Své „Ano“ jsme si řekli 17. 7. 2004 v hradní kapli na Lipnici nad Sázavou. Kaple byla nově vymalovaná a malým okénkem na nás vrhalo slunce paprsek bílého světla, takže to vypadalo opravdu pohádkově.

Měla jsem na sobě krásné bílé šaty se závojem. Byla to hladká dlouhá sukně a krajkový korzet. Závoj byl do půlky zad a na konci byl také krajkový. Účes mi dělala kadeřnice tím stylem, že mi zamotala pár pramenů, zasponkovala, zapíchla do drdolu pár bílých kytiček a bylo hotovo. Ani mi neumyla hlavu. Líčila jsem se sama, tedy spíš jsem si jen dala takové stříbrné stíny a trochu řasenky, jinak jsem si make-up ani nestačila udělat, nějak jsme nestíhali. Boty jsme řešili hodně dlouho, protože nemůžu mít podpatky a mám malou nohu. Tak mi mamka sehnala dětské bílé botky s páskem v sekáči a Pavel mi je nabarvil bílou barvou na dřevo a vypadaly jak nové. Krásně se leskly a nosila jsem je ještě týden na svatební cestě. No co, budu si dělat hlavu s botami, když je to jen na chvíli a v podpatcích bych se zabila?… 🙂

Obřad byl ve dvě hodiny odpoledne, takže jsme pak už jen doma měli takovou malou garden party o cca 18 lidech. Za svědka jsem měla svého strýčka, protože mému bráškovi ještě nebylo 18 a Pavel měl svoji mladší sestru.

Cestou do kaple nás zatáhla mamčina kolegyně z práce s manželem, kteří se vypravili ve sportovním na kole. Matinka hbitě přiskočila, nalila jim panáčka, popřáli mi – seděla jsem při tom pořád v autě, protože pro tu kruhovou obruč v šatech jsem nemohla skoro vylézt – a jelo se dál.

Když nás přijímala místní matrikářka, ani nevysvětlila, jak máme stát, jaký má být nástup, jak se máme řadit, jak si mají svatebčané sednout. Většinou to bývá tak, že rodina nevěsty sedí za nevěstou, ale u nás to bylo obráceně. Já jsem za sebou měla svou budoucí tchýni s její rodinou a Pavel taktéž svou tchýni s její rodinou. Špalír byl taky tak zvláštně sestavený, než se tam všichni seřadili, tak už jsem měla s mým tatínkem jít, navíc vedle ženicha pořád stála moje budoucí tchýně a matrikářka si to nedokázala nějak uspořádat a ukočírovat, takže mě s tatínkem nebylo skoro vůbec při nástupu vidět, no bylo to zajímavé. Švagrová pak za Pavlem stála úplně stranou, což taky vypadalo dosti divně, protože můj strejda coby svědek stál za mnou, ale Žanda stála za Pavlem, jak když se k nám nehlásí :). Prý to tak viděla na minulé svatbě, tak si myslela, že se to tak dělá normálně.

Během obřadu nám zpívala najatá zpěvačka, ale písničky jsme si bohužel nevybírali sami, dohodli jsme se, že to necháme na zpěvačce, co vybere. Kdybychom věděli, jak to dopadne, určitě bychom si vybrali písničky dle svého vkusu. Vypadalo to jak na pohřbu nebo o Vánocích – Ave Maria, Zhasněte svíčky sváteční apod. Tak jsme si pak na videu její „krásný, skoro až operní, zpěv“ přemazali vlastním výběrem písniček.

Místostarosta měl proslov, sice hezký, ale nebylo mu skoro rozumět. Zezačátku jsme se drželi za ruce, ale pak jsme se pustili a soustředili se na proslov a vypadalo to, jako když k sobě nepatříme. Ale na druhou stranu jsme sotva drželi slzy. Já to vydržela celou dobu, ale když nám šla rodina přát, tak jsem to pustila a tekly proudem. Když obřad skončil, pořád jsme stáli otočení zády ke svatebčanům. Vůbec mi nedošlo, že bychom se měli otočit, aby nám mohli popřát. Tak se tedy všichni sebrali a hezky poslušně nás obešli a pogratulovali. Pak mi manžílek nabídnul rámě a vykročili jsme z kaple vstříc sladké společně budoucnosti – tedy spíš jsme nasadili závodní tempo o zdrhali jsme z kaple a byli rádi, že už to máme za sebou, protože jsme stále byli dost nervózní. Obřad byl odbytý během půl hodiny, ale nám se to zdálo jako věčnost.

Focení a natáčení na video jsme nechali na rodině, ale vzhledem k tomu, že jsme od hradu upalovali pryč, tak nikoho ani nenapadlo, že když jsme se oddávali na pohádkovém hradě, že by tam byly nádherné fotky. Tudíž u hradu nemáme žádnou společnou fotku, ani skupinovou, proto to měla zachránit zahrada. Pavel mě vzal do náručí, dali jsme si pusinku a tyhle fotky jsou nejhezčí – aspoň něco se povedlo. Přešli jsme ze zahrady k domu, kde mezi dveřmi rozbila babička hrníček a dostali jsme koště a lopatku a „poraďte si s tím“. No tak jsme to snad zvládli, i když jsem si pořád přišlapovala šaty, motal se nám tam domácí mazlíček a pořád to „vtipně“ komentoval tehdejší přítel mé budoucí švagrové. Pak švagrová přinesla krásně zabalenou panenku, která čirou náhodou měla pokakanou plínku – teda byla zasraná hořčicí až v záhybech, nešlo to skoro vyčistit. Ale zvládla jsem jí přebalit docela obstojně, tak jsem snad testem prošla. Při tom pořád přikukovala moje mladší švagrová, která je na každé fotce s panenkou.

Všichni jsme se poté přesunuli domů ke stolu plného jídla. Měli jsme asi 4 svatební dorty, které jsme si ani nestačili nafotit, hned se nakrojili. Pak Pavel popadl hbitě foťák a vyfotil aspoň to, co z těch dortů zbylo, abychom jednou viděli, jak vypadaly.

Pavlova mamka nám upekla třípatrový dort, ale ani nás ani matky nenapadlo, že bychom ho měli rozkrojit my dva podle tradice. Chvíli jsme seděli u stolu a jedli dort, četli jsme blahopřání, pak jsme se přesunuli ven do altánku. Pavlova rodina vydržela cca do 7. hodiny večer a zůstala jen moje půlka rodiny. Potom se to nějak zvrhlo a můj bráška se trochu stříknul a jal se procházet okolo studně, že se z toho rozejde. Když se vrátil, tak viděl svou matinku, jak si ředí slivovici slivovicí. Tak nevím, kdo byl víc veselý 🙂

Rozpustili jsme to asi v 10 večer. Svatební noc nebyla, protože jsme byli úplně mrtví oba dva, tak jsme si to vynahradili druhý den.