabita jelenem s deseti rohy. Čtyři z nich budou nést zlaté koruny a šest dalších se přemění na rohy bůvolů a způsobí nebývalý lomoz na Britských ostrovech. Tehdy vstoupí do děje Dánský les a vykřikne lidským hlasem: Přijď Kambrio a připoj k sobě Cornwall.

 Dubový les je skutečným rodištěm Johanky, byl vidět z prahu jejího rodného domu. Předpověď o hrozném křiku znamená, že hlásaná sláva o vítězství Johanky způsobí u Angličanů úzkost, strach a velkou touhu po pomstě. A to, že bude zabita jelenem s deseti rohy znamená, že zahyne v rukách Angličanů, když bude králi Jindřichovi deset let. Čtyři rohy se zlatými korunami znamenají čtyři roky jeho vlády, šest bůvolích jsou roky, kdy Angličané uvalí na jím poddané národy pouta otroctví a tyranie. Záhadou však zůstává poznámka o Dánském lese. Podle jednoho z textů jde o popis povstání v Normandii proti Angličanům. Podle jednoho názoru vyšli Normané z oblasti Dánska a souvisí s tím i výraz „Přijď, Kabrio a připoj k sobě Cornwall“. To označuje návrat Normanďanů k francouzskému králi.

Nastává ale otázka, zda Johanka toto proroctví znala a zda s ním sama spojovala svoje snažení. Totiž sama ve spisu uvedla, že poblíž jejího rodného domu roste dubový les a když přišla se svým posláním ke králi, tak se jí prý někteří lidé u dvora ptali, zda v její zemi neroste les, který se jmenuje Bois Chesnu (francouzsky dubový les), protože podle dvořanů prý má z tohoto lesa přijít panna a konat zázraky. Johanka ale tomuto proroctví nevěřila. 

Spekuluje se také, že se někomu kult Panny zachránkyně náramně hodil. Tím někým měla být údajně tchýně francouzského krále Karla VII. Podle všeho nebyla prý Johanka obyčejnou pastýřkou a dcerou svobodných rolníků, ale vychovávala jí právě Yolande  d´Anou jako nemanželskou dceru královny Isabeau de Baviére a králova mladšího bratra vévody d´Orléans. Využila ji ke své strategické hře. V 15. století se stejně jako v dnešní moderní době spekulovalo s veřejným míněním. Kult Johanky z Arku byl případem tajné diplomacie. Yolande měla vymyslet legendu o stvoření božího posla, který naháněl strach nepřátelům. Tato lest skvěle fungovala během všech vojenských tažení. Legendu však popírá i fakt, že Johanka se podle dostupných  archivních záznamů vdala za rytíře Roberta de Armoises a tedy nejpozději v této době již nebyla panna. Její mýtus byl oživen až v 19. století, kdy Francie po několika porážkách hledala nějakou ikonu, ke které by se mohlo upírat myšlení a hrdinné jednání Francouzů. 

V roce 1867 byl v jedné pařížské lékárně nalezen pohár s nápisem: „Pozůstatky nalezené pod hranicí Johanky z Arku, Panny Orleánské“. Církví byly tyto ostatky uznány za pravé a byly schovány na zámku v Chinonu na Loiře s tím, že je o zbytky žebra a kůže smíchané s kousky dřeva a látky, které byly odebrány z hranice po upálení Johanky. V roce 2006 bylo však vědeckými pracovníky prokázáno, že ostatky nepatří Johance. Byla též v poháru objevena kočičí stehenní kost, ale to nic neznamenalo. Ve středověku se při upalování čarodějnic vždy házeli do ohně černé kočky. Lidské ostatky navíc byly datovány do 3.-6. století našeho letopočtu. Lněná látka měla charakteristické znaky tkanin, které se užívaly při balzamování mumií ve starověkém Egyptě. Byli přizváni i experti na vůně, kteří z údajných ostatků Johanky z Arku ucítili vůni vanilky, která neodpovídá spálenému organismu, ale běžnému rozkladu těla mumifikovaného. Mumie se ve středověku dovážely pro výrobu léků a při mumifikování se s lidmi pohřbívaly i kočky…

Johanka byla jen pokračovatelkou žen, které bojovali proti osudu v duchu tradice už v době křižáckých výprav. Mezi Franky skutečně existovaly ženy jako rytíři s pancíři a přilbami. Bojovaly jako muži. Věřily, že to tak bůh chce. V den bitvy vyrážela s rytíři nejedna žena, která dokazovala mužnou tvrdost navzdory slabému pohlaví. Říkaly, že jim kříž dovoluje klást odpor až do krajnosti, že bojovník může získat věčný život pouze obětí svého života, pokud se dostane do zajetí nepřátel…

… zkoumání údajných ostatků Johanky z Arku: 

…tohle je předpokládaná podoba Johanky z Arku: https://www.youtube.com/watch?v=DDcCE_G9MCU

 

Doufám, že mi odpustíte další článek o Templářích, když já si nějak nedokážu pomoc 😀

Templáři – zbohatlíci a vyznavači muslimské víry nebo oběti mocenských bojů? 

Od dob antického Říma byli Templáři první profesionální armádou v Evropě. Protože dodržovali kněžský řád, museli se také v bitvě chovat určitým způsobem. Měli také přísná pravidla pro vedení bitvy. Museli poslechnout svého velmistra za každé situace. Bojiště nesměli nikdy opustit, dokud vlála jejich černobílá zástava. Rytíři se nesměli stáhnout z boje, dokud nestáli proti nepříteli v poměru 1:3. V jejich řádu bylo též zakázáno platit výkupné, takže muslimové v křižáckých výpravách neměli důvod nechávat zajatce naživu, rytíř templářského řádu proto bojoval do posledního dechu.

Přestože Templáři žili a pracovali v muslimských budovách, jejich cílem bylo především chránit křesťanské oblasti. Jedním takovým místem byl Chrám svatého hrobu na Kalvárii. To byl kopec, kde ukřižovali Ježíše Krista a dodnes se v tomto chrámu nacházejí kříže vytesané do zdi samotnými Templáři. Ti ve Svaté zemi vybudovali základny pro poutníky a shromažďovali pro ně jídlo a hospodářská zvířata. Během ochrany francouzského krále Ludvíka VII. v druhé křížové výpravě v letech 1147-1148 ale dokázali, že nejsou jen ochránci chudých poutníků, ale jsou především rytíři a válečníci. Byli pověřeni především reorganizací francouzské armády a její ochranou. V té době se o nich začalo mluvit jako o hrdinech a statečných rytířích Krista. Také díky této druhé křížové výpravě dostali Templáři výsadní právo nosit svůj pověstný červený kříž. Díky těmto křížům a bílým hábitům stáli templářští rytíři u zrodu moderní armády. Jejich pěchota byla jakýmsi obranným valem, z něhož uskutečňovali obrnění jezdci svoje výpady a pěchotu po vzoru Templářů začala používat i další vojska. Jako řád křesťanských rytířů sice nedisponovali finančními prostředky, ale pro svoje výpravy potřebovali především koně, zbraně a služebnictvo.

Hlavní úlohu na válečných taženích hráli koně. Templáři se o ně však příliš nestarali, protože to bylo velmi drahé. Koně tak nežili příliš dlouho, protože byli náchylní vůči různým nemocem a brzy se začali bitevní vřavy bát. Pro templáře tím pádem nebylo tak jednoduché vytvořit jezdecký útok, který byl tolik potřebný. Jejich jednání při bitvě byla proto velmi opatrná. Přesto se však při střetu s kurdským muslimem a vojenským velitelem Saladinem ve 12. století podařilo polovinu templářských vojsk vybít. Saladin pak nechal všechny stopy po Templářích ve Svaté zemi smýt růžovou vodou, aby po nich nezůstalo nic. Do řádu Templářů vstupovali i lidé z vyšších kruhů, což pro ně znamenalo vzdát se veškerého majetku, žít životem řeholním a řídit se pravidly řádu.

Templáři museli do své činnosti vnést určitý řád, jelikož dostávali od svých mecenášů dary, ale tyto dary byly nahodilé a velmi různorodé. Zakládali proto společenství po celé Evropě – tzv. komendy, ve kterých žili a pracovali řeholní bratři. Cílem těchto komend bylo vydělat peníze na výpravy. Komendy byly rozdělené. Některé sloužili k peněžním a bankovním účelům, v jiných se chovali koně a některé řídily lodní dopravu. Tudíž to byly takové farmy, kde řeholní bratři chovali koně a hospodařili. Pokud některý z členů řádu dostal darem kousek nevyužité půdy, usadil se tam a začal jí obdělávat. Začali dokonce fungovat i městské trhy s místními surovinami vypěstovanými přímo Templáři. Ti tak získávali neuvěřitelnou moc nad oblastmi, v nichž kupovali půdu. Ve městě Champagne vlastnili v té době více než 70 procent budov. Do dnešní doby se nezachovala žádná komenda jako celek, ale pár malých budov se přece jen zachovalo. Vliv Templářů se nelíbil především nevolníkům a statkářům. Templáři na rozdíl od nich nemuseli platit daně ani desátky. Neodevzdávali většinu svého příjmu církvi, což by se od nich očekávalo. Hájili se tím, že pomáhají církvi ve svaté válce a díky tomu mají jistá privilegia, ale na to samozřejmě obyčejný těžce pracující člověk neslyšel.

 

Řád za svého působení vybudoval i první cestovní kanceláře, které poutníkům zajišťovaly nejenom dopravu, ale také ubytování. Pro tyto účely zvolili lodní dopravu a lodě si najímali z Anglie. Ale později se chystali činnost rozšířit a začali stavět vlastní lodě, což ovšem růst řádu jen posílilo. Právě ve městě Champagne bylo největší centrum tohoto obchodu. Lidé jim věřili nejenom proto, že byli čestní, ale i proto, že měli dostatek sil, aby finanční zdroje ochránili. Měli hrady a ozbrojený doprovod, který se mohl v případě potřeby zúčastnit převozu větší sumy peněz. Většině lidí však neunikla skutečnost, že Templáři nejsou už jen rytíři ochraňující křesťanské poutníky, ale že už se díky svému majetku a vlivu zařadili mezi šlechtu. Středověcí kronikáři je dokonce obvinili z toho, že využívají svou moc a bohatství a že jim to tak trochu stouplo do hlavy. Dokonce když Templáři odmítli zaútočit na nepřítele, mohlo to být považováno za jakousi úsporu nákladů.

Při další návštěvě Saladina mělo dojít k obchodu, kdy on chtěl koupit od Templářů strategicky důležitý hrad za 60 tisíc zlatých, ale oni to odmítli. Saladin poté nabídku zvýšil na 100 tisíc zlatých, ale oni odmítli i tuto nabídku. Saladin ale stejně tento hrad za pár měsíců získal a mnoho Templářů přišlo díky tomu o život. Válečná tažení ale přišla na pěkné peníze, protože součástí družiny byli i kuchaři, panoši, ale také koně (každý Templář vlastnil 4 koně). Museli své finanční zdroje proto využívat co nejvíce, aby pokryli všechny náklady, ale současně díky tomu jim klesla oblíbenost u obyčejných lidí a tím spíše, že výsledkem těchto obrovských výdajů byly často jen neúspěchy v bitvách. Největší položku v utrácení peněz tvořili koně. Templářská vojska potřebovala pro svá tažení asi 4000 koní a většina z těchto koní pocházela ze Západní Evropy. Hodně koňů ale přišlo o život díky muslimským vojákům v křižáckých výpravách, protože muslimové stejně jako Templáři rozuměli vojenské strategii a tudíž koně byli jejich prvním cílem. Byli to dobří válečníci a věděli, že zlikvidují nepřítele už jen tím, že mu poraní nebo zabijí koně, takže mnohdy ušetřili lidský život.

Templáři vynikli především ve třetí křížové výpravě po boku anglického krále Richarda Lví srdce a francouzského krále Filipa II. Richard se mohl na Templáře kdykoliv spolehnout jednak z vojenského hlediska, ale i z hlediska logistického, protože zajišťovali zásoby. Richard jimi byl okouzlen natolik, že po smrti nejvyššího člena templářského řádu zajistil, aby se novým členem řádu stal jeden z jeho stoupenců. I navzdory tomu se pověst Templářů dále zhoršovala a to především v Evropě. Zde je považovali za boháče a za chamtivce, kteří touží jen po majetku, po slávě a společenském postavení. Navíc kdo má rád bankéře? Oni sami však boj proti muslimům nikdy nevzdali a bojovali až do konce. Ale v té době se na Kypru dokonce situace vyhrotila až k násilí namířeného proti Templářům. Oni totiž celý Kypr vlastnili a to díky tomu, že jim ho prodal král Richard při dobytí Palestiny. Richard totiž vládnutí na Kypru nezvládal a tak potřeboval pomoc. Prodal jim Kypr za velkou sumu peněz. Když však došlo na věc, Templáři neměli dostatek vojáků a tak došlo ke vzpouře. Sice se jim podařilo zvítězit, ale už neměli chuť Kypr vlastnit.

Templáři byli obviňováni z obohacování se, ale dá se říct, že pokud by nedokázali obhájit svoje vojenská tažení, neměla by jejich existence žádný smysl. Neměli to opravdu jednoduché, i když se zrovna neúčastnili boje, neměli moc volného času. Věnovali se modlitbám, práci a přípravám na vojenská tažení. Byli i zdatní politici a diplomaté. Většinu času na vojenských taženích se snažili spíše s nepřítelem vyjednávat, což se nelíbilo ostatním křesťanům, kteří se bitev účastnili. Většina křesťanských poutníků se na Templáře zlobila, že uzavřeli dohodu s muslimy. To by neudělala ani většina křesťanských panovníků té doby. Ostatní Křižáci vynaložili nemalé úsilí i prostředky na to, aby se křížové výpravy zúčastnili a Templáři je vlastně zradili, když byli ochotní s muslimy vyjednávat. Tehdejší lidé nebyli příliš tolerantní, ale byli nuceni se svými sousedy vycházet. Nemohli si dovolit vést válku příliš dlouho. Docházelo i tak často ke střetům mezi Franky, kteří přicházeli na Východ. Jednoho muslimského kronikáře nutil nově příchozí Frank, aby se při modlení otočil k východu. Do sporu se vložil jeden z Templářů s tím, že Frank je mezi nimi chvíli a tudíž neví, jak se tamní lidé modlí a dotyčný muslimský kronikář ať se tedy modlí jak chce. Dá se tedy říct, že se Templáři chovali vůči muslimům velmi přátelsky. Neustále kolovali zvěsti, že se templářští rytíři až moc kamarádí s muslimy. Bylo to možná i proto, že Templáři uměli arabsky. Dokonce to došlo až tak daleko, že byli obviněni z vyznávání muslimské víry. To je ale nezastavilo. Dá se říct, že v Evropě templářské tažení polevilo, ale nepřestalo docela. Pro Templáře nebyl problém nabírat do svého vojska nové lidi. Nebyla za tím však finanční odměna nebo něco podobného, motivace pro vstup do templářských vojsk měla náboženské kořeny.

Pokud se totiž člověku podařilo spasit svou duší tím, že vstoupil mezi Templáře, považoval to dotyčný za osobní úspěch. Jeho hlavní motivací byl hlavně fakt, že bojoval za to, čemu věřil. Takže když Templáři neuspěli a muslimové je vytlačili ze Svaté země, nevzdali to. Když ovšem došlo k jejich zatčení v roce 1307, bylo toho moc i na statečné rytíře. Byli obviněni z plivání na kříž, obcování s ďáblem, prznění pannen, dále ze spolčování se s muslimy, popírání Ježíše Krista, pojídání popela vlastních mrtvých a v neposlední řadě i sexuální praktiky. Obviněni byli i z toho, že přechovávali Turínské plátno, kde byla zobrazena posmrtná podoba Ježíše Krista. Prý toto plátno získali během křížové výpravy, nějakým způsobem si udělali jeho kopii a pak ho používali jako relikvii pro své účely. Ale toto obvinění nebylo nikdy potvrzeno.

Během hromadného ranního zatýkání v roce 1307 bylo uvězněno 5000 Templářů. Francouzský král Filip dal zabavit jejich majetek a naléhal i na další Evropské panovníky, aby tak učinili také. Ne všichni panovníci to však udělali. Nebyli přesvědčeni o tom, že jsou Templáři vinni. Šlo především o ty panovníky, kteří neměli úzký vztah s francouzskou monarchií. Například v Itálii byli přesvědčeni, že se za zatčením rytířů skrývá jen finanční zájem Francie. Málokdo totiž v té době toho věděl o penězích tolik jako právě Italové, takže jejich domněnky měly velkou váhu v celé Evropě. Ale i anglický král Edward II. řekl, že tomu nevěří. Podle něj byli Templáři oddanými rytíři. Zatčení Templářů byl ale zřejmě dlouho promýšlený krok francouzského krále, jak si upevnit vládu a moc nad papežem. Proslýchá se dokonce, že sám papež zradil Templáře jen proto, že král Filip IV. věznil členy jeho rodiny. Ale zdá se, že o tom, co se na rytíře chystá, papež dopředu nevěděl a byl překvapený a zaskočený stejně jako samotní Templáři. Šlo tam vlastně o boj o moc mezi papežem a králem Filipem. Papež nařídil stíhání Templářů i v dalších zemích, protože potřeboval zjistit, jestli jsou daná obvinění pravdivá. Král chtěl navíc církev zbavit moci, která byla v té době již po staletí pevně zakořeněna. Začal rozšiřovat o Templářích udání po celém světě. Lidé z toho byli v šoku, ale zároveň alespoň trochu věřili, že je to zčásti pravda. Pro templářské rytíře navíc byla situace o tolik těžší, protože vlastně z pohledu církve neznali teorii křesťanské víry, jen se modlili a za křesťany nasazovali život. Proces s Templáři trval dlouhých 5 let. Spousta lidí odmítala uvěřit vině Templářů, ale panovníkům tento proces a následná konfiskace majetku templářského řádu skutečně nevadila, spíš naopak.

Vědci a historiky dnešní doby byla vyvrácena myšlenka o templářském pokladu. Když totiž došlo k zatčení Templářů, pochopové Filipa IV. Sličného si dali velkou práci s inventarizací majetku rytířů, takže je nepravděpodobné, že by jim tak velký poklad unikl. Je paradoxní, že křesťanství a jeho šíření a obrana bylo jediným hnacím motorem a smyslem fungování templářského řádu, ale nakonec bylo i jeho záhubou..

…krásná písnička o Templářích:

https://www.youtube.com/watch?v=N7tGqzNstao 

…pokud máte raději klasičtější a dobovější verze písní, tak i pro vás jsem něco našla: 

https://www.youtube.com/watch?v=Z2VSpj08ejA 

https://www.youtube.com/watch?v=uJ-IBNPIVqg 

https://www.youtube.com/watch?v=b11-37Me_a4

 

Krásná Lucrezia Borgia – pravda o proslulé vražedkyni

 Lucrezia Borgia se narodila v době vrcholné renesance jako levoboček kardinála (později papeže) a jeho konkubíny. Ale i přesto k otci vzhlížela a on jí velice miloval (podle některých zlých jazyků až příliš). Jako šestnáctiletá prováděla něco, co dívce té doby, jejího věku a postavení nepřísluší a šokovala tím celou tehdejší společnost. Proslýchalo se totiž, že má incestní poměr se svým otcem papežem a že všechny, kdo se jí zprotiví, zabíjí otráveným vínem. Podle některých zdrojů nosila dokonce prsten napuštěný arsenem. Její příběh po staletí nedal spát romanopiscům a dokonce o ní byla složena i jedna opera. Ale byly ty nejčernější historky o ní vůbec pravdivé? 

V tehdejší společnosti nebylo vůbec divné nebo dokonce zakázané, když měl kardinál nemanželské dítě. Lucrezii ještě nebyly ani 3 roky, když  ji kardinál spolu se dvěma bratry vzal z matčina domu a dal je na výchovu svému bratranci. V té době totiž nebylo vhodné, aby ty děti vychovávala matka. Nehodilo se to totiž moc do plánů kardinála Alexandra, který chtěl, aby jeho rodina měla prestiž a on se tak mohl stát pozdějším papežem. Pokud děti bude tedy vychovávat pouze otec, mohou být prohlášeny za legitimní potomky. Tímto rozhodnutím byla však Lucrezie už poznamenaná na celý svůj život.

Zpřetrhané mateřské pouto a horoucí láska otci k dceři byly dva hlavní důvody, proč byla Lucrezie tak zvláštní a jiná než ostatní. Všichni historikové se shodují v jednom, a sice, že Alexandr VI. měl své děti nesmírně rád a byl vzorným a příkladným otcem a dokonce se kvůli lásce k dětem dopustil mnoha chyb, které se tehdy neodpouštěly. Lucrezii rozmazloval, měla vysoké postavení v tehdejší společnosti. Ale dostalo se jí i vysokého vzdělání, tím pádem se mohla zapojit do dvorské společnosti. Ačkoliv v období renesance se vlastně rodila nová společnost, nový svět a nový pohled na umění a na lidi jako takové, Lucrezii bylo stále vštěpováno, že se musí podřizovat vůli mužů. Ideální vlastnosti, které měla mít na základě svého postavení u dvora byly výřečnost, krása a hlavně ženská cudnost (tato vlastnost se vyznačovala hlavně tím, že žena té doby znala své místo ve společnosti a také věděla, kde je její místo co se týká postavení mužů). Znamenalo to také, že musela přijmout manžela, kterého ji vybral její otec. Tak se stalo, že jí ve věku 11 let zasnoubili s mužem, kterého nemilovala. To v té době bylo naprosto normální, někdy musel budoucí manžel čekat, až jeho vyvolená bude pohlavně dospělá, aby se sňatek mohl uzavřít. Její otec Alexandr Borgia se stal roku 1492 novým papežem.

Tato událost ovlivnila nejen celou historii Borgiů, ale i život samotné Lucrezie. Alexandr doufal, že tehdejší Itálii rozdělenou na malá knížectví sjednotí do jednoho velkého království a posílí si tak postavení v církvi. Chtěl mít vliv nejenom v církvi, ale i ve své rodině a dá se říct, že Lucrezie byla také jeho majetkem a prostředkem v jeho strategii upevnění moci. Jeho dalším cílem bylo zasnoubit svou tehdy 13 letou dceru s mužem dvakrát starším než byla ona. Tento sňatek byl jak jinak než strategický. Tím mužem byl Giovanni Sforza hrabě z Pesary v Itálii. Jejich svatba byla tak pompézní, že nepřipomínala nic menšího než královskou svatbu. Po obřadu byli oba dva odvedeni do svatební komnaty a její otec byl u jejich prvního manželského styku. Nekoukal se sice na ně přímo, stál za zástěnou, ale musel si být jistý, že manželství bylo naplněno a že jeho strategický plán vyšel. V té době to bylo běžné u lidí vysokého postavení. Potvrdila se tím tak manželská smlouva. Lucrezia se nemohla vymanit z otcova vlivu, tehdy to bylo nemožné pro dívku jejího postavení. Otec byl hlavně dominantní a vůbec ho nezajímalo, že ona už je dospělá vdaná žena a že by si o svém životě mohla už konečně rozhodovat sama. Podle některých pamětníků byl jejich vztah až moc blízký, nebylo to přirozené a možná i trochu divné. Nad rodinou Borgiů se začala stahovat mračna v podobě lidí, kterým se začal protivit nejen Alexandr a jeho vliv, ale také Lucrezie. Nařkli je proto z incestního vztahu. Zavdávala k tomu příčinu i sama Lucrezie, protože se ke svému manželovi příliš neměla. Prý to byl nepříjemný suchar, nechával ji často samotnou a vracel se do rodné Pesary. Po třech letech došlo v Itálii k posunu v politické situaci a papež byl nucen přehodnotit strategický sňatek Lucrezie s Giovannim. Giovanni se jednoho dne sebral, odjel do Pesary a prý už se do Říma nechce vrátit. Také trval na tom, aby jeho ženu Lucrezii poslali neprodleně za ním. To však nechtěl připustit její otec, který byl na její přítomnost tak zvyklý, že si to bez ní neuměl v Římě ani představit.

Rozhodl se, že manželství dcery musí být okamžitě zrušeno. Tím však uškodil samotné Lucrezii. K dosažení rozvodu potřeboval, aby se Giovanni přiznal, že s Lucrezií nedošlo k naplnění manželství z důvodu manželovi impotence. Tím se tehdy dalo nejlépe zdůvodnit zrušení sňatku, jelikož pokud manželství nebylo naplněno a neexistuje dědic, tím pádem je manželství v očích církve neplatné. Giovanni chtěl prokázat svou mužnost a schopnost plodit děti tím, že se veřejně před zraky svědků oddá sexu s Lucrezií. Papež to však nedovolil, protože věděl, že by se tak snadno prokázalo, že je Giovanni schopen plodit děti a tím pádem by to zhatilo papežovi plány. Papežovo jednání se Giovannimu moc nelíbilo a rozhodl se, že ho pošpiní. Začal veřejně prohlašovat, že Lucrezia a její otec udržují incestní vztah a obvinil celou rodinu ze všech zločinů, které jen v té době mohly existovat. Incest mezi otcem a dcerou zřejmě ale pravdivý nebyl. Je sice pravda, že papež choval k Lucrezii nezvykle vřelý otcovský vztah, ale ty zvrácené choutky zůstaly jen v jeho mysli a nikdy k nim fyzicky nedošlo. Giovanni nakonec dostal strach, že přijde o moc a o prestiž a tak se rozhodl, že veřejně prohlásí, že je impotentní. Zvěsti o incestu se náramně hodily dalším lidem, kterým papež Alexandr“ ležel v žaludku“. Mezi nimi byl i Francesco Guicciardini, známý italský renesanční historik, který rodinu Borgiů strašně nenáviděl. Kromě incestu si vymyslel další hrůzná obvinění, jako bylo například to, že Lucrezie tráví jí nepohodlné lidi arsenem ukrytým v prstenu. Z travičství byla obviněna právě samotná Lucrezie, protože tento zákeřný a podlý čin byla v té době schopna spáchal podle tehdejší morálky jen žena. Navzdory tomuto obvinění byla Lucrezia milá a krásná dívka. Boccacio v roce 1502 dokonce o ní napsal, že je to dívka se sladkou tvářičkou a že její úsměv rozzářil její rysy na tisícero způsobů. A žádná žena se prý neuměla tak radovat ze života jako právě Lucrezia.

Zatímco se hádal otec s manželem a do sporu ještě přiléval olej do ohně Guicciardini, Lukrécie přišla o svého milovaného bratra Juana (Giovanni Borgia II.), kterého zřejmě nechal zabít jeho a Lucreziin bratr Cesaro Borgia. To se však nikdy neprokázalo. Chtěl se zřejmě pomstít svému otci za to, že upřednostňoval Juana jako svého milovaného syna. Papež byl přesvědčený, že nepřátelé proti němu zosnovali spiknutí a rozhodl se pro další strategické spojenectví. Rozhodl se dceru provdat za Alfonsa Aragonského, syna neapolského krále.  Lucrezia po prožitém hlubokém smutku prožila románek s papežským poslem Perrotem. Výsledkem bylo, že když byla prosinci 1497 ve Vatikánu prohlášena za „virgo intacta“ (nedotčenou pannu), byla již šest měsíců těhotná. Porodila syna Giovaniho potají, jen chvíli před svatbou se svým druhým manželem Alfonsem Aragornským, do kterého se zamilovala na první pohled. Byl prý mimořádně krásný a jemný. Jednoho dne se však Lucrezia dověděla, že její otec dohodl sňatek jejího bratra Cesara s francouzskou princeznou. Spojenectví s Francií by znamenalo, že by se Lucrezia musela s Alfonsem rozvést a to nemohla dopustit. Alfonso uprchl, jelikož si myslel, že je v ohrožení života a nechal doma již 6 měsíců těhotnou Lucrezii. Ta ovšem moc stála o to, aby se její manžel vrátil zpět. Poprosila tedy otce, aby jí v tom pomohl. Ten vyslal své poselstvo, aby sdělilo Alfonsovi, že se může vrátit a že mu již nic nehrozí. Alfonso se vrátil a Lucrezia o měsíc později porodila syna, který se jmenoval Ridrigo. Její manžel měl však v té době ještě spoustu nepřátel, kteří čekali jen na vhodnou příležitost, aby mu ublížili. Alfonsa se snažili probodnout jeho nepřátelé převlečení za chudáky. On ale navzdory těžkému zranění přežil a Lucrezie ho léčila v domě svého otce. Ale 6 týdnu po incidentu proklouzl do Alfonsova pokoje muž a uškrtil ho. Lucrezii tato ztráta zasáhla tak silně, že den ode dne chřadla víc a víc. Její otec a bratr Cesaro se na to už nemohli dívat. Byla poslána do jiné části paláce a tím to bylo vyřešeno. Lucreziina blízká přítelkyně Barbara Torreli v roce 1508 o jejím smutku dokonce napsala báseň: 

 

Ó proč, jen proč nesmím do hrobu s tebou. Bych žárem svým mrazivý chlad rozehřála a slzami prach v živoucí tělo proměnila, radost žití tobě zpátky navrátila. Poté bych se směle a odvážně tomu postavila, kdo pouto naše nejdražší zpřetrhal a zavolala – pohleď krutý netvore, co dokáže láska.

 

 V té době se začaly šířit zvěsti o vraždě Alfonsa a byl z ní obviněn Cesare. Jeho motiv byl čistě politického rázu. Ale jelikož proti Cesarovi chyběly důkazy, Lucrezia mu vraždu svého manžela odpustila. Velice bratra milovala. Doufala, že i když přišla o manžela, bude ještě někdy v životě šťastná. Ve svých dvaceti letech toho měla za sebou víc než kterákoliv jiná urozená žena té doby. Musela se vyrovnat s rozvodem, se ztrátou svého bratra a vraždou milovaného manžela. Na truchlení však nebyl čas. Měsíc po Alfonsově pohřbu jí otec znovu našel ženicha. Tento manžel již třetí v pořadí byl mnohem urozenější než její předchozí manželé a než ona sama. Byl jím vévoda Alfonso d´Este. Pocházel z velmi slavného italského rodu, který mimo jiné velkou měrou sponzoroval umění renesančí Itálie. Jeho rodina však moc nestála o to, aby se Lucrezia stala její součástí, protože již znali její pověst o milostných dobrodružstvích i o incestu. Papež Alexandr z pozice otce budoucí nevěsty byl nucen vydírat rodinu Alfonsa d´Este, aby ke svatbě vůbec došlo. Otec Alfonsa byl tehdy tak rozčílen pověstí budoucí ženy svého syna, že vyslal zvěda, aby zjistii, zda se ty zvěsti zakládají na pravdě. On se však vrátil s tím, že pomluvy jsou nepodložené a že Lucrezia je podle něj kouzelná, báječná a velmi nadaná žena. Papež nakonec slíbil bohaté věno a budoucímu dohodnutému sňatku již nestálo nic v cestě. Lucrezia opět očekávala, že to bude manželství bez lásky, což tak ze začátku vypadalo. Jejich vztah byl velice chladný a o Alfonsovi se veřejně vědělo, že se stýká s prostitutkami, což Lucrezii nejen nelichotilo, ale ani jí to nebudovalo příliš dobrou pověst. Byla v situaci, kdy jí manžel odmítal a celá jeho rodina se od ní odvracela. Ale pro ní samotnou jako pro ženu bylo to, že se musela vzdát svého syna Rodriga. Vzpomněla si tak na vlastní dětství, kdy těžce snášela odloučení od své matky. Začala tedy hledat útěchu v básních dvorního básníka.

Podle tehdejších svědků byla na poezii přímo závislá. Byl to pro ni jakýsi útěk od kruté reality a samoty. Dokonce to došlo tak daleko, že Lucrezia tomuto básníkovi poslala pramen svých krásných zlatých vlasů jako vyjádření vděčnosti. Mezi nimi pak vznikl vroucí, ale čistě platonický vztah. Ale vzhledem k tomu, že v manželství v tehdejší době nebylo pro lásku a vzájemný cit moc místa, dá se říct, že mezi básníkem a Lucrezií vznikla láska, po které ona už tak dlouho toužila. Chtěla se také vidět s otcem, ale on krátce před plánovanou cestou za ní zemřel. Zpráva o otcově úmrtí ji naprosto zdrtila. Trpěla tak, jako kdyby umírala ona sama. Chtěla být sama ve svém smutku.

Ačkoliv jeho ztrátou velice trpěla, dá se říci, že byla konečně svobodná. Proslula jako vévodkyně z Ferrary, která vyřešila nejeden občanský spor. Dokonce byla v manželství s Alfonsem ještě šťastnější a to i díky tomu, že když Alfonsovi po smrti papeže navrhli, aby se rozvedl, on to neudělal. Lucrezii opravdu vroucně miloval. Byli spolu 17 let a ona byla milující matka 6 společných dětí. Zemřela při porodu v 39 letech s manželem po boku. Když jí pohřbívali v klášteře, její muž Alfonso omdlel a museli ho odnést. Nemohl se s její smrtí vyrovnat. Dva dny po její smrti v roce 1519 oznámil její skon v dopise slovy:

Při psaní těchto řádků se nemohu ubránit slzám u vědomí, že jsem ztratil tak drahou a vzácnou bytost. Neboť takovou ji v mých očích učinilo její příkladné chování a její něžná láska, která mezi námi vládla“. Co říci závěrem? Snad jen to, že zřejmě jediným prohřeškem Lucrezie byla její oddaná láska k rodině a také velká touha po lásce manželské, které se jí mnohdy nedostávalo…

…údajná podoba Lucrezie: 

https://www.youtube.com/watch?v=nXeyP6MtyLI

Našla jsem písničku o Lucrezii od Jiřího Schelingera:

 https://www.youtube.com/watch?v=iEYUtefxlMo

Pro ty, co mají rádi dobovou hudbu tu mám jednu skladbu od skupiny, která se jmenuje stejně jako naše hlavní hrdinka – tedy Lucrezia Borgia: 

https://www.youtube.com/watch?v=Hdp7SU391sY

Nedávno jsem shlédla krásný film o rodině Borgiů – Krev Borgiů…můžu jen doporučit: 

https://www.youtube.com/watch?v=rvyiHRH7Bd8

Legendární čtvrtý mušketýr D´Artagnan

Všichni určitě znáte historický román Alexandra Dumase Tři mušketýři. Také jistě víte, že mušketýři byli 4 a poslední z nich se jmenoval d´Artagnan. Ve skutečnosti se jmenoval Charles de Batz de Castelmore a pocházel z hradu Castelmore u města Auch v podhůří Pyrenejí v centru historického Gaskoňska. Na tomto území žilo mnoho příslušníků statečné a hrdé šlechty, která měla mnoho potomků, šlechtických přídomků, ale málo pozemků. I Castelmore byla jen malá tvrz. Otec budoucího mušketýra, který se jmenoval Bernard de Batz de Castelmore de la Plague, byl nevýznamný potomek obchodníků se suknem. Svůj pochybně nabytý šlechtický titul chtěl vylepšit svým sňatkem s Francoise de Montesquiou, paní d´Artagnan. Malý Charles pocházel z osmi dětí a měl 4 bratry. Charles se narodil jako čtvrtý v pořadí v roce 1615.

Jeho dětství bylo stejné jako u jiných synů chudé šlechty té doby. Učil se  jízdě na koni, šermu, lovu kanců a vlků – to byla taková příprava na válku, protože jen válka je mohla hmotně zabezpečit. Pro chudé Gaskoňce byl vzorem  Jean du Peyer, hrabě de Troisville (ze Tří mušketýrů známý jako de Treville), který vyrazil do Paříže a vstoupil do Francouzských gard. Statečně bojoval pod hradbami La Rochelle a od poloviny 17. století byl velitelem Královských mušketýrů a později i maršálem Francie.

D´Artagnan se ale po příchodu do Paříže k elitním mušketýrům nedostal. Místo toho byl přijat do Francouzské gardy a jako kadet si získával první válečné zkušenosti na bojištích. Nikdy se nemohl účastnit dobývání La Rochelle, neboť město bylo dobyto v době, kdy on sám byl ještě dítě. Účastnil se ale dobývání Arrasu v tehdejším Španělském Nizozemí v roce 1640. Za dva roky nato se účastnil posledního tažení krále Ludvíka XIII. do tehdy španělského Roussilonu. Zanedlouho však zemřel nejenom Ludvík XIII., ale i kardinál de Richelieu. D´Artagnan po této události obdržel jmenovací dekret Královských mušketýrů od kardinála Mazarina, bylo to v roce 1645.

O rok později však Mazarin mušketýry rozpustil (nesnášel se s jejich velitelem hrabětem de Troisville) a D´Artagnan tak vstoupil přímo do služeb samotného kardinála Mazarina. Kardinál byl velmi mocný a schopný podlých intrik. D´Artagnanova služba pro něj v době války a povstání ve Francii znamenala plnit zvláštní a velmi nebezpečné úkoly. Měl být poslem, špionem, informátorem a jindy dokonce tajným vyslancem a agentem. V roce 1654 byl raněn při dobývání Stenay. Tehdy byl od Mazarina jmenován kapitánem Francouzské gardy. Poté bojoval pod vedením maršála du Turenn ve válce se Španěly. Opět dostal speciální úkol. Postupně se převlékal za sluhu, žoldnéře, markytána a prodavače tabáku a měl donést zprávu do obležené pevnosti Ardes. Na zpáteční cestě byl zajat, ale nakonec se mu podařilo utéct.

V roce 1657 byli Královští mušketýři obnoveni a D´Artagnan se stal poručíkem u Šedých mušketýrů (mušketýři byli prestižní a být u nich poručíkem bylo jako jinde plukovníkem). Nová hodnost pro něj znamenala velké výdaje. Mušketýři si totiž mimo plášťů vše pořizovali sami a život u dvora byl také velmi nákladný. D´Artagnan se postupně dostal do velkých dluhů. Svou prekérní situaci vyřešil sňatkem s bohatou vdovou paní de Saint-Croix, která mu přinesla velké věno. Sňatek sice vyřešil finanční problémy, ale moc šťastný nebyl. Jeho manželka velmi žárlila. Nehodlala mu už trpět jeho románky a snížila se až k tomu, že ho nechala dokonce sledovat. Nakonec i s jejich dvěma syny odjela na své pozemky na venkov, což zdá se D´Artagnanovi nijak nevadilo.

V roce 1661 se král Ludvík XIV. rozhodl odstranit všemocného ministra financí Nicolase Fouqueta, který ovlivňoval veškeré finanční zdroje státu a vlastnil také významné pevnosti a přístavy. V září 1661 d´Artagnan dostal od krále tajný rozkaz, aby Fouqueta zatknul. Po celou dobu procestu s Fouquetem, který se táhl několik let, byl pak D´Artagnan pověřen střežením Fouqueta. Se svým vězněm zacházel D´Artagnan nanejvýš opatrně a ohleduplně. Nakonec mu blahopřál k tomu, že unikl popravišti. Fouquet byl odsouzen k doživotnímu vězení a D´Artagnan měl být jeho žalářníkem (taková funkce byla velice váženým a výnosným úřadem udělovaným pouze za odměnu). D´Artagnan tuto funkci odmítl s tím, že je voják a ne žalářník. Dokonce to dokázal říct do očí králi Slunce. Byl jediným, kdo si mohl dovolit Ludvíka XIV. kritizovat nebo mu odporovat.

D´Artagnan postupně získával mnoho titulů Stal se heroldem krále, hrabětem, „kapitánem psíků honících srny“ a v roce 1667 se stal i kapitánporučíkem mušketýrů (jediný kdo mu mohl dávat rozkazy byl jen sám král). Na rok se stal navíc generálem a mimo mušketýrů velel i pěším plukům d´Enghien, de Monaco a lehké jízdě královny. V roce 1672 se Ludvík XIV. pustil do války s Holandskem. Po dobytí Lille se D´Artagnan stal jeho guvernérem (dodnes si obyvatelé Lille v každoročním průvodu připomínají dobytí města a skvělé zacházení, kterého se jim od kapitána mušketýrů D´Artagnana dostalo). Od června 1673 se Francouzi snažili dobýt holandský Maastricht, ale Holanďané provedli nebezpečný protiútok, při kterém obsadili část obléhacích zákopů. Francouzi na to okamžitě zareagovali. Do útoku vyrazili i Šedí a Černí mušketýři. Věrni své pověsti útočili v první linii a velel jim sám D´Artagnan. Mušketýrům se podařilo zvítězit. Z 250 mušketýrů se jich vrátilo jen pouhých 130, ale jejich velitel se s nimi nevrátil. Král nařídil nový útok, tentokrát ale měli mušketýři donést tělo hraběte D´Artagnana…

 … Bryan Adams, Rod Steward a Sting nazpívali nádhernou písničku All for love. Ta je na mušketýry jako ušitá. Miluju jí!!!

https://www.youtube.com/watch?v=ofA3URC1wyk&list=RDofA3URC1wyk#t=105

… a komu se nelíbí anglická verze, určitě zná její českou podobu s názvem Přátelství na třikrát z muzikálu Tři mušketýři

https://www.youtube.com/watch?v=l3VUOcBCdo

… v trochu jiném složení, ale taky krásná a protagonisté jsou v kostýmech 🙂 

https://www.youtube.com/watch?v=EzC1VsCwN9s

a protože mám tenhle muzikál moc ráda, nabízím ještě jednu nádhernou skladbu. Napsal jí Palo Habera. V muzikálu ji zpívá Alan Bastien, ale v originále ji zpívá sám autor a v jeho podání je naprosto nádherná. Jmenuje se Jediná: 

https://www.youtube.com/watch?v=xCvpjOWQfwA

… no dobře, když tolik prosíte, tak nabízím ještě jednu, ale už vážně poslední 😀 Jmenuje se Láska a zpívá ji Petr Kolář: 

https://www.youtube.com/watch?v=G-il-9dtoiI

Vilém Maréchal (William Marschall ) nejlepší rytíř templářského řádu 

Tento 182 cm vysoký muž normanského původu, který se narodil v polovině 12. století (zřejmě r. 1145), se za svého dlouhého života stal učitelem a vychovatelem hned dvou anglických králů (Jindřich Mladík a Jindřich III.) Mezi lety 1216-1219 byl jmenován poručníkem a též regentem tehdy nezletilého krále Jindřicha III. V tutéž dobu zvítězil v legendární bitvě u Lincolnu. Výsledkem této významné bitvy bylo definitivní vyhnání francouzských vojsk z Anglie. William věrně sloužil pěti anglickým králům.  Byl velmi uznávaný a respektovaný. Církev v té době byla velmi zaujatá proti turnajům, jelikož rytíři vždy přijeli do města, kde se turnaj konal, opili se a město většinou zničili. I přes tento fakt se z Williama Marchalla stal zřejmě nejslavnější rytíř té doby.

Jak bylo již zmíněno, William byl normanského původu a jeho dědeček zřejmě přišel do Anglie společně se slavným Vilémem Dobyvatelem. Na královském dvoře syna Viléma Dobyvatele, Jindřicha I. zastával Williamův dědeček velmi významnou roli maršálka a byl pověřen kontrolou výzbroje bojovníků a jejich výplatou. Tento významný titul zdědil také Williamův otec Jan, kterému se později začalo říkat dle jeho úřadu Maréchal. Jan byl velmi vlivný a své postavení ještě posílil sňatkem se Sibylou ze Salisbury, která byla sestrou hraběte Patrika ze Salisbury. Tímto měl pak jeho syn William zaručeno významné postavení i původ.

V té době vyvrcholily spory mezi Matyldou Anglickou a Štěpánem z Blois, kteří se ucházeli o anglický trůn. Williamův otec se postavil vždy na stranu Matyldy. Když bylo mezi Matyldou a Štěpánem uzavřeno příměří, byl tehdy šestiletý William jako rukojmí odveden na dvůr Štěpána z Blois. Ten si ale chlapce velmi oblíbil a William tu strávil dětství. V době míru se vrátil zpět k rodičům, ale zanedlouho byl na příkaz otce odvezen do Normandie ke komořímu Vilémovi z Tancarville, který byl bratranec Williamova otce. Tento muž se pak postaral o chlapcovu výchovu. Malý William se zdokonaloval v jízdě na koni a v umění šermu a v neposlední řadě ve znalosti rytířských cností. V rytířské družině byl nejprve pážetem, od svých 14 let pak panošem (nosil štít) a v roce 1167 byl konečně pasován na rytíře. Od té chvíle už jeho strýc neměl povinnost ho šatit a živit a tím pádem William ztratil i další nároky, mezi které patřilo též ubytování na hradě svého pána. Stal se z něj rytíř, ale ještě neměl takové společenské postavení, jaké rytíři náleželo. Navíc byl až čtvrtým synem, tudíž si ani nemohl dělat nároky na dědictví a jeho finanční situace byla velmi tíživá.

Měl ale velké štěstí, jakmile opustil brány pevnosti svého chráněnce a učitele, nabídl mu rytíř Vilém Chambellan, aby se stal členem jeho rytířské skupiny, která měla v plánu účastnit se turnajů. Villiam nabídku s radostí přijal. Byl si vědom toho, že se získáním zkušeností se zlepší jeho finanční situace i ale i jeho postavení coby rytíře. Z výhry v turnaji si pořídil a začal se postupně účastnit dalších turnajových klání. Turnaje ovšem v tehdejší době nebyla žádná krásná podívaná. Byla to spíše hromadná bitka, při které létaly vzduchem vyražené zuby. Často docházelo ke zlomeninám prstů a vážným úrazům hlavy, při kterých byl rytíř minimálně dlouho otřesen. Při soubojích byl nepřítel i zajat a bylo za něj požadováno nemalé výkupné. Speciálně touto taktikou byl znám i William. Při souboji na koni muž proti muži přitáhl soupeři otěže a odtáhl ho i s koněm z bitvy. Donutil ho vzdát se a Williamova družina za něj požadovala výkupné.

Když se po čase vrátil do rodné Anglie, nechal se najmout do služeb svého strýce Patrika ze Salisbury, který měl za úkol doprovodit královnu Eleonoru Akvitánskou do Poitou. William byl členem družiny také. Cestou však byla královna přepadena a Patrik ze Salisbury zavřažděn. Královně se na poslední chvíli podařilo utéct. William neváhal a střetl se s útočníky. Byl ovšem proti šedesáti osmi útočníkům sám. Nakonec ho zajali a královna Eleonora za něj zaplatila výkupné a přijala ho do své družiny rytířů. V roce 1170 jeho odvahu ocenil i manžel Eleonory Akvitánské, anglický král Jindřich III. a William byl jmenován ochráncem a učitelem královského syna Jindřicha Mladíka.

William získal velmi významné postavení a stál v čele nejvýznamnějších mužů tehdejší středověké Anglie. Navíc jeho pán Jindřich Mladík si jej velmi oblíbil. O tři roky později v roce 1173 byl Jindřich nucen stanout proti svému otci a pro Williama to znamenalo problémy. Zůstal věrný svému pánu, ale zároveň byl nešťastný z toho, že se musí postavit v boji Jindřichovi II., který si ho tolik oblíbil a William si ho nesmírně vážil.

V té době rovněž bylo možné, aby rytíř pasoval na rytíře někoho jiného. Této situace využil Jindřich Mladík a poprosil Williama o laskavost. Ten neváhal a pasoval svého pána na rytíře. Tímto činem se zapsal do dějin jako rytíř, který měl tu čest pasovat na rytíře samotného anglického krále. V roce 1174 došlo k usmíření obou Jindřichů. Ovšem Jindřich Mladík se spolu se svou družinou vydal do Francie. Zde spolu se svou družinou, které velel William, účastnil řady významných turnajů. William byl svému pánovi neustále po boku a ostatní rytíři na něj žárlili a vyvolalo to velkou závist. V roce 1182 se vyrojili spekulace, že je William milencem Jindřichovy manželky. Po tomto krutém obvinění byl William nucen opustit královský dvůr a Jindřich Mladík dokonce vrátil svou manželku Markétu zpátky jejímu otci francouzskému králi Ludvíkovi VII., což v té době myšlením tehdejšího středověkého člověka opravdu znamenalo, že se dotyčná dopustila nevěry.

William se po nařčení ocitl zcela bez majetku, bez společenského postavení. Byl nucen jezdit po všech turnajích a nabízet své služby u významných šlechtických rodů. Cestou z Kolína nad Rýnem ho dostihl posel krále Jindřicha Mladíka a žádal ho jménem svého pána, aby se vrátil zpět do královských služeb. Opět se totiž oba Jindřichové pohádali a sháněli všechny své věrné příznivce pro nastávající boj. William se ale dal najmout do služeb francouzského krále Filipa II. Augusta a oznámil mu, že jej král Jindřich Mladík povolal zpět a tím ho zprostil veškerých podezření z cizoložství. Krále Filipa požádal, aby mu pomohl smýt hanbu, která ulpěla na Williamovi i na Markétě, která byla sestrou krále Filipa. Král souhlasil a poslal anglickému králi Jindřichovi II. list, ve kterém dosvědčil, že je William nevinný. Rytíř William byl tedy očištěn před oběma anglickými panovníky (kteří se mimochodem mezitím stačili usmířit) a francouzským králem.

Ke konci 12. století se William opět vrátil ke dvoru Jindřicha Mladíka, jenž po roce náhle zemřel. Po jeho smrti požádal William krále Jindřicha II. o pouť do Svaté země společně s ostatními Templáři. Jindřich II. mu cestu povolil a věnoval mu na cestu spoustu darů a chtěl, aby se Willliam brzy vrátil zpět a v pořádku. William se ve Svaté zemi stal bratrem templářského řádu. Do Anglie se vrátil až v roce 1187. Sloužil po boku svého pána i proti Jindřichovu vlastnímu synovi Richardovi I. (Richard Lví srdce). Proti němu se dokonce v boji postavil, když vlastním tělem chránil Jindřicha II., který z boje ustupoval. Měsíc po tomto střetnutí Jindřich II. zemřel a Richard Lví srdce se stal králem Anglie. William se bál, že se na něj nový král bude hněvat, jelikož stáli na bojišti proti sobě. Ale Richard mu nejen odpustil, ale dokonce se rozhodl dostát slibu daného Williamovi Richardovým otcem a umožnil mu oženit se s bohatou nevěstou, aby si opět zajistil společenské postavení. Jeho budoucí manželkou se stala Isabela ze Striguil, o celých třicet let mladší vnučka irského krále. Tímto sňatkem William přibral i území Irska a hrady v Normandii. O deset let později získal i titul hraběte ze Striguil. I on měl teď svou rytířskou družinu, pážata a panoše a mohl vychovávat další generaci rytířů. Dále se aktivně zúčastňoval bojů proti Francii. Po smrti krále Richarda Lví srdce se William přiklonil v otázce nástupnictví na královský trůn na stranu Richardova bratra Jana Bezzemka. Ten mu ale nedůvěřoval, takže William byl nucen znovu opustit Anglii a odešel do Irska. Časem si na něj umírající Jan Bezzemek opět vzpomněl a svěřil mu do ochrany svého syna Jindřicha. William se tak stal podruhé v životě královským vychovatelem a dočasným pánem země. Malý Jindřich byl neprodleně korunován na krále Jindřicha III. a poté pasován na rytíře. Tím pádem byl William ve stejné situaci jako před léty, kdy mohl z pozice rytíře pasovat anglického krále na rytíře.

Král Jindřich III. a William měli také celou řadu nepřátel z řad anglické šlechty, která stranila francouzskému králi Filipovi II. a jeho synu Ludvíkovi. Oni oba se chtěli zmocnit dalších území Anglie patřící Francii, ale také Anglie samotné. V roce 1217 se však podařilo Francii definitivně porazit díky Williamovi a jeho armádě rytířů v bitvě u Loncolnu. William byl již hodně starý, ale jeho věk mu nezabránil bojovat s velkým nasazením vlastního života. Do bitvy vyšel bez helmy, což mohlo znamenat to, že přemýšlel jen o bitvě samotné a nemyslel na vlastní ochranu. Jeho přítel ho upozornil, že si helmu musí nasadit, tedy uposlechl. Co se týká výbavy a ochranné zbroje, měl William minimální ochranu, kterou mu zajišťovala vycpávaná plátková zbroj. Helmu si nechal vyrobit od kováře přímo na míru na vlastní hlavě. V té době se začala používat heraldika a výrazná barevnost praporů, aby bylo na první pohled vidět, za kterého krále daný rytíř bojoval. Král vzal do bitvy na 500 svých mužů, což ho stálo nemalé peníze – skoro 200 liber denně. Rytíři měli svůj bojový pokřik „Dex aie“ což znamenalo „Bůh s námi“ a William si ho poupravil na „Dex aie Marschall“ – „Bůh buď s Marschallem“.

O dva roky později se William nečekaně vzdal svého poručnictví tehdy ještě nedospělého krále Jindřicha III. a svěřil ho do rukou zástupce papeže v Anglii. Tehdy již 74 letý si byl zřejmě vědom svého vysokého věku a blížící se smrti. Ještě téhož roku však umírající William přijal Jindřicha naposledy, rozloučil se se svou rodinou a 14. května 1219 zemřel. Odpočívá v hrobce londýnské komendy Templářů.  

… Alžběta Báthoryová a její doba je už sice přelom 16. a 17. století, ale myslím, že její osobnost i pohnutý osud určitě stojí za zmínku… 

Krvelačná bestie Alžběta Báthoryová…masová vražedkyně nebo oběť tehdejší doby?

Alžběta Báthoryová byla uherská šlechtična z přelomu 16. a 17. století, která se nesmazatelně zapsala do dějin jako nejmasovější vražedkyně. Podle odhadů historiků buď sama zavraždila nebo nechala zavraždit až přes 400 nevinných mladých dívek a žen. Před smrtí je mučila hrůzným způsobem. O jejích zločinech se dochovalo mnoho výpovědí v soudních spisech. Soudní proces však zřejmě nebyl veden přímo proti ní, ale spíše proti jejím spolupachatelům. Existují i důkazy, že ona sama se stala obětí spiknutí a mnohé z výpovědí svědků byly zmanipulované. Alžbětu Báthoryovou odjakživa považujeme za krutou a krvelačnou bestii. Někteří literární historici se dokonce domnívají, že britskému spisovateli Bramu Stokerovi posloužila vedle knížete Vlada III. Draculy-Tepese jako předloha k jeho světoznámé postavě upíra Drákuly. Důvodem, proč si vybral Stoker právě ji, měly být její upírské sklony. Ovšem je zvláštní, že legenda o vraždění nevinných pannen se objevila poprvé na veřejnosti až 100 let po její smrti. Do té doby se o ní nechtělo nikomu mluvit. Navíc neexistuje žádný konkrétní důkaz, že by se Alžběta Báthoryová nějak sadisticky projevovala už v dětství… Jaký byl její příběh?

Žila s rodiči a sourozenci v Uhrách, kde její rodiče vlastnili honosné renesanční sídlo. Bylo to velmi kultivované prostředí. Ačkoli se v rodě Báthoryů občas objevily duševní poruchy se znaky krutosti, není známo, že by ji to natolik ovlivnilo, že by z ní vyrostla bestie. Mnohem pravděpodobnější se zdá fakt, že sklony ke krutosti mohla získat časem. Ve svých dvanácti letech byla provdána za Františka Nadásdye, který patřil v Uhrách k vlivným šlechticům a získal vzdělání u císařského dvora ve Vídni. Alžběta tak najednou byla vytržena z prostředí, ve kterém vyrůstala a které důvěrně znala a cítila se v něm bezpečně. Navíc se dostala do područí své tchyně Uršuly, která se velmi snažila o to, aby svou snachu připravila na roli manželky jejího syna a matky budoucího dědice rodu. Ale nejednala s Alžbětou v rukavičkách. Vztah mezi oběma dámami byl velmi napjatý a Alžběta často musela potlačovat emoce a hrát si na poslušnou. Pod vedením Uršuly se naučila, že paní domu má v podstatě neomezenou moc nad svým služebnictvem a navíc se hrozně nudila. Začala se učit cizí jazyky, domácí práce a také to, jak vést hospodářství. A tchyně Uršula jí ani trochu nešetřila. Chtěla ji mít neustále pod svým dohledem a vůbec už nechtěla slyšet o tom, že Alžběta má též city a horkou maďarskou krev. Potlačování takových projevů se časem nakupilo. Podle dobových záznamů z roku 1575 začala týrat své služebnictvo až jako vdaná žena. Sňatkem se z ní stala nejbohatší šlechtična v Uhrách a po smrti své tchyně Uršuly zdědila nemalý majetek. 

Manželství s Františkem ji ale nenaplňovalo. Nebylo moc šťastné. Její manžel hodně cestoval. Při jeho návratu musela splnit manželské povinnosti a manžel opět odjel. Cítila se hrozně osamělá. Možná toto odloučení od manžela a fakt, že dlouho nemohla otěhotnět, přispěly k její prohlubující se duševní nevyrovnanosti. František toužil po dítěti, ale jejich první dítě se jim narodilo až po deseti letech. Navíc to byla dcera. Pak další dvě děti byly opět dcery. Když se konečně František dočkal vytouženého syna Andreje, syn brzy na to zemřel. Další dítě se Alžbětě narodilo téměř ve čtyřiceti letech. Byl to syn Pavel. O šest let později zemřel její manžel. O jejím vztahu s Františkem toho moc nevíme. Zachovalo se pár dopisů, ve kterých mu povinně vyjadřuje úctu. Přesto lze soudit, že byla v manželství velmi nešťastná. František jí v Čachticích skoro nenavštěvoval. Byl zvyklý na honosná sídla a studené Čachtice mu byly spíše odporné. Čachtice dostala jako svatební dar od svého muže a pro něj to zřejmě nebyla nijak citelná ztráta. On sám nejraději pobýval ve svém rodném Sárváru (dnes jsou tam krásné termální lázně). Alžběta ho tam občas navštěvovala. 

Nešťastné manželství, samota a nuda mohly přispět ke změně její osobnosti. Spekulovalo se i o četných mileneckých avantýrách a nemanželských dětech, ale nejspíše se jednalo o pomluvy. Vždyť musela být příkladnou matkou a manželkou a v té době by se nevěra dala jen těžko utajit a navíc měla při sobě svou tchyni, před kterou by takovou věc skutečně neutajila. A kdyby se objevil důkaz o její nevěře, sňatek by byl zrušen, což se nestalo.

Jaký byl vlastně František jako muž? Byl tvrdý a nemilosrdný velitel a Turci se ho báli. Od nich dostal přezdívku „Černý bej“. Nařizoval jejich hromadné popravy a byl proslaven také tím, že jeho oddíly vyrážely do útoku s uťatými hlavami nepřátel napíchnutými na kůl. V dětství rozmazlován až běda a v dospělosti z něj byl hrozný tyran. Jaký mohl být jako manžel? Asi by ho žádná z nás v dnešní době nechtěla. Manželské povinnosti si vynucoval v opilosti násilím, dokonce i když byla Alžběta již několik měsíců těhotná. O to dítě pak samozřejmě přišla. Doba byla prostě taková. Žena žila pod nadvládou svého muže, patřila mu celá a bez výhrad. Tak byla vychovávána a takový byl diktát doby. Alžběta musela být hlavně příkladnou matkou, což se jí dlouhou dobu nepodařilo splnit. Je zřejmé, že i povahově oba dva šli proti sobě. Alžběta sice musela být poslušná manželka, ale měla horkou krev a zřejmě docházelo ve vztahu k častým hádkám. Zdrojem hádek mohla být především její dlouhodobá neplodnost, což samozřejmě nebyla její vina, ale manžela to nezajímalo. Samozřejmě, když nemohl spát s ní, ukojil své choutky v náručí svých služebných. Samozřejmě, že to Alžběta věděla a byla si též vědoma toho, že ona sama stárne a stává se pro něj nepřitažlivou. Žárlila na svoje služebné a později je začala nenávidět. Chtěla být dobrou ženou, v manželově nepřítomnosti vedla celé panství a její slovo bylo zákonem a všichni to respektovali. V té době okusila, jak chutná absolutní moc nad lidmi. Ale stále jí trápilo to, že nemůže mít dítě. Proto jezdila často do Vídně za významnými lékaři a ranhojiči, ale výsledky to bohužel stále nepřinášelo. Navíc ji začaly trápit velmi silné migrény, což ji přivádělo až do stavů šílené zuřivosti, často upadala do bezvědomí. Začala chřadnout a trápila se psychicky i fyzicky. Stárla a čas na zámku v Čachticích ji ubíhal. 

Její první vymodlené těhotenství přišlo v pětadvaceti letech. Ale s každým dalším těhotenství ztrácela postupně na kráse, začala se dokonce bát sexu a mívala hysterické záchvaty, jejichž následky pocítil každý, kdo se kolem ní pohyboval. Služky začala bezdůvodně trestat a týrat. Říkala si, když trpí ona, ať také ony trpí. Tehdy prvně pocítila, že utrpení druhých jí dělá dobře a ulevuje jí od bolestí a traumat, která prožívala. Po každém takovém tvrdém trestu nad nevinnou služebnou se jí ulevilo. K dokonalému štěstí jí chybělo už jen jedno…věčné mládí a krása. Ale tehdejší medicína nebyla schopná jí toto zvláštní přání splnit. Je možné, že používala lidskou krev, protože věřila, že jí vrátí mládí. Měla okolo sebe několik důvěrníků, kteří jí s tím dokonce pomáhali – Ilona Ió, Dorota Sentéšová, Anna Darvuliová (čarodějnice, Kateřina Benecká, Eržika Majorová a hrbatý nalezenec Ficzko, který byl osobním sluhou čachtické paní pro „speciální operace“, spočívající v zahlazování stop po páchaných zločinech…

Je zřejmé, že si z dětství žádná traumata neodnesla a tím pádem to nemohlo její osobnost ovlivnit, ale na druhé straně trpěla depresemi, které u ní mohly vyústit i k hypochondrii a ta mohla přerůst až v patologickou posedlost, zaměřenou na péči o své zdraví a fyzickou krásu. Deprese, neuróza a hysterie tak zřejmě patří do klinického obrazu psychiky Čachtické paní. Navíc čarodějnice a její důvěrnice Anna Darvuliová jí míchala nápoje na úlevu od bolestí, ale často se mohlo jednat o omamné látky, po kterých Alžběta ztrácela vědomí a nic si nepamatovala. O koupání v krvi pannen se dá spekulovat. Spíše to mohly být koupele z léčivých bylin, které jí ulevovaly. Časem se ale Alžběta ocitla ve dvou světech – v reálném světě a v imaginárním vnitřním světě, ve kterém stále potlačovala své emoce. Mohlo se časem jednat i o rozdvojenou osobnost, která byla nepříčetná a pak o tom ani nevěděla. Tehdy skutečně mohla trýznit své okolí, aby se její utrpění nějakým způsobem zmírnilo. Nenáviděla štěstí a radosti jiných a toto chování nakonec vyústilo v krutou tyranii a despotické konání, kdy neznala slitování. Zpočátku z toho všeho chtěla uniknout, ale nic jí nepomáhalo, ani víra v Boha. Časem to došlo až tak daleko, že se v trestání žen přímo vyžívala.

Najímala si švadleny na výrobu proslulé čachtické krajky a ty pak trestala nejraději. Údajně jim zapichovala pod nehty špendlíky a mlátila je svým bičem nebo je nechávala zavírat do kobky bez jídla a pití. Mnohé z dívek samozřejmě nepřežily. Většina služebných byly děti jejích poddaných, později si však najímala služebné z jiných zemí, ve kterých ještě Alžběta nebyla známa jako vražedkyně. Krutost v ní postupem času narůstala. Vyšlo najevo, že její krutost pramenila i z četných rituálních praktik černé magie, které po manželově smrti propadla. Na rituálních obřadech měla podíl i její důvěrnice Anna Darvuliová ze Šaštína. Byla to proslulá vědma a léčitelka. Alžběta si ji najala v roce 1594. Prvotním záměrem jejího přijetí byl Alžbětin problém s početím a Anna Darvuliová byla známa svými léčitelskými úspěchy. Proslýchalo se také, že Anna ovládá černou magii.

Ale obvinění z černé magie bylo velmi nebezpečné, jelikož by Alžbětu i s Annou upálili na hranici jako čarodějnici.Je zvláštní, že Annu Darvuliovou do té doby nikdo neobvinil. Možná to bylo tím, že její klientky byly velmi urozené a tudíž byla pod jejich ochranou. A když se nechala najmout Alžbětou Bathoryovou, cítila se v bezpečí tím spíš, že Alžběta projevovala o černou magii čím dál větší zájem, který hraničil až s posedlostí. Doufala, že jí magie přinese věčné mládí a krásu. Anna tak získala na zámku velmi významné postavení. Alžběta jí naslouchala a ona jí na oplátku radila, ulevovala jí od bolestí hlavy. Nicméně bylo více než jisté, že lektvary, které Anna Darvuliová podává své paní, byly jedovaté či halucinogenní. Ovládala i hypnózu, která i v dnešní době velmi pomáhá při léčbě hysterie. Výsledky jsou však jen dočasné. Ale navzdory tomu se mezi oběma ženami vytvořilo velmi silné pouto a Alžběta na Anně Darvuliové byla časem velmi závislá.  Ona jí připravovala bylinné koupele, masáže, léčivé odvary. Po těchto kúrách se Alžbětě vždycky ulevilo. Zmírňovaly se bolesti i předrážděnost na vnější podněty, které bývají u lidí trpících akutními migrénami typické. Obličej si natírala mastmi, které jí Darvulia připravovala z rostlinných výtažků a dost možná, že se po jejich aplikaci na čas vyhlazovaly i vrásky a zjemňovala pleť, takže hraběnka mohla mít skutečně pocit, že mládne. Darvulia byla skutečnou léčitelkou, právě díky tomu mohla získat místo na šlechtickém dvoře. Alžběta se jí časem svěřovala se vším, co ji trápí a Darvulia si brzy sama všimla, že její paní krutě trestá své služebnice, aniž by se něčím provinily. Využila tedy příležitosti a získala Alžbětu zcela do své moci. Z dobových záznamů vyplývá, že to byla právě Darvulia, která Alžbětě radila se všemi krutými praktikami mučení a často se i mučení zúčastňovala. Ale v době, kdy proti hraběnce vypovídaly týrané služky v soudním procesu, už Darvulia nežila. Zemřela zcela ochrunutá a slepá. Ačkoli byla velkou léčitelkou, sama si pomoci nedokázala. 

To, že Darvulia podávala Alžbětě i drogy, je téměř jisté. Hraběnka si na bolesti hlavy a očí nechávala vařit nejen odvar z akovic, ale užívala i hypnotika, která posilovala spánek. Všechny tyto jedy ovlivnily její psychiku a Darvulia to musela velmi dobře vědět. Byla vlastně takovým jejím dvorním dealerem. Čase zřejmě Alžběta trpěla abstinenčními příznaky, které se projevovaly zvýšenou agresivitou. Některé drogy jí mohly ovlivnit natolik, že mohla být schopná vraždit své služky. 

V té době byl v Uhrách nedostatek kvalifikovaných lékařů a existují zmínky o tom, že sama Alžběta měla léčitelské schopnosti a mnoha lidem ve své zemi sama pomohla svými léčivými lektvary a vypalováním ran a zranění. Ženy z řad uherské aristokracie věnovaly mimořádnou pozornost nejrůznějším způsobům lidového léčitelství a často udělovaly samy rady svým poddaným, jak léčit různé problémy. Velký důraz kladla uherská šlechta na očistu těla. Využívala proto různé bylinné koupele, které zlepšovaly zdravotní stav, zejména při kloubních onemocněních, která byla tenkrát velice rozšířená, a dokonce i Alžbětin manžel pravděpodobně podlehl podobné nemoci. V rodině Alžbětina manžela také měly léčitelské praktiky dlouhou tradici. Už Alžbětina tchyně Uršula Nadásdyová pomáhala svým poddaným. Je možné, že se od ní také Alžběta hodně naučila. Ovládala drobné operace, pouštění žilou, výrobu mastí a přípravu bylinných směsí pro léčivé čaje a utišující lektvary, které patřily tehdy k běžným úkonům, k nimž při dvorech aristokratů docházelo, často za odborné asistence šlechtičen, provozujících léčitelství. Nejčastěji ale bylo uzdravování nemocných úkolem vědmy. Ta mohla být i negramotná, umění se dědilo po generace. Mnohé z nich mohly mít i nadpřirozené schopnosti, léčily pouhým dotykem, užívaly tajná zaříkávadla a magické rituály. Chirurgické zákroky v očích tehdejších nevzdělanců též mohly vypadat jako týrání a jelikož se většinou neužívala žádná anestezie, nemocní často křičeli či omdlévali bolestí a mohlo to vypadat, že jsou mučeni a na následky krutého mučení zemřeli. Kdo tehdy praktikoval znalosti drobné chirurgie, musel se obrnit proti lidskému utrpení. Například lékař a blízký přítel rodiny Alžběty Báthoryové ve své knize popisuje, jak byl měl být pacient při operaci svázán řetězy, které mu měly pomoci při vylučování jedů z těla. Poté byl pacient vykoupán v horké lázni. Jindy byl zas použit horký vosk na poraněná místa nebo studená koupel. Takže když někteří při procesu vypověděli, že viděli hraběnku, kterak používá k týrání svých služebných hořící svíčku, mohlo se skutečně jednat o léčebnou metodu pálení ran. Alžběta rovněž doporučovala jako léčebnou proceduru válet se nahý v kopřivách nebo se koupat v ledové vodě. Ale je téměř jisté, že mnoho pacientů tyto léčebné metody nepřežilo. Léčitelku a důvěrnici Darvulii později nahradila Eržika Majorová z Myjavy, která byla též velmi schopná. Tradovalo se o ní, že upsala duši ďáblu. Legenda praví, že to byla právě Majorová, kdo hraběnce poradil koupel v krvi mladých dívek, když předešlé Darvuliiny omlazovací kúry měly jen dočasný efekt. I když dnes o těchto krvavých lázních většina historiků pochybuje, přesto má tato legenda své racionální opodstatnění.

Musíme si uvědomit, že tato doba byla také dobou, kdy lidé ještě věřili na temné síly, skřítky, vlkodlaky, duchy, víly atd. V Čachticích zase věřili na určitý rituál, jehož hlavní součástí je lidská krev. Možná to byl pozůstatek z pohanských dob, kdy někteří kočovní Maďaři konzumovali lidskou krev jako posílení před nadcházejícím bojem. Věřilo se, že krev má léčebné účinky a v době středověku se používala v kosmetice, jelikož se věřilo, že má omlazující efekt. Z krve se vyráběly i masti, které měli posílit odolnost organismu proti různým chorobám. Krev symbolizovala život a lidé věřili, že je lékem. I hraběnka věřila, že ji krev vyléčí. A v té době ji Majorová namluvila, že se v lidské krvi skrývá tajemství věčného mládí a začalo docházet k vraždám. Ale je možné, že bledá pleť, kterou hraběnka trpěla, byla příznakem anémie a Alžběta tak trpěla nedostatkem červených krvinek a železa. Tehdy věřili, že chudokrevnost se dá léčit zase jedině krví. Existovaly dva základní způsoby takové léčby. První spočíval v pití krve, druhý pak v jejím používání jako kosmetického přípravku. Věřilo se, že kůží proniknou léčivé a omlazující látky do těla. Lidská krev při praktikách černé magie navíc symbolizovala sílu, kterou bylo možné přenášet z jednoho člověka na druhého. Mělo to ale jeden háček. Krev se rychle srážela. To byl velký problém, se kterým si tehdy nevěděli moc rady. Teprve až moderní medicína odhalila, že osoby, které zemřely následkem těžkých úrazů nebo násilím, mají krev tekutou ještě několik hodin po smrti. Lidé, kteří před smrtí trpí stresem (delší dobu), mají mnohem nižší krevní srážlivost. O tomto faktu samozřejmě ještě v 16. století neměl nikdo ani tušení. Ale pokud by byl někdo tak trpělivý a dlouhodobě tento jev pozoroval, mohl by dojít k názoru, že lidská krev se nesrazí, pokud oběť předtím bude hodně trpět. Pokud by to někdo z okolí Alžběty Báthoryové skutečně vypozoroval, vysvětlovalo by to i velmi kruté mučení dívek před smrtí. A fakt, že při vraždách umíraly pouze mladé dívky také zřejmě není náhoda. Panovaly představy o tom, že právě tato lidská krev je nejčistší, a urozená hraběnka z Čachtic přece musela dostávat jen to nejlepší…

Ví se, že Alžběta byla nemocná jak psychicky tak fyzicky. Dala by se považovat za blázna. Její pomocník Ficzko vypověděl, že používala zrcadlo, pomocí kterého vyvolávala duchy a způsobovala ochrnutí svých nepřátel. Ještě v 18. století byl jeden léčitel a mág odsouzen za používání zrcadla při svých seancích, takže je možné, že i tuto metodu Alžběta znala. Ficzko ji také vinil z přípravy vraždy samotného uherského panovníka Matyáše, jenž v prosinci roku 1609 skutečně se svým doprovodem navštívil Čachtice a zúčastnil se hostiny, kterou hraběnka na jeho počest vystrojila. To znamenalo velezradu, a kdyby se jí vina prokázala, znamenalo by to zabavení veškerého jejího majetku a šlo by jí i o život. Navíc by její děti neměly nárok na dědictví. To si však uherská šlechta nepřála, tak Ficzka a další Alžbětiny pomocníky včas umlčela, takže král do procesu s nimi nemohl už nějak zasáhnout. Někteří byli procesu uchráněni, ale později byli upáleni či sťati. Sama Alžběta pak byla doživotně vězněna na Čachtickém sídle v kobce, kde údajně prováděla rituály černé magie. Magií se v 16. a 17. století zabývalo mnoho šlechticů a její ústup způsobilo především vznikající baroko. Ale v Uhrách tomu tak nebylo. Zemi sužovaly dlouhé boje s Turky a církev měla malý vliv na změnu poměrů. Vládly tu především silné šlechtické rody, jejichž členové se oddávali poživačnému způsobu života, střídali milenky a měli pocit, že se jim nemůže nic stát. Jako by se tím urozená uherská společnost snažila vyvážit ty permanentní pocity strachu z neustálých válek, které na ni doléhaly stále častěji. Ale i šlechta dokázala být velmi krutá. Dokázala bít, masakrovat a vyhánět z domovů své slabší sousedy a téměř vždycky jim to prošlo zcela beztrestně. Možná právě tento pocit beztrestnosti umocnil v Alžbětě Báthoryové její duševní rozpoložení, které vyústilo v projevy násilí. A možná právě proto jí to tak dlouho procházelo, protože její šlechtičtí soukmenovci takovým věcem prostě nevěnovali pozornost, neboť byli jen o něco málo lepší než ona. A samotná Alžběta také věděla, že se jí v podstatě nemůže nic stát. Možná ten pocit beztrestnosti v ní vyvolával adrenalin a vedl k dalším vraždám. 

Ale ať už je pravda o jejích pohnutkách jakákoliv, je více než jasné, že celý proces s ní bylo jedno velké spiknutí, jehož cílem byla především snaha domoci se jejího obrovitého jmění, díky kterému byla jednou z nejbohatších lidí v Uhrách. Samozřejmě, že na pozadí celého případy byly i politické zájmy, jelikož Alžběta podporovala protihabsburksý odboj. Samozřejmě, že tyto skutečnosti byly v té době nežádoucí a nebyla určitě náhoda, že právě uherský palatin Thurzo, považovaný za hlavu prohabsbursky orientovaných politiků, vedl proti čachtické paní rozhodující úder. Chtěl z toho mít samozřejmě i osobní prospěch. Doufal, že po Alžbětině smrti, dostane část jejího majetku. Odcizil část rodinného pokladu Nadásdyů (šperky a další cennosti). Ale dohodl se i s Matyášem Habsburským na odstranění Alžběty. Zatímco král trval na procesu, Thurzo se tomu snažil zabránit. Chtěl mít z alžbětina syna Pavla budoucího spojence. Zachránil by tak její majetek před habsburskou konfiskací. Alžběta část majetku dala ještě před rokem 1610 napsat na své vdané dcery. Její zeťové se sice zapojili do spiknutí proti ní po boku Thurza, ale majetek nezískali. Všechen její majetek nakonec získal její jediný syn Pavel. 

Skutečnost, že hraběnka byla zazděna a vězněna několik let, není zřejmě pravdivá. Sotva by přežila další 4 roky. Byla zřejmě pečlivě střežena, jelikož Thurzo si nemohl dovolit její útěk, král by se to velice rychle dověděl. Král Matyáš nakonec po všech sporech ustoupil a Thurzo si vymohl doživotní Alžbětin doživotní žalář.  Alžběta pochopila, že už není cesty zpět. Jediné, co mohla ještě udělat, bylo vydědění svých zeťů, kteří byli nuceni vrátit veškeré majetky nabyté sňatkem. 

Církev v celé kauze kolem Alžběty Báthoryové celou dobu mlčela. Když se na Slovensku o pár desítek let usadili pevně jezuité, ani oni nevyužili krvavých zločinů evangeličky Alžběty Báthoryové k vlastní katolické propagandě a k diskreditaci protestantských církví v Uhersku. To, že se tak nestalo, zřejmě svědčí o tom, že s případem Alžběty nebylo něco v pořádku. Zřejmě se už vědělo, že se stala především obětí vlivu předních uherských šlechticů, jejichž potomci měli v této zemi stále velkou moc.

O smrti Alžběty Báthoryové se moc informací nedochovalo. Zemřela v noci na 21. srpna 1614. Není vyloučeno, že byla otrávena. Mohla se stát přítěží, když král potvrdil předchozí Thurzův rozsudek. Nemůžeme to však s určitostí potvrdit, jelikož se její ostatky nenašly. S určitostí víme, že byla pohřbena v Čachticích v místním farním kostele.

Ať už hraběnka Báthoryová byla masová vražedkyně díky legendám nebo díky svým psychickým i fyzickým trápením, stala se legendou a dlouhá léta byla považována za uznávanou první dámu Uherska. Z jejích dopisů není nevyplývá, že by nebyla při smyslech či byla dokonce šílená. Ale je též známo, že masoví vrahové se navenek projevují jako spořádaní lidé.  Určitě se však jednalo o ženu tvrdou a nekompromisní a služebnictvo se jí bálo. Proto při soudním procesu svědčilo i proti jí, jelikož všichni věděli, že budou pod ochranou šlechty, která jí nenávidí. Zradil ji i farář Ponický, který napsal udavačský dopis. 

Celé tři další roky prožila Alžběta sama, odsouzena ke zpytování svědomí, ale ona údajně zůstala dál pyšná a zatrpklá. Negramotní lidé ji obviňovali ze styku s ďáblem a mohla být odsouzena za čarodějnictví. Ale církev ji z takového zločinu nevinila (což není na tu dobu obvyklé, jelikož právě v té době propukly v celé Evropě čarodějnické procesy). Právě tento postoj církve je tím největším tajemstvím v celém případu kolem hraběnky. Nikdy neproběhl ani řádný soud, dokonce ani neveřejný proces. Thurzo veškeré další pokusy o proces odmítal. Nechtěl, aby se v případu dále pátralo. Soud mohl být nařčen z podjatosti, jelikož se všichni členové soudu podíleli na vyrábění důkazů proti ní. 

 

Ovšem ať už byla vinna nebo ne, její legenda stále žije a stále nahání strach… 

 

Tajemství zázračného jazyka sv. Jana Nepomuckého odhaleno

Ve městě Nepomuk (dříve Pomuk), které se nachází na jihozápadě Čech v plzeňském okrese, stojí nádherný barokní kostel sv. Jana Nepomuckého. Ve 14. století ale na místě kostela stál malý domek, v němž se narodil Jan Nepomucký. Byl synem místního rychtáře, tudíž si mohl dovolit studovat univerzitu v Praze. Později se živil jako notář a písař a stal se blízkým přítelem a důvěrníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Arcibiskup byl však ve sporu s tehdejším českým králem Václavem IV. a Jan Nepomucký se v častých sporech mezi těmito dvěma pány postavil na stranu arcibiskupa Jana z Jenštejna. To samozřejmě krále velmi popudilo.  Jan Nepomucký byl prý také důvěrníkem královy manželky Žofie Bavorské, která mu zřejmě prozradila něco, co neměly slyšet vznešené královy uši. To krále ještě víc rozlítilo, jelikož byl také velmi žárlivý.

Rozhodl se pro mučení Jana Nepomuckého a ten mu následně pod tíhou strašlivého mučení přeci musí tajemství královny prozradit. Ale mýlil se, Jan Nepomucký mlčel. Říká se, že král se jeho mučení sám účastnil a dokonce Jana Nepomuckého prý pálil pochodní na bocích. Ale zdá se, že došlo k omylu. Legendu o žárlivosti krále prý údajně přikrášlil a jaksi překroutil tehdejší kronikář Václav Hájek z Libočan, který zřejmě chybně pochopil dostupné informace. Je vyloučeno, že by královna Žofie měla za důvěrníka právě Jana z Nepomuku, který byl názorově proti králi. Tento fakt však Jana Nepomuckého nezachránil. Zemřel na následky těžkého mučení, ranou do hlavy (tuto skutečnost zjistil až následným antropologickým zkoumáním ostatků Jana Nepomuckého profesor Emanuel Vlček). Dobové prameny však uvádějí, že se utopil po pádu z Karlova mostu do Vltavy, kam ho nechal žárlivý král Václav IV. ještě téhož dne večer svrhnout.  

Tělo Jana Nepomuckého naleznou rybáři. Legendu přikrášluje i nález tkáně z těla mrtvého, která se nerozložila. Měl to být jazyk, který tak symbolicky legendu přiživuje. Tato tkáň není však jazyk, jak se to po staletí tradovalo, ale část mozku.  

Na Karlově mostě, na místě údajného svržení těla Jana Nepomuckého do Vltavy, je místo označené křížem.