Václav II.

Třicátý Přemyslovec na českém trůně. Náš šestý král. Jaký vlastně byl? Bál se koček. Dostal hysterický záchvat, sotva zaslechl kočičí mňoukání. A když už kočku uviděl, zpravidla se mu podařilo omdlít. Ještě víc se bál hromů a blesků. Za bouřek v panické hrůze prchal, zavřel se do jakési kapličky a tam se modlil. Přepadaly ho návaly sklíčenosti, skleslosti, výčitek svědomí.

Ve Zbraslavské kronice je o tom záznam podle vlastního Václavova líčení. Ten praví, že za ním jednou přišel jeden rytíř a stěžoval si, že se mu stalo násilí a ať král neprodleně určí soudce, který vykoná spravedlnost.

Ale Václav II. mu nevěnoval moc pozornosti a dal ho vyvézt. Záhy se mu ale tato událost znovu přehrála v hlavě a král začal zpytovat svědomí. A došlo to až tak daleko, že se zavřel ve své ložnici, zapálil svíci a tou svící si popálil lýtko na pěti místech na znamení pokání. Do nohy dostal zápal, ale věřil, že učinil pokání a potrestal svou pýchu a v nebi tak ujde trestu.

Trpěl i další fobií – strachu z otravy. Václava totiž trápila utkvělá představa, že bude otráven jedem:

Mnohdy z obavy otrávení jídlem při hostině nechal se pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil.

Další zajímavostí je, že Václav II. neuměl vůbec číst, ale měl vynikající paměť. To, co někde slyšel nebo viděl, si uchoval napořád. Podle poslechu znal i latinské texty, takže mnohokrát opravoval i samotného předčítače. Chtěl zřídit v královském městě univerzitu a to ještě 50 let před Karlem IV. A to byl Václav II. na svou dobu negramotný král. Ale česká šlechta mu tuto myšlenku rozmluvila se slovy, že český lid napřed musí ubránit svou zem a pak ať se vzdělává.

Václav II. měl rád zvířata a s oblibou je z klecí pouštěl ven. Svému dohlížiteli na Bezdězu, který mu pro rozptýlení přinesl ptáka v kleci dokonce řekl: „Syn Otakarův dar ti vrací s díkem. On může být vězněm – nikdy žalářníkem!“ A pustil ptáka na svobodu.

Jenomže u Přemyslovců byly zafixovány v genetickém kódu neurotické sklony. Důkazy: Dědeček Václava II. (tedy Václav I.) trpěl docela jasnou monofobií… (tedy: měl chorobný strach z osamělosti). Také měl, jak víme, úzkost měl z vyzvánění zvonů. To je tak výlučná fobie, že snad ani odborné latinské jméno nemá. My jí můžeme říkat dejme tomu pracovně sonofobie. Všude, kam přišel, musely být z kostelních věží snímány zvony. A když uléhal ke spánku, tak z blízkosti jeho lůžka musely být odstraněny všechny zlaté předměty.  

O Václavu II. a o jeho pobytu na Křivoklátu se psalo v dobových pramenech asi takto: 

„Věnoval se honitbě více než mu prospěšno a jeho poddaným milo bylo, mimo to vyhledával samoty pro plaché milkování proto ve hvozdech křivoklátských postavil mnohé lovecké hrátky.“ 

Václav II. byl dokonce básník, napsal 3 milostné básně. Zde je ukázka jedné z nich: 

„Má paní líbezná, má něžná, vytoužená,

  jen ve vás, ve vás dlí moje útěcha,

  nad všechny poklady je drahé tělo vaše,

  však jeho největší a nejryzejší cena tkví

  v jeho čistotě, která mě nenechá

  práh studu překročit.“

Když Václav II. zemřel,  autor Zbraslavské kroniky naříkal nad ztrátou panovníka těmito slovy:

„Smrti, ty úděle krutý, proč zuří v tak podivném hněvu uštknutí tvé, že k sobě jsi pozvala krále, jenž býval zvyklý dvě království řídit a řádně poddaným       vládnout. Touto žalostnou ranou ach jaké docházíš hanby.“

„Dvojkový král“

Václav IV. se do dějin vepsal jako muž dvou tváří. Na jedné straně byl výborným společníkem, moudrým a zdvořilým knížetem, vzdělaným, sečtělým se znalostí cizích jazyků, na druhou stranu se postupně proměňuje v agresivního cholerika a běsnícího alkoholika. Dvojí tvář je přitom jen jednou z dvojek, která se jeho životem proplétá. 

Jen namátkou: 
– narodil se jako druhý syn Karla IV. a dokonce jako druhý Václav (první se nedožil ani dvou let věku)
– světlo světa spatřil ve druhém měsíci roku 
– Václavova matka umírá ve druhém roce 60. let 14. století
– ve dvou letech je korunován českým králem 
– od druhého roku 70. let se pravidelně účastní politického života 
– Václavova vláda se nese ve znamení dvou papežů 
– dvakrát je zajat 
– dvakrát čelí pokusu o otrávení 
– dvakrát se žení 
– dvakrát je dokonce oficiálně pohřben.  

Václav IV. byl také zřejmě opilec

Václav IV. si vysloužil přídomek Líný nebo také Opilec. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. (1405-1464), o něm ve své Historii české napsal, že „byl… svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého…“
Podle letopisce Ondřeje z Řezna byl však Václav IV. „výborným společníkem, moudrým a zdvořilým knížetem“, ale jen když pil „pro radost nebo střízlivě“. Pražský kanovník Pavel Židek o něm zase velmi neuctivě napsal: „Byl žráč a opilec“.

Syn „Otce vlasti“ Karla IV. byl zřejmě gay

Václav IV. se poprvé oženil s o pět let starší Johanou Bavorskou. Tři roky po její tragické smrti se jeho novou manželkou stala Žofie Bavorská. Ale ani s tou neměl žádného potomka. Byl snad Václav IV. neplodný? A nebo, jak si někteří historikové myslí, homosexuál?

Podezřelý je totiž Václavův až někdy velmi zjevný odpor k ženám. Když byla jeho první manželka Johana v noci 31. prosince 1386 na Karlštejně nešťastnou náhodou zardoušena královými loveckými psy, pětadvacetiletý Václav se ani nezúčastnil jejího pohřbu. Místo toho odjel na svůj oblíbený hrad Žebrák. A chyběl i na slavnostní korunovaci své druhé ženy Žofie. Takové chování manžela a krále bylo na tu dobu nepřijatelné.

Václav IV. byl vlastně zasnoubený ještě dříve, než se vůbec naučil chodit. Jeho otec, Karel IV., uzavřel totiž dohodu s norimberských purkrabím Fridrichem V. Ke svatbě ale nedošlo. Do hry totiž vstoupila dědička uherského trůnu Alžběta, která měla důležitý úkol a sice zajistit rozmach českých zemí. Václav se ale ani tentokrát svatby nedočkal – obě strany i papež Urban V. slib zrušili. Pak přišla na řadu čtrnáctiletá Johana Bavorská, která si 29. září 1370 nakonec vzala o pět let mladšího Václava IV. Manželství nebylo nikdy naplněno – Václav byl v době její smrti bez potomka.

Už za tři roky po smrti Johany se Václav opět oženil. Po jeho boku stanula neteř zesnulé manželky, Žofie Bavorská. Je možné, že svou počáteční zamilovanost do Žofie jen předstírala možná, že byl dokonce oženěn proti své vůli. Tehdy třináctiletou Žofii přivezl na pražský dvůr její strýc Fridrich III. Možná ji vzal s sebou zcela záměrně. Vypadá to totiž, že sňatek více než z lásky vycházel z vhodné politické situace té doby. Čeští šlechtici i poddaní se konečně mohou radovat, král je znovu ženatý.

Po čase se ale začaly množit spekulace, že je král buď neplodný a nebo dokonce dává přednost pánské společnosti, což bylo na tu dobu nepřípustné. Když totiž selhal pokus oženit ovdovělého panovníka s princeznou Janou, dcerou aragonského krále Jana I., mělo se za to, že je vše ztraceno a Václav zůstane bez potomka. Jak se ale ukázalo, problém s následovníkem trůnu netkví v manželství. Ani sňatek se Žofií nepřinesl žádného potomka. Tudíž po hradě kolovaly zvěsti, že je buď neplodný a nebo ho více přitahují muži. Ostatně naznačoval to i kronikář Václav Hájek z Libočan, který ani nikdy nepotvrdil pravdivost pověsti o králově krásné lazebnici Zuzaně:

„Václav IV. se, jak známo, od mládí obklopuje nejrůznějšími milci, přítelíčky a důvěrníky z řad nižší šlechty a dokonce i měšťanstva jako jsou Jíra z Roztok, Těma z Koldic, Jan Čúch ze Zásady, Štěpán z Opočna či Zikmund Huler. Proč se král stýká právě s nimi a nevybírá si raději představitele vyšší šlechty, z nichž si tak udělá nepřátele na život a na smrt?“

Nemajetní zemané pochlebovali panovníkovi, připravovali divoké hony a bujaré pitky, kupovali si tak královu přízeň i královské úřady a na úrok panovníka se obohacovali. Náboženský myslitel a sám drobný zeman Tomáš Štítný ze Štítného (1333-1401?) na ně nepřímo kriticky poukazoval a zároveň nabádal Václava IV., aby změnil svůj vztah vůči nim:

„Počestno jest také králi nemieti obyčeje s chaternými a s lehkými lidmi, aby nezlehčal úmysl jeho.“

Nemohli být tito panovníkovi důvěrníci, na nichž přes všechny problémy lpěl, také jeho milenci? A podivné bylo i to, že se čím dál častěji král uchyloval do odlehlých hradů a do Prahy moc často nejezdil. Možná za tím bylo jen to, že až moc propadl lovecké vášni a na kralování neměl moc času. Ale je také možné, že skutečný důvodem těchto útěků byla potřeba přísného soukromí, v němž by se mohl s milenci oddávat svým přirozeným sklonům. Také se o něm říkalo, že se často jen za doprovodu svého kata toulal v noci po českých krčmách.  

Václav IV. byl také znám svým výstředním a barevným oblékáním. Rád nosil úzké nohavice, každou jiné barvy, a krátké přiléhavé kabátce z drahých látek. Svými současníky byl považován za módní ikonu, která udávala směr módy v tehdejší době. Dá se v podstatě říci, že se oblékal podobně jako dnešní gayové, kteří na sebe rádi upozorňují poslední módou a výraznými barevnými kombinacemi. Časté také střídal nálady s prudké záchvaty hněvu, odpovídající spíše chování hysterické ženské anebo frustrovaného homosexuála.

Augustinián Ondřej z Řezna o Václavovi IV. píše, že:

„jej učinila proslulým špatná pověst…“.

A pražský kanovník Pavel Židek k tomu o panovníkovi dodává, že:

„panny, paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, aby nemohl roditi, kázal před sebú milostníkóm hřešiti, vzda-li by se jemu zachtělo“.

Podle Židka je tedy Václav voyeur, vzrušuje se pohledem na souložení jiných lidí, protože sám nebyl schopen normálního pohlavního styku.
Je možné, že se král chtěl tímto způsobem zbavit záliby ve stejném pohlaví a homosexuální orientace. Homosexualita, ve středověku označovaná jako sodomie, byla tehdy považována za největší hřích a králi to mohlo i přes jeho vysoké postavení způsobit dost vážné potíže. Mohl ho samozřejmě i někdo z jeho nejbližších prozradit. Tím pádem by bylo logické, byl dvakrát zajat a vězněn a pak sesazen z říšského trůnu a zbaven tak titulu římského krále.

Václav IV. zemřel v roce 1419 a nezanechal za sebou žádného potomka. I přesto však neexistuje hmotný důkaz o tom, že by byl skutečně gay…

Další domnělí homosexuální panovníci a osobnosti středověku

Mezi homosexuální panovníky, u kterých nelze o jejich orientaci pochybovat, patří známý rytířský idol a slavný anglický král Richard I. Lví srdce (1157-1199). Také on se chová velmi vyhýbavě k ženám a na rozdíl od Václava IV. ani neznáme žádnou pověst o nějakém jeho milostném románku. Až když je mu čtyřiatřicet, jeho matka Eleonora Akvitánská ho ožení s Berengarií Navarrskou, princeznou z bezvýznamného pyrenejského království Navarra. Ale ještě před touto svatbou se za Richardova pobytu na Sicílii odehraje zvláštní věc, kterou zaznamenávají četní kronikáři.
Někdy v únoru 1191 se anglický král objevuje s nepokrytou hlavou a obnaženým trupem před jedním chrámem v Messině, poklekne na studenou dlažbu a vykoná veřejnou zpověď. Podle svědectví kronikářů se vyznává z „hříchů proti přírodě“, aniž je však dále rozvádí, někteří letopisci se však zmiňují o „sodomii“.

Teprve příchod renesance uvolnil okovy, jimiž středověk spoutal smyslnost a sexualitu. Homosexuální sklony měli zřejmě náboženský myslitel a humanista Erasmus Rotterdamský (1467-1536), malíř a vynálezce Leonardo da Vinci (1452-1519) i další z renesančních géniů – sochař, malíř a básník Michelangelo Buonarotti (1475-1564).

Mezi stejně založené muže zcela zjevně patřil i francouzský král Jindřich III. (1551-1589), poslední francouzský král z rodu Valois. Protože jeho manželství s Luisou Lotrinskou zůstalo bezdětné, což vzhledem k jeho sexuální orientaci nepřekvapuje, vymřel jím rod Valois a na trůn usedl jeho vzdálený bratranec Jindřich IV. Navarrský (1553-1610) z rodu Bourbonů.

Dalšího francouzského krále s homosexuálními sklony Ludvíka XIII. (1601-1643) jistě dobře znají čtenáři Dumasových Tří mušketýrů. Ludvík měl k ženám vyslovený odpor, své manželky Anny Rakouské se bál a prchal od ní, jak mohl nejdál.

 Záhadná nemoc Karla IV.

 „Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost, a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky…“ Kliment VI., 25. února 1348

Karel IV. náhle onemocněl na podzim roku 1350. Papeže Klimenta VI. v dopise z 10. listopadu toho roku informuje o své nemoci a nazývá ji „invaleduto et dyscrasia“. Z dobových záznamů vyplývá, že panovník ochrnul na všechny čtyři končetiny údajně po pokusu o otravu. Podle našich dnešních antropologů a historiků mohlo jít o první projev polyartikulární dny (Šusta, Fiala), jíž skutečně Karel trpěl, nebo také o zánět nervů a míšních kořenů v krčním úseku páteře (Lesný). Jak Matiegka, tak Vlček si při zkoumání Karlových ostatků všimli nejen pošramocené krční páteře po vyhojeném poranění, ale také zvláštního tvaru a postavení kloubních výběžků dolní čelisti. Byla totiž také postižena úrazem.

Prokázala se přímá spojitost mezi úrazem deformovanou krční páteří a čtyřnásobnou zlomeninou dolní čelisti. Musel to být velmi těžký úder, když vyvolal tak komplikované poranění – šlo buď o klasický úder na střed brady či o náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Přitom došlo k násilnému zvrácení hlavy, které způsobilo poranění krčního úseku páteře a mohlo vést i k poškození míchy, které vyvolalo kvadruplegii (obrna všech čtyř končetin) a zároveň došlo k odlomení brady v rozsahu předních šesti zubů a také k odlomení kloubních hlavic. Karel ke svému zranění pravděpodobně přišel na turnaji. Ať to bylo kdekoli, měl štěstí, protože se dostal do rukou zdatného chirurga a i tak je štěstí, že vůbec přežil.

Docent Ramba popisuje podle obdobných případů rychle se rozvíjející otoky a krevní výrony jazyka, spodiny ústní, podčelistních krajin a samotného krku, které mohly způsobit úplný uzávěr dýchacích i polykacích cest, na čemž se mohla podílet i poraněná krční páteř. Zraněný nemohl pohybovat hlavou ani končetinami. Bylo nutné zastavit krvácení a usadit zaraženou bradu na původní místo. Zlomenina byla zpevněna zlatým či stříbrným drátkem nebo navoskovaným pleteným hedvábným vláknem provlečeným mezi jednotlivými zuby dolní čelisti. Po ošetření potrhané sliznice, okostice a nejspíše i kůže a po srovnání skusu se dlaha zpevnila a dotáhla. Vzhledem k výbornému kostnímu zhojení musela být celá čelist znehybněna nejméně na dobu šesti až osmi týdnů.

Kvůli páteři byl panovník zřejmě uložen na rovném tvrdém lůžku. Jak probíhalo krmení nemocného, když potrava musela být nejen tekutá, ale i výživná, jak probíhalo čištění dutiny ústní, aby nedošlo ke vzniku infekčních komplikací a jak probíhalo vyprazdňování a následná očista, se můžeme vskutku jen domnívat. A o duševním stavu nemocného po překonání prvních nejhorších dní, kdy už nemusel být tlumen proti bolestem, si představu radši snad ani dělat nebudeme. Z plného zdraví do úplné bezmoci… Po zhojení ran byly odstraněny stehy a po několika týdnech i dráty ze srostlé čelisti. Pak bylo nutné znovu cvičit nejen otevírání úst, ale i ochablé žvýkací svaly a naučit se jíst zpočátku kaši a pak tužší stravu. Jak se postupně vracel cit do končetin (uzdravovala se krční páteř), musel se pacient učit znovu i přes bolestivost a křeče sebeobsluze.

A nakonec začal nejen jíst, ale i znovu chodit a žít. Zůstaly mu ovšem následky nadosmrti (vlastně dodnes – jinak bychom se nic nedozvěděli). Jeho současníci museli být překvapeni, když po údajné otravě a dlouhé době rekonvalescence, se Karel IV. konečně objevil na veřejnosti. Ve svých třicetičtyřech letech byl shrbený muž s kulatými zády a hlavou nakloněnou do levé strany. Když se chtěl ohlédnout, musel se otáčet celým trupem. Mimoto měl z nějakého jiného dobrodružství sečné poranění na obličeji – rána začínala u levého obočí, přetínala šikmo kořen nosu a končila pod pravým okem. Na žádném dobovém obraze není zachyceno, přestože muselo být velmi zřetelné.

Je vidět, že tehdejší turnaje musely být velmi riskantní zábavou, při níž šlo skutečně o život. Údajně na ně Karel po své těžké nemoci zanevřel. Z „hejska“ se stal přemýšlivý král…:)

Svatební podvod Karla IV.

Karel IV. potřebuje papežův souhlas, aby se mohl oženit se svou druhou ženou Annou Falckou. Ten ho však jen tak neudělí. Wittelsbachové, k nimž Anna rodově patří, jsou momentálně v klatbě a navíc se papež bojí příliš silného Lucemburka. Karlovi rádci proto vymyslí výtečný trik. Ovdovělý panovník se „na oko“ uchází o dceru anglického krále, což papež schválí, vydává povolení ke svatbě – ale do kolonky „jméno nevěsty“ už si Karel vyplní „Anna Falcká“! Papeže si tak definitivně rozhněvá, bude však císařem! Dokonce i s Eduardem III., králem Anglie se domluví. Slíbí mu napříště politickou i vojenskou podporu. Svůj slib dodrží.

„Erotická“ korunovace Karla IV. a Blanky z Alois

Karel je 2. září 1347 korunován českým králem. Blanka z Valois pak královnou.

„Za tímto účelem dal zhotoviti novou nádhernou korunu z čistého zlata posetou 120 drahokamy a stanoviti zvláštní listinou řád korunovační,“

Karlův unikátní Korunovační řád obsahuje celou řadu specifik. Mimo jiné tu následující: 

„Královnina košile a šat musí být zepředu i zezadu otevřeny až k pasu a pan arcibiskup ji musí pomazat svatým olejem na hlavě do podoby kříže, na hrudi a na lopatkách.“ Na „věčné časy.“

Tak Karel umožní celebrujícím arcibiskupům, řídícím se jeho Korunovačním řádem, užít si pěkně zblízka nahého těla královny…

4 měsíce po smrti Blanky z Valois uléhá Karel IV. na manželské lože s Annou Svídnickou, které bylo v té době sladkých 14. Pikantní je i to, že původně byla Anna Svídnická zaslíbená Karlovu prvnímu synovi Václavovi. Ten však záhadně zemřel, takže nastupuje agilní tatínek. 

Ludvík XIV: pozoruhodná chuť k jídlu krále Slunce 

Tento francouzský monarcha se zapsal do dějin jako král Slunce. Ludvík XIV vládl 72 let, od roku 1643 do roku 1715, tedy déle než kterýkoli jiný evropský král.

Dá se bez nadsázky říci, že právě za Ludvíka XIV vznikla slavná francouzská kuchyně. Nový styl se projevoval ve všem: v způsobech vaření, v servírování. Měnily se představy o správném stravování. Přicházely nové potraviny, včetně z Nového světa.

A Ludvík XIV udával tón jako tvář své doby. Král Slunce byl velký jedlík a nesnášel ty, kdo jedli málo. Princezna Pfalzská napsala:

„Velmi často jsem spatřila, jak si král dává čtyři talíře různých polévek, celého bažanta, koroptvi, velkou mísu salátu, skopové s česnekem, dva velké plátky šunky, talíř pečiva, ovoce a zavařeniny.“

Královi lékaři zoufali při pohledu na množství spořádaných pacientem jídel. V důsledku přišel o všechny zuby a měl velké problémy s trávením.

Den krále Slunce začínal o deváté ráno snídaní, jež se obvykle skládala z bujónu s chlebem a ředěným vodou vínem. Ale u oběda, který mu servírovali o jedné, si tuto skromnou snídani vynahradil. Na královský stůl podávali na 30 chodů. Mohly to být dvě velké nebo čtyři malé polévky, dvě velké nebo čtyři malé mísy s pečení, dva nebo čtyři saláty a k tomu spousta dalších pokrmů. Polévky, jež monarcha měl ve velké oblibě, povzbuzovaly jeho chuť k jídlu. Ukončil oběd několika mísami s čerstvým ovocem, zavařeninami, kompoty a pečivem. A o desáté večer král Slunce večeřel.

Ludvík XIV velmi rád jedl drůbež. Díky němu staly se populárními ústřice. Zbožňoval rovněž zeleninu a ovoce. Jeho zahradník Jean de La Quintinie pěstoval různé druhy ovoce a zeleniny: v březnu hrášek, v dubnu jahody, v červnu dýně. Na stole krále Slunce vždy bylo několik druhů salátu, jehož spořádal obrovská kvanta. Mohly to být zelené saláty smíšené z různých druhů: latuk, hlávkový salát a cikorka, a to s olejem, octem a přísadami. Pak to byly saláty z nakládané zeleniny, míchané a ovocné saláty.

V oblibě měl král také ryby a vajíčka. V postních dnech jedl tolik, že mu pak bylo zle.

Pil ale Ludvík XIV málo: do 21 let pouze vodu a pak si oblíbil šampaňské, ale také ho ředil vodou.

Příběh první doložené milenky Přemysla Otakara II.

V dobách panování českých králů nebylo až tak obvyklé, aby si panovník našel milenku a dokonce s ní měl dítě. Ztratil by respekt u svých poddaných. Ale pár vyjímek se v naší historii přece jen našlo. Například Král Přemysl Otakar II. Vážený a všemi uznávaný král nechoval moc vřelý vztah ke své manželce Markétě Babenberské. Byla pro něj až příliš neatraktivní, jelikož byla nejmíň o 30 let starší než on. Jediná pozitivní a strategická věc jejich sňatku byla, že s ní vyženil Rakousy. Navíc se zamiloval do půvabné, asi 16leté dívky ostříhané jako páže. Jmenovala se Anežka, ale všichni jí říkali „Pacléřík“ podle jejíh účesu. Tak asi začal příběh lásky českého králePřemysla Otakara II. (kolem r. 1233-1278) a Anežky z Kuenringu (asi 1236 – ?), která byla dvorní dámou královny Markéty Babenberské (1204/1205-1267). Byla to láska na první pohled. Panovník si v ní našel náhradu za svou postarší choť.

Dvacetiletý, štíhlý, svalnatý, byť jen 168 centimetrů vysoký, pohledný král však působí vedle vrásčité, prošedivělé a nepříliš hezké postarší dámy dost zvláštně. Ani on sám z jejich sňatku a trochu nesourodého vzhledu není moc nadšený a proto si nedělá z manželské věrnosti těžkou hlavu. V manželství to od počátku skřípe. Historik Václav Novotný (1869-1932) s pochopením píše: 

„Nepřekvapí…, hledal-li Přemysl náhrady jinde, ba není možné, že se i u své choti , o jejíž upřímné náklonnosti k mladému, statnému manželu netřeba pochybovati, setkával ve svých milostných dobrodružstvích, ne-li s porozuměním, aspoň se shovívavou šetrností.“

Přemysl je v pořadí druhým Markétiným manželem. Prvním se stal už v roce 1225 Jindřich Štaufský, poněkud výstřední syn císaře Fridricha II. Po devítiletém manželství se jim narodili tři děti. Jindřich byl sice ambiciozní, ale také dost nevyrovnaná osoba. Měl sebevražedné sklony a jednou se vrhnul v sebevražedném úmyslu s koněm do horské propasti a zahynul. Ovdovělá Markéta pak vstoupila do kláštera dominikánek. Takový tehdy býval osud většiny urozených vdov. Teprve po smrti svého bratra Fridricha Bojovného, posledního mužského představitele rodu Babenberků, se pro ni klášterní brána otevřela a jako dědička rakouských zemí se opět stala zajímavým politickým hybatelem. Právě proto se také ocitla v manželském loži s mladičkým českým králem.

Přemysl Otakar II. však dá před ní brzy přednost její mladičké dvorní dámě ze starobylého a vznešeného dolnorakouského rodu Kuenringů, který je v souvislosti s českými dějinami připomínaný už v roce 1185. Tehdy totiž kníže Bedřich udělil Hadmarovi II. z Kuenringu za věrné služby v léno hrad Vitoraz (nyní rakouská Weitra) na pomezí jižních Čech. Mimochodem, onen Hadmar II. vstoupil do dějin jako strážce u Vídně zajatého anglického krále Richarda I. Lví srdce.

Poměr Přemysla a Anežky začal patrně brzy po jeho svatbě s Markétou a jejich první syn – levoboček Mikuláš se narodí už v roce 1253. Je zvláštní, že se královna Markéta tak snadno smířila s nevěrou svého muže. Je možné, že v ní měla sama prsty. Jistě si byla vědoma velkého věkového rozdílu mezi sebou a svým mužem a chápala, že pro něj může znamenat jenom ony vyženěné rakouské země. O možný výklad poměru mezi Přemyslem, Markétou a Anežkou se dodatečně pokouší kronikář Přibík Pulkava z Radenína (†1380): 

„Protože byla (Markéta – pozn. red.) neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: »Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci.« Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna jménem Mikuláš, jehož později učinil vévodou opavským… kromě toho s ní potom zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartemberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byla připsána manželce.“

 Na královském dvoře ve středověku se na lásku moc ohled nebral, za to se moc upínali na to, aby královna porodila budoucího následníka trůnu, to však Markéta svém věku a v tehdejší době už nemohla splnit. Že by však opravdu dohodila svému královskému manželovi dívenku na otestování jeho plodnosti?

V dnešní době by to bylo dost zvláštní, aby žena podstrčila manželovi schválně milenku za účelem zplození dítěte, ale tehdy to mohla být skutečnost. Je totiž zvláštní, že Zbraslavská kronika se Markétinou údajnou neplodností dosti podrobně zabývala: 

„Paní Markéta po přemnohá léta s králem zůstávala, ale příhanou neplodnosti ponížena jsouc, dítek míti nemohla, který by po ní v království následovaly. Nic vůbec z věcí případných od obou nebylo opomenuto, ale králová, jak řečeno, nalezena zcela neplodnou…“

Přemysl měl tím pádem potomky ze svého vedlejšího poměru s Anežkou a zřejmě se s nimi nějak netajil, dokonce dostal šílený nápad, že by levoboček Mikuláš mohl být jeho nástupcem na královském trůnu. Přemysl proto požádal papeže Alexandra IV., aby byl jeho syn uznán jako jeho právoplatný dědic. Papež někdy v druhé polovině roku 1260 sice potvrdí legitimitu Přemyslových a Anežčiných dětí, zároveň však nepovolí Mikulášovo nástupnictví na trůně.
V té době je už Přemyslovo a Markétino manželství v troskách. Podle údajů ve Zbraslavské kronice byla hlavní příčinou krachu manželství královnina neplodnost, což je v té době pochopitelné: 

„…Král tedy předvídaje, že pod záminkou takovéto neplodnosti zemím jemu poddaným dostane se zlého, některé své nad jiné důvěrné přátele k sobě povolal a jim příčinu nepokoje svého tajně vypravoval. Ti pak, vážíce obecné dobro nad soukromý prospěch, za užitečnější usoudili, aby král zbaven byl společnosti milované choti, nežli aby celé panství jeho bez dědiců dlouhotrvajícímu podléhalo nebezpečenství.“

Přemysl Otakar II. se rozhodne s Markétou rozvést a opatřit si novou, podstatně mladší manželku. Podle Zbraslavské kroniky to ale nebyl přímo jeho nápad, ale:

„ponuknuv … jsa slovy moudrých mužův a spokojuje se jejich radou, všecky šlechtice své svolav i správce, ne bez srdečného zármutku věc dlouho zatajovanou jim vyjevil a veřejně požádal, aby ne tak o něho, jako o prospěch národu péči měli… Biskupové se sešli a se souhlasem stolice apoštolské rozvod mezi králem a královou, použivše povinné obřadnosti, před veškerým lidem prohlásili…“

Pravděpodobnější však je, že se Přemysl s nikým příliš neradil o tom, zda se má rozvést. Když měl Rakouské země sňatkem s Markétou zajištěné, neváhal a nařídil pražskému biskupovi Janu z Dražic, aby ho rozvedl. Papeže se po předchozích zkušenostech raději na nic neptal. Měl totiž nastoupil jiný papež, takže by se na tuto událost mohlo lehce zapomenout.Vzhledem k tomu, že už v té době jméno Přemysla Otakara II. v Evropě něco znamená, papežské kurii nakonec ani nezbývá, než rozvod dodatečně s dvouletým zpožděním potvrdit.

Přitom Zbraslavská kronika poukazuje na to, že Markétina neplodnost nebyla hlavním důvodem k rozvodu. Tím bylo jednak porušení slibu čistoty, k níž se Markéta kdysi zavázala při vstupu do kláštera, a pak údajná vzájemná příbuznost čtvrtého stupně. Podle tehdy platného církevního zákona je totiž manželství mezi příbuznými do sedmého stupně považováno za neplatné. Pokud však je přesto uzavřeno, nejedná se z pohledu katolické církve o řádný sňatek, ale o hříšné krvesmilstvo a oba provinilci mohou svůj skutek napravit jen veřejným pokáním a rozvodem. Takže tím pádem bylo jasné, že v rozvodu nic nebrání.
Přemysl věděl, jak vyzrát na církevní hodnostáře, a dokonce si zajistit jejich podporu. Celý rozvodový kolotoč Markéta Babenberská zřejmě pouze útrpně sledovala. Jak zaznamenávají staré letopisy, zavržená královna opouští 18. října 1261 Prahu a putuje zpátky do Rakous. Podle jiné verze žije po rozvodu v Krumlově jako host Vítkovců a zde také v roce 1267 umírá.

Přemysl Otakar II. se zatím v Prešpurku (dnešní Bratislavy) 25. října 1261 znovu oženil. Jeho novou manželkou se stává Kunhuta (asi 1246-1285), vnučka uherského krále Bély IV. a dcera haličského knížeteRostislava. Jejich svatba má zajistit také mír mezi Čechy a Uhry a ukončit spor o rakouské dědictví.
Zbraslavská kronika se nad novým sňatkem rozplývá nadšením:

 „Kunhuta pak přišla do krajin českých, těší se měšťané, radují se s chudými bohatí, dle svých mezí jásá kterýkoli věk. Radosti, které zašly, když Markéta zavržena, ty vracejí se s Kunhutou, druhou chotí…“

Však také Kunhuta Uherská konečně dává Přemyslovi vytouženého dědice, budoucího krále Václava II., a s ním i tři dcery – Kunhutu, Anežku a Elišku.

Písemné prameny o královské milence už jen cudně mlčí. Pravděpodobně však opustila Prahu v doprovodu rozvedené Markéty Babenberské, kdežto její děti zůstaly v péči královského otce. Tak už to ale v dávných dobách chodilo, například milenka Ludvíka XIV. také musela opustit zámek ve Versailles a nechat levobočky Ludvíkovi.
Přemysl Otakar II. měl s Anežkou z Kuenringu celkem tři děti. Kromě syna Mikuláše ještě dvě dcery a kromě nich měl ještě dalšího levobočka – syna Jana.
Mikuláš, nemanželský syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu, byl po dosažení 15 let otcem povýšen na vévodu. Po Přemyslově boku se zúčastnil bitvy na Moravském poli, v níž upadl do zajetí. Po svém propuštění oddaně sloužil svému nevlastnímu bratru Václavovi II. V roce 1311, za panování Jana Lucemburského, vyhnal Mikuláše z opavského vévodství vratislavský vévoda Boleslav, manžel jeho nevlastní neteře. Vévoda se pak uchýlil do Brna, kde v roce 1318 zemřel. Jeho syn Mikuláš II. však Opavsko získal zpět a k tomu s manželkou Annou Ratibořskou vyženil sousední vévodství ratibořské. Opavští Přemyslovci vymřeli až v roce 1521 Valentinem Hrbatým.

Přemyslův syn Václav II. měl také milenku, byla jí Anežka.Václa II. byl velmi sexuálně náruživý. Prý se dokonce jeho předčasná smrt připisuje jeho přílišné sexuální aktivitě, ale to nebylo lékařsky doloženo.

Karel IV. v době svého manželství s Alžbětou Pomořanskou měl také kurtizánu, se kterou měl dítě. To mu bylo představeno až po třinácti letech, a to rok před smrtí Karla IV.

 Marnotratní panovníci 

Podle dobových zápisů si Jindřich Korutanský i jeho bratr Ota potrpěli na luxus a dá se říct, že dost často až zbytečně a nesmyslně plýtvali. V Tyrolských knihách počtů najdeme zápis, který objasňuje jaký majetek bratři vlastnili. Ale jsou zde i seznamy konkrétních předmětů od luxusních látek, přes relikviáře, knihy, zbroj a zbraně, věci z drahých kovů, ale také různé rarity jako například pštrosí vejce nebo hadí jazyky. Hadí jazyky pouze zkameněliny, nejčastěji žraloků, ale středověcí lidé věřili, že jsou to rohy zmije rohaté, která dokáže svého majitele ochránit před otravou. Umisťovaly se přímo na panovníkův stůl a jed měly detekovat tím, že měnily barvu nebo se orosily.  

Zaměříme se také na Vladislava II. Jagella, dědečka našeho Vladislava II. Jagellonského, a jeho čtyři ženy. Jagello nebyl jen panovník, ale především muž, který měl velmi rád ryby, zvláště balatonského candáta. Na jeho stole se objevovaly také houby, hlavně smrži. Při hostinách mělo své místo také ovoce, ovšem kromě jablek, která nesnášel. Překvapivé také je, že si Jagellonci nechávali dovážet pramenitou vodu, tedy nejen víno. 

Marně bychom hledali barvy v králově šatníku, protože vyhledával černou, šedou a šedohnědou. Těmto barvám se musely podřídit i jeho manželky, které si alespoň volily luxusnější materiály a šaty zdobily stříbrnými nebo zlatými výšivkami. Výjimku najdeme pouze u poslední Jagellovy ženy Sofie, která nosila barevné šaty, ale nutno podotknout, že to bylo už mnoho let po jeho smrti. 

Z dostupných pramenů víme, že Vladislav Jagello rád nosil černou košili, kolem krku zlatý řetěz a přes ramena beraní kožich s chlupy navrch. To bylo oblečení, ve kterém chodil prakticky pořád. Jagello skutečně nebyl módní ikonou své doby. Namísto nákupu nových šatů si neustále nechával přešívat ty staré. Dokonce se zachovala zpráva popisující návštěvu Zikmunda Lucemburského, kvůli které si musel od svého podkancléře půjčit plášť, aby ho mohl důstojně přivítat. 

Přesto je známa jedna záliba, na které Jagello skutečně nešetřil – na bonbonech. Byly vyráběny z cukru a šafránu s polevou ze zlata. Dnes už nelze říci, kolik zlata na nich bylo, zda šlo o souvislejší vrstvu nebo jen zlaté proužky, ale tehdy se tvrdilo, že zlato léčí a cukrovinkám dodává chuť. Dokonce byly tyto bonbony považovány za postní jídlo.

Lucemburkové jsou zas známí svou zálibou v drahých luxusních látkách pocházejících zejména z Itálie a z východu. 

K luxusu patřilo ve středověku také sklo, které například v Praze nacházíme už od 12. století. V té době šlo pouze o import. Na našem území se sklárny začínají objevovat po polovině 13. století, ale skutečný úbytek dovozu skla přichází až ve 2. pol. 14. století a v 1. pol. 15. století. Ovšem pokud chtěl panovník získat sklo zdobené emailem, musel se spolehnout na import, protože malované sklo se u nás objevuje až v časech renesance. 

Svou zvláštní zálibou se do této sekce coby sběratel řadí i Rudolf II.,  když archeologové objevili peří, dopisy, modlitby, útržky knih, snář, náboženská statuta, slovníky, kalendáře, ale například také namalovanou a vystřiženou žábu. Pozornosti neunikly ani knoflíky, šperky, mince nebo amulety, ale největší zájem získaly archeobotanické nálezy. 

Vladislavský sál dnes považován za nejstarší místo v celé Evropě, kam byly dovezeny burské oříšky. Pražský hrad tak převzal prvenství Španělska, které svůj nález může datovat až do 18. století. Podobný rozruch vyvolala neumletá zrnka kávy dovezená z Asie, ale také pecky z oliv a skořápky z pistácií. Dokonce zde byly nalezeny zbytky karafiátu. Nutno podotknout, že prozatím byla prozkoumána zhruba 2% plochy, Vladislavský sál nám tak může o své historii ještě mnohé prozradit. 

Jak vyplývá z tohoto článku, je jisté, že si panovníci uměli život zpestřit ať už drahými šperky, látkami nebo dobrým, mnohdy exotickým jídlem… 

Soukromý život Lucemburků

Jan Lucemburský

Byl jedináček, ale i přesto tím nebyl nějak negativně poznamenán, spíše naopak. Na tehdejší dobu dost vysoký, urostlý a svalnatý muž, měřil prý 170 cm. Měl i krásně vypracovaná stehna a lýtka, to proto, že většinu času trávil v sedle svého koně. Vypadal dlouhou dobu velmi mladistvě. Jeho otec Jindřich VII. ho díky jeho mladické tváři měl ještě ve třiceti letech za dítě. A možná k tomu přispělo i to,že Jindřich neměl žádné další dítě. Ale co se týká šlechtických povinností a vzdělání, na to už Jan podle svého otce dítětem nebyl. Když však mělo dojít k Janově svatbě, snažil se z ní jeho otec Jindřich upustit. Jenže když čeští vyslanci v období svárů mezi Jindřichem VII. a Jindřichem Korutanským požádali Jindřicha VII. o pomoc, nezbývalo jeho synovi Janovi než se oženit, aby zamezil svárům diplomatickou cestou. Tehdy jen stačilo, aby se někdo z královské rodiny Jana Lucemburského oženil s princeznou Eliškou a byl by klid. Ten někdo byl ale od začátku jasný. Měl to být Jan, ale jeho otec o svatbě nechtěl ani slyšet. Eliška jednak neměla zákonem stanovený dědičný nárok na trůn a pak také nebyla v rodině nejstarší dcerou, jak to do té doby ukládal zákon. Takže případný sňatek s Janem Lucemburským se zdál jako velmi problematický zejména pro české pány.

Šlechta v té době měla velikou moc a vliv na panovníka, na jeho rozhodování a byla základem vojenské složky království. A v té době si vlastně znepřátelit armádu nebylo pro panovníka moc dobré, bez silné armády by král moc nezmohl. Česká šlechta především toužila mít moc, jenom se členové šlechtických rodů nemohli dohodnout, kdo z nich bude vládnout. Na jednání šlechty v českém království nebyl Jan vůbec zvyklý. Šlechta nebyla vůči králi vázána lenním principem a majetky držela ve svém vlastnictví. Věrnost panovníkovi prokazovala holdem, nikoli lenní povinností. Tu zavedl až Jan, který si vytvořil i svou vlastní šlechtu. Jan byl zvyklý na jiný způsob vedení říše, protože Francie byla více rozvinutou zemí než Čechy. Ve Francii již byla města velmi rozvinutá, kdežto u nás začala vznikat za vlády Přemyslovců a Lucemburkové k jejich rozvoji zatím nijak nepřispěli. Ale i když byl zvyklý na něco jiného, šlechtu ke svému postavení krále Jan potřeboval a její příslušníci si toho byli vědomi. Ale i přesto kladli požadavky na otce Jana Lucemburského Jindřicha VII., aby sesadil z trůnu Jindřicha Korutanského. Král totiž nesměl být volen z vlastních řad a nesmělo dojít ke sňatku v příbuzenské linii, to bylo možné až za vlády Habsburků. Již v Anglii té doby nebylo šťastné řešení zvolit si krále z řad anglické šlechty, tudíž se toho i obávala česká šlechta v případě Jindřicha Korutanského.

Zpočátku si Jindřich VII. vůbec nepřál Janovu svatbu s Eliškou, i když by to bylo přínosné i pro něj samotného získat české království, navíc s doly plnými stříbra, ale Jan se mu zdál stále příliš nedospělý a nezralý. Nabídl tedy českým vyslancům jako náhradního ženicha pro Elišku  svého bratra Walrama. Doufal totiž, že se starší a vyspělý muž bude princezně líbit a on tak bude mít Jana stále u sebe. Janovi bylo tehdy pouhých 14 let. Jeho otec nakonec ustoupil, protože si uvědomil, že syn jakožto následník trůnu je přece jen blíž než bratr. Udělil Janovi tedy v léno české království a svolil ke svatbě.

Jan měl být jakýmsi vyslancem svého otce v království a Jindřich tím pádem získal strategickou výhodu na císařském trůnu a mocenskou protiváhu Habsburků. Janovi se sice přezdívá „král cizinec“ kvůli jeho častým útěkům ze země, ale on se významně podílel na rozšíření království, na to samozřejmě padly nemalé finanční částky a on ze začátku při příchodu do Čech měl jen samé dluhy. Zastavování některých statků pro vojenské a strategické účely bylo tehdy běžnou věcí. Syn Jana Lucemburského Karel IV. dokonce na 6 let zastavil veškeré příjmy z českého království Jindřichovi z Portic, ale o tom se už tolik nemluví. Když už Jan díky dluhům nevěděl kudy kam, zastavil prý dokonce honosné budování hrobky sv. Václava, aby zlato a stříbro, které se nacházelo u těla sv. Václava mohl sešrotovat. Navíc v té době, kdy Jan vládl, se úplně měnilo dobové vojenství. Armáda 13. století za vlády Přemyslovců nevypadala tak jako za vlády Lucemburků. Šlechta shromáždila na vojenská tažení určitou sumu peněz a bylo jasně dané na co se peníze použijí. Takže šlechta měla v tomto smyslu v ruce velkou zbraň proti panovníkovi a mohla se mu vzepřít. Začalo se čím dál víc využívat služeb žoldnéřů. Byli to profesionální vojáci, kteří se nechávali za finanční odměnu (žold) najímat cizí armádou. Jan toho dokázal skvěle využít. Vytvořil si sám takovou malou skupinu žoldáků, kteří potřebovali získat vojenské zkušenosti a po boku Jana se jim to dařilo. Malou skupinou žoldáků se rozumí mužstvo čítající zhruba 500 rytířů. Takže na vojenská tažení a zvelebení země se utrácely nemalé částky i ve středověku. Hospodaření mu zřejmě tedy moc nešlo, ale měl velký dar diplomacie a složení českého království tak jak jej Jan postupně utvářel, vydrželo až do vlády Marie Terezie a věhlas českého království v očích evropských panovníků tak velmi zvýšil. Navíc jako rytíř nevyvolával zbytečně válečné konflikty a vše se snažil řešit spíše diplomatickou cestou. České království tak za jeho vlády nezaznamenalo žádnou válku a nepřekročilo žádné cizí území v rámci válečného tažení. A díky tomu pak i vlastně celé století za jeho vlády, za vlády jeho syna Karla IV. a vnuka Václava IV. bylo bez zahraničních válečných tažení, což je v období středověku naprostá rarita. Jan Lucemburský se válkám jako rytíř a panovník nemohl vyhýbat, aby šel příkladem svému lidu, vojsku i svým potomkům. Bral to jako jednu z královských povinností, ale pokud do bylo možné, řešil vše opravdu diplomaticky. Navíc byl velice vzdělaný, mluvil 4 jazyky (česky, latinky, německy a francouzsky), což do té doby nebylo u panovníka moc obvyklé. Dokonce o jeho vnukovi Zikmundu Lucemburském se traduje, že se domluvil všude, kam vstoupil. Takže jako král měl Jan velice výhodnou a silnou pozici na poli diplomacie a navazování kontaktů s Evropou.

Janova korunovace se konala ani ne rok po svatbě s Eliškou v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Ta ovšem za Jana Lucemburského nebyla tou katedrálou, jakou ji známe dnes. Tou se stala až na přání Janova syna Karla IV. Do té doby to byla pouze bazilika sv. Víta. Byla malinká, ale Jan Lucemburský ji měl moc rád. Otec Jana Lucemburského zemřel mladý, bylo mu 37 let. V datu jeho úmrtí byly dvě 13 – r.1313 a pro Jana to bylo špatné znamení. Dokonce se vyrojily spekulace, že jeho otec byl otráven, ale to se nepotvrdilo.

Zatímco Jan byl mladý a nerozvážný, jeho o 4 roky starší manželka Eliška už byla dospělá a tudíž o dost rozumnější. Byla i zplnomocněna k některým úkonům, na které ještě mladý Jan neměl právo. Dá se ale říci, že byla na svou dobu velmi politicky úspěšná. Zasloužila se dokonce o zatčení Jindřicha z Lipé, což byl manžel její nevlastní matky Elišky Rejčky. To však vyvolalo na královském dvoře pobouření a značný odpor české šlechty. Jan měl s Eliškou dcery Markétu a Jitku, třetím potomkem byl právě Karel IV. (tehdy ještě Václav IV.) a dále následovali ještě synové Přemysl Otakar (ten se dožil pouze dvou let věku) a Jan Jindřich (dožil se na rozdíl od svého mladšího bratra 53 let). Eliška Janovi přivedla na svět ještě dvojčata Annu a Elišku. Královna Eliška Přemyslovna zemřela ve věku 38 let a 4 roky po její smrti se Jan Lucemburský znovu oženil, tentokrát s Beatrix Bourbonskou. Z tohoto svazku se narodili další dva potomci, Václav a Bona. Ještě za manželství s Eliškou však měl král Jan Lucemburský zřejmě poměr a vzešel z něho vévoda Mikuláš Lucemburský.

Král Jan Lucemburský byl na trůn dosazen tehdejší opozicí, která si nepřála na českém trůnu Jindřicha Korutanského a toužili po změně. Jan Lucemburský zemřel v bitvě u Kresčaku. Údajně už byl tak těžce nemocný a byl si vědom toho, že z této bitvy nemůže vyjít vítězně, proto požádal svoje věrné rytíře, aby ho dovedli do středu bitvy. Oni se okolo něj semkli a dobrovolně za svého krále položili život. Jan Lucemburský byl slepý a nemohl se sám už pohybovat po bitevním poli. Existuje v jedné kronice i zmínka o tom, že když Jan Lucemburský trávil nějaký čas s Albrechtem Rakouským a on ho požádal, aby mu nalil pití, jelikož v blízkosti nebylo žádné páže, které by je obsloužilo a Albrecht totiž chromý. Jan Lucemburský se tedy snažil pití najít a podat ho Albrechtovi a Albrecht ho k tomu pití navigoval. Zní to sice dost komicky, když si to člověk představí, ale pro Jana to bylo neklamné znamení toho, že po svém boku opravdu neustále potřebuje někoho, kdo by mu asistoval a pomáhal. Dokonce syn Eduarda III. (který proti Janovi bojoval u Kresčaku na straně Anglie) princ Eduard z Woodstocku, princ waleský a vévoda akvitánský, zvaný Černý princ podle svého černého brnění, ocenil chrabrost slepého krále tím, že do svého znaku přijal tři pera z chocholu jeho přilby a za své přijal i jeho heslo „Ich Diene“ (Sloužím).

V této bitvě údajně Jan pronesl svůj slavný výrok: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Tento výrok existuje zapsaný v dobové kronice, ale je psaný latinsky. Král Jan by ho určitě nevyřkl latinsky, ale buď česky, německy nebo francouzsky. V té době jeho syn Karel byl doprovázet na svých cestách lucemburskými rytíři a tudíž Jan mohl mít po svém boku buď české nebo německé rytíře. Dodnes se také neví, jaký byl rodný jazyk Jana Lucemburského, takže těžko s určitostí říct, v jakém jazyce tento výrok vlastně zazněl, ale s největší pravděpodobností to byla zřejmě němčina. Co se týká pohybu Jana Lucemburského na bitevním poli u Kresčaku, je zřejmé, že se všude válela mrtvá těla rytířů a tím pádem měl král dost omezený pohyb a organizace v bitvě také nebyla promyšlená do detailů. Říká se, že rytíři spojili opratě svých koní, aby se prodrali bitevní vřavou do vítězného konce, ale vojenští historii tuto teorii vyvrací. Bitva u Kresčaku se stala jednou z nejvýznamnějších bitev v dějinách mezi Anglií a Francií. Byla na francouzském území první pozemní bitvou. Anglická armáda měla zhruba 6000 lučišníků, k dispozici měl každý z nich 24 šípů, tím pádem na francouzské vojsko dopadlo celkem 140 tisíc šípů. Jejich luky byly dlouhé zhruba 90 cm, což na tu dobu bylo dost neobvyklé. Luk měl dostřel 180 m a na 160 m mohl už s přehledem zabít protivníka. Šíp byl schopný na 50 m prorazit jakoukoliv tehdejší zbroj. Vojáci francouzské armády, kteří například spadli z koně a kůň je zalehl, tak byli následně probodeni dlouhým nožem nepřítele. Proto měla Anglie velkou výhodu. Sám Jan Lucemburský v této bitvě utrpěl velmi vážnou bodnou ránu levé očnice. Kromě toho měl i bodné poranění na levé lopatce, které proniklo ze zad do hrudníku. Je tedy otázkou, proč se do konfliktu mezi Anglií a Francií rozhodl jít i král Jan. Zřejmě to bral jako svoji rytířskou a navíc i lenní povinnost. Navíc on vnímal Francii jako svůj druhý domov, takže pro něj to bylo samozřejmé, že Francii nabídl svou rytířskou pomoc. Francouzskému králi pomáhal s mnohými vladařskými záležitostmi a zúčastňoval se i soudních líčení, takže mu osud Francie nebyl lhostejný. Navíc Jan zřejmě cítil, že i když mezi ním a jeho synem Karlem není tak veliký věkový rozdíl a ke konci Janova života si docela rozuměli, může se to během okamžiku všechno změnit. Byl si vědom toho, že jeho třicetiletý syn Karel mu už nenechá moc velký prostor pro to, aby mohl nadále vládnout jako král a bude sám usilovat o trůn. Hovoří se o tom, že bitva u Kresčaku byla jakýmsi způsobem Janovy sebevraždy, ale tato varianta by hrubě odporovala tehdejší křesťanské víře. Navíc se očekávalo, že Francie bitvu vyhraje, tudíž by Jan nemusel vůbec rytířsky zakročit. Takže to byl vlastně takový Janův způsob jak jeho životní kapitolu ukončit. Věděl, že jako slepý toho už nemůže moc dokázat a padnout v bitvě jako hrdina bylo zřejmě pro něj jediným správným završením jeho života. Navíc si byl vědom toho, že ve svém synovi Karlovi má zdatného nástupce na trůn, byl si jist, že země je v dobrých rukou. Záleželo mu na osudu českého království i přesto, že ho česká šlechta nikdy úplně nepřijala a nerespektovala. Více doma se cítil být v Lucembursku, což je pochopitelné, ale pro české království byl jako panovník ve své době velkým přínosem. Možná neprávem žije v kronikách, v legendách a učebnicích dějepisu ve stínu svého syna Karla IV. jako ten král, co utratil všechny peníze ve vojenských taženích a o království se příliš nezajímal. A možná za to může právě sám český národ, který díky své snaze vidět všechno buď jen černě nebo bíle, vždy vyzdvihoval spíše Karla. Tím pádem druhý neméně významný český panovník musel ustoupit do pozadí a je to velká škoda. Vždyť nebýt Jana Lucemburského, nestal by se Karel IV. naším Otcem vlasti… 

Eliška Přemyslovna 

Po svém otci Václavu II. se stala posledním Přemyslovcem na českém trůně a moc dobře si toho byla vědoma. I tento fakt byl důvodem rozkolu v manželství. Ona totiž neplnila jen roli manželky a matky dětí, ale jednala i jako skutečná královna a tuto povahu po ní zřejmě Karel IV. zdědil. Eliška pocházela z deseti dětí, tudíž neměla nárok na to být rozmazlená. Ze všech sourozenců přežili jen 4 a ona, navíc jí brzy zemřeli oba rodiče. Maminka zemřela, když byly Elišce jen 4 roky. Navíc musela pečovat o otce nemocného tuberkulózou. Na tu ostatně zemřela za několik desítek let i sama Eliška. Byla za mládí vychovávána v klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, kterou velmi milovala. Naopak nikdy nenašla cestu ke své nevlastní matce Elišce Rejčce. Vzhledem k tomu, že byla mladá Eliška na dívku svého věku hodně vzdělaná a inteligentní, chtěla zasahovat i do politické situace v zemi, což se nesetkalo zrovna s obdivem. V situaci kdy ve sporu mezi Jindřichem Korutanským, Václavem III. a Rudolfem Habsburským (manželé Eliščiných sester) vyhrál Rudolf, nevypadalo to pro ní moc dobře. Hodlal jí totiž vystěhovat z Pražského hradu a to se mu na chvíli i podařilo. Jindřich Korutanský však nechtěl riskovat, že by se Eliška provdala sama bez jeho svolení, což by pro něj nebylo zrovna dobré. Rozhodl se proto, že jí provdá sám a nabízel jí bezvýznamného šlechtice. Zasáhla česká šlechta, která chtěla, aby se Eliška dobře a hlavně strategicky provdala. Tehdy jí byl nabídnut Jan Lucemburský a jak již víme i jeho strýc Walram. Sňatkem s Janem udělala Eliška Jindřichovi Korutanskému čáru přes rozpočet. Po svatbě chtěla Eliška pokračovat ve vládnutí zemi dle přemyslovských ideí, tak jak byla zvyklá, ale jejího muže Jana to netěšilo. Měl pro ní pochopení, i když se s přílišnou dominancí své manželky jen těžko vyrovnával a navíc měl docela výbušnou povahu. Tím pádem bylo jasné, že se často dostal s manželkou do sporu. Tato situace se hodně vyhrotila v situaci, kdy se mezi sebou hádaly Eliška Přemyslovna a Eliška Rejčka. Přemyslovna z pozice královny pak nechala zatknout Jindřicha z Lipé. Rozsoudit se je snažil sám Jan Lucemburský. Rejčka vstoupila na scénu, když ještě Eliška Přemyslovna byla příliš mladá a zřejmě si myslela, že jí chce nahradit matku a vychovávat jí a poroučet. S manželem Janem se Eliška hádala čím dál víc a on čím dál víc odjížděl na dlouhé cesty a vracel se jen pro peníze. Elišce tak tím pádem vlastně otvíral snazší cestu k vládnutí. Jenže nastal problém, Jindřich z Lipé se jí chtěl zřejmě pomstít za své uvěznění a nalhal králi Janovi, že se ho Eliška snaží svrhnout s trůnu a dosadit na něj svého nevlastního bratra Volka (býval by byl následníkem Karel VI., ale v té době nebyl ještě plnoletý). Jan se Elišku rozhodl odtrhnout od dětí, neunesl totiž fakt, že ona je tak silnou osobností a že by byla schopna ho svrhnout z trůnu. Ona se uchýlila ke svému bratru Volkovi, ale časem zemřela na tuberkulózu. I když to vypadá spíše, že s Janem měli postupem času jen samé konflikty, jelikož oba dva byli dost silné osobnosti, tak i přesto je zřejmé, že se milovali a že jim nebyl osud českého království ani jejich dětí lhostejný do poslední chvíle jejich životů…

Karel I. Stuart (vnuk skotské královny Marie Stuartovny)

Karel I. Stuart byl králem Anglie, Skotska a Irska od 27. března 1625 až do své smrti. Byl synem Jakuba I. z rodu Stuartů (syn skotské královny Marie Stuartovny) a Anny Dánské. Dědicem trůnu se stal poté, co jeho bratr Jindřich roku 1612 zemřel.

Během Anglické občanské války bojoval o moc s anglickým parlamentem, ale neuspěl. Poté byl obviněn z tyranie a 30. ledna 1649 popraven. Na popravišti řekl: 

Kdybych dal přednost despotickému způsobu a změnil všechny zákony podle síly meče, nemusel bych se tu objevit.

Jak vypadal a jaký vlastně byl Karel I. Stuart?

Na svou dobu byl docela malého vzrůstu, měl kaštanové vlasy. Nosil délku vlasů různou, někdy kratší, jindy delší, v určitém období dokonce po ramena. Délka vlasů závisela na druhu límců, které nosil. Už od svých deseti let nosil v levém uchu perlovou náušnici. Za mlada nosil hodně na ruce prstenů. Časem si začal pěstovat bradku a knírek a tak to nosil až do své smrti. V roce 1647 král Charles odmítl holení, nechtěl totiž, aby ho oholil holič jmenovaný parlamentem. Ať už to byl jen vzdor proti parlamentu nebo strach z toho, že bude při holení zavražděn, holení tvrdohlavě odmítal. Na krku a kolem ramen nosil podvazek.

Jakmile se Karel I. stal králem, dal jasně najevo, že bude vládnout jinak, než jeho otec. Začal se mnohem více věnovat státním záležitostem a zcela změnil povahu královského dvora. Byl na sebe tvrdý a sám si určil přesný časový rozvrh dne. Byl však mnohem uzavřenější, než jeho otec, ale také tvrdý, rozhodný a ve státních záležitostech mnohem více aktivní. Nový král rozhodně neměl na dvoře roli smiřovatele, naopak začal vést válku proti Španělsku a později i Francii. Také mnohem více využíval svých přednostních práv, čímž se stávala jeho vláda autoritativní, což zvyšovalo obavy parlamentu. Rovněž jeho podpora náboženské skupině arminiánů (vystupovali proti kalvinistům, tolerovali katolíky, odmítali Boha jako takového a jeho stvoření). Názory této skupiny byly považovány za extrémní, vzbuzovaly u veřejnosti značné obavy. Také jeho neohrabaná politika, kterou vedl ve Skotsku měla katastrofální následky.
Válka se Španělskem se vyvíjela špatně. Bylo nutné uzavřít ne příliš vítaný mír s Francií a navíc neustále na všechno chyběly peníze. Neshody mezi parlamentem a králem narůstalo a té už tak špatné situaci rozhodně neprospělo ani protěžování králova oblíbence vévody z Buckinghamu. Král vypsal mimořádné daně, aniž by mu to parlament odsouhlasil, vymáhal nucené půjčky a rozpoutal válku s Francií, aby podpořil hnutí hugenotů. Také sňatek Karla s francouzskou princeznou Jindřiškou Marií nebyl zezačátku příliš šťastný, takže ani to nepřispívalo ke klidu jeho duše. Díky nedostatku financí a neschopnosti hlavního velitele Buckinghama však nebylo tažení na podporu hugenotů úspěšné. Na druhou stranu měla tato prohra a zavraždění Buckinghama spolu s mírem s Francií pozitivní vliv na Karlův soukromý život. Po uzavření míru s Francií byl v roce 1630 uzavřen mír i se Španělskem, což trochu uklidnilo neustálenou mezinárodní politiku. Ve stejném roce se mu narodil syn Karel II. Stuart (velký milovník psů). Po smrti Karla I. v roce 1649 byla v zemi monarchie zrušena a Anglie se stala na určitý čas republikou. Roku 1660 se vrátil do Anglie Karlův syn Karel II. a monarchie byla obnovena…

dámské šaty z družiny Karla I. Stuarta

dámské šaty z družiny Karla I. Stuarta

Utajené slabosti silných panovníků

Eduard I.

Eduard I.Za dob krále Eduarda I. ve 13. století v Británii nebyla na hradech vůbec žádná možnost dodržovat hygienu. Dokonce se říká, že oblečení viselo nad latrínami, aby čpavkové výpary z výkalů zabily parazity z oblečení. Král Eduard byl prý vždy připraven k boji. Dokonce ve svém brnění i spal. Jednou při bitvě pod ním byl zabit kůň, ale Eduard v boji pokračoval, dokud nepřítele nezabil. Traduje se, že po Eduardově smrti se na bojiště během válečných střetnutí nosily jeho kosti, dokud nebude nepřítel poražen. Než zemřel, nechal svého syna jmenovat princem z Wallesu. Tento titul dění každý mužský potomek britského trůnu dodnes. 

 

Ludvík XIV.

Ludvík XIV.Prý jako dítě mohl přijít o život během povstání. Velmi se vylekal rozzuřeného davu a raději se schoval v posteli, což mu tenkrát zachránilo život. Když dav vnikl do jeho pokoje a uviděl spící dítě, říkali si, že vypadá nádherně, skoro jako anděl. Není divu, tehdy mu bylo pouhých 5 let. Snažili se ho nevzbudit a komnatu opustili. Ludvík rád lovil a na jednom takovém lovu přišel na myšlenku, jak zabránit odchodu dvořanů z francouzského dvora a nepříteli ve vpádu. Vymyslel velkolepý plán na stavbu paláce Versailles. Chtěl tento palác mít pryč z Paříže, kde bylo mnoho chudých lidí. Palác měl být tak nádherný, že všichni dvořané a šlechtici budou chtít žít přímo pod Ludvíkovou kontrolou.

Na stavbě pracovalo 36 tisíc lidí a 5000 koní více než deset let. Celý život v paláci bylo jedno velké divadlo. Dokonce i královo oblékání bylo považováno na divadlo. On sám jmenoval několik lidí, kteří při tomto obřadu mohou být a pomáhat mu. První vévoda mohl držet Ludvíkovi košili, druhý mu jí pomáhal svléknout a princ měl dokonce to privilegium, že mohl ráno podat králi čistou košili na druhý den. Reprezentační palác, kde Ludvík přijímal návštěvy, byl celý ze zlata a stříbra a ozářený 4000 svíček v křišťálových svícnech, které byly umístěné nejčastěji v lustrech. Ale i když šlechtici v takové nádheře přestali dělat Ludvíkovi problémy, on sám poznamenal:

Úloha královského majestátu je skvělá, vznešená a příjemná, není bez potíží, vyčerpání a úzkosti. Někdy přivádí nejistota člověka do zoufalství.

I přes všechnu tu nádheru nebyl život ve Versailles pohodový. Kuchyně byly stovky metrů vzdálené od hodovní síně, takže když se jídlo dostalo před krále, bylo už studené. Komíny hrozně kouřily a v celém paláci nebyla žádná hygienická zařízení. A navíc po celém paláci běhali Ludvíkovi psi, takže komnaty hrozně zapáchaly. Král Slunce začal postupně chátrat. Kvůli nepovedené operaci zubů na něj navíc při jídle nebyl pěkný pohled. Když pil, veškeré tekutiny mu tekly z nosu na oblečení. Jeho osobní hygiena spočívala jenom v tom, že si myl ruce v brandy a jinak o sebe nijak nepečoval. Když kritizoval svou milenku za nevhodné chování ona mu odsekla:

Aspoň nesmrdím až do nebe jako vy.

Versailles se stalo místem, které bylo pro Ludvíka velmi nepohodlné, ba přímo nebezpečné. V roce 1681 našli jeho oficiální milenku, jak proti němu praktikuje černou magii. O dva roky záhadně zemřela Ludvíkova žena, zanedlouho na to jeho syn i vnuk. Ludvík byl čím dál víc nemocný. Měl velké bolesti zubů, hlavy a vysoké horečky. Díky tasemnici byl velmi nenasytný a snědl na co přišel, dokonce i tehdy, když držel dietu.

Celý život tvrdil:

Nejdůležitější je pro mě sláva a Versailles je mým největším úspěchem.

Ale sláva Versailles zhasla spolu s Ludvíkem. Jeho děti utekly postupně do Paříže, kterého on se tehdy tak moc obával. Šlechta také ztratila zájem o své poddanské povinnosti a o jakékoli návštěvy dvora. Ludvík se už jako hodně starý a opuštěný muž oženil s ošetřovatelkou svých dětí. Měl stavy úzkosti. Propadal depresím a dost často plakal. Když už věděl, že si pro něj přišla smrt, prohlásil:

Žil jsem mezi lidmi na svém dvoře, chtěl jsem mezi nimi zemřít. Po celý život mě následovali a je jen správné, že mě vidí umírat. Páni, nebylo by správné, že potěšení, které vidím v prožití posledních chvil ve vaší, by vás mohlo zdržet od oběda. Dávám vám sbohem a žádám vás, abyste odešli a najedli se.

Ludvíkova vláda trvala dlouhých 72 let. Byla tak nejdelší v celé Evropě. On sám si na sklonku života uvědomil, že i když se chtěl obklopovat jen krásou, ta skutečná krása spočívá v radosti strávené ve společnosti svých nejvěrnějších přátel.

Králové tváří v tvář vrahům

Smrt sv. Václava

V době středověku se lidé navzájem vraždili jenom proto, že ten druhý žil ve „špatné“ víře. Ač se to zdá možná malicherné nebo nepochopitelné, ve středověku, kdy byla víra pro lidi naprosto celý svět a dá se říct smysl života, to bylo naprosto normální. Svatý Václav přijal křesťanskou víru, ale bohužel tento jeho počin se nesetkal s pochopením ze strany rodiny. Václavova matka Drahomíra zabila jeho babičku sv. Ludmilu, protože byla křesťanka. A stejně krutý osud své babičky zanedlouho potkal i samotného Václava. Jeho mladší bratr Boleslav byl pohanské víry stejně jako jejich matka Drahomíra a když Václav zdědil královskou korunu, Boleslavova nenávist ke svému protěžovanému bratrovi vzrostla. Václav svou novou víru bral tak vážně, že se zavázal k slibu čistoty, tzn. že nikdy nebude mít nástupce. Kdyby se tedy Boleslavovi narodil syn, byl by legitimním dědicem trůnu. Ale tato možnost Boleslavovi nestačila, velmi na svého bratra žárlil. Václav byl i svého lidu velmi oblíbený a to mladšího bratra popuzovalo ještě víc. V roce 929 Boleslav přišel s nečekaným prohlášením, že se obrátil na křesťanskou víru. Svého bratra pozval, aby se zúčastnil jeho vysvěcení. Václav to s radostí přijal a odstěhoval se kvůli tomu do Staré Boleslavi. Hostina byla opravdu velkolepá. Ale jakmile se hosté dostali díky vínu do nálady, začali se chovat jako pohani a krále urazili. Boleslav to nechal být bez povšimnutí. Nakonec byly taseny i meče, ale Václav se bít nechtěl. Tak Boleslav spor urovnal a pány šlechtice napomenul, aby přestali. Když však chtěl Václav opustit hodovní síň, páni ho obklopili a chtěli mu v odchodu zabránit. On se prodíral davem a Boleslav přikázal, aby se páni rozestoupili a pustili krále. Druhý den ráno se Václav vydal do kostela, který měl být na počest Boleslava vysvěcen. Neměl vůbec tušení, že kráčí do pasti. Jakmile do kostela vkročil, dveře se náhle zavřeli a on zůstal v kostele uvězněný. Tam už na něj čekali Boleslavovi muži, obklopili ho a dovlekli ho přímo před Boleslava. Ten neváhal a bratra ubodal mečem. Po jeho smrti se vlády ujal Boleslav, který slíbil, že v zemi nastolí opět pohanské náboženství. Ale vražda krále předznamenala řadu záhadných událostí. Když totiž do Prahy přijel vůz tažený koňmi, který vezl tělo zavražděného Václava, koně se náhle zastavili před vězením. Vozka je šlehal bičem, aby je pobídnul kupředu, ale nic nepomohlo. Koně stáli jako zařezaní, dokud žalářníci z vězení nepustili lidi neprávem uvězněné Boleslavem. Pak pohřební jízda pokračovala. Došlo prý k dalším zázrakům. Chromí začali chodit a slepým se opět vrátil zrak. Když se papež dozvěděl o zavraždění Václava a o zázracích, které jeho pohřeb doprovázely, prohlásil Václava za svatého. Boleslav pak byl církví donucen bratrovo tělo vykopat a ostatky přenést do nové katedrály v centru Prahy. Boleslav upadl v zapomnění (i když na jeho hrůzný čin se vzpomíná dodnes) a sv. Václav se stal patronem hrdého českého národa.

Nepohodlný král

korunovace Eduarda II.Královraždy měly nejenom oběti, ale častokrát byl viník dopaden a odpykal si zasloužený trest. V Anglii na počátku 14. století vládl dost neoblíbený král Eduard II. Za jeho vlády byly krvavé popravy na denním pořádku. Sám král ignoroval veškerá pravidla monarchie a urážel rádce a šlechtu. Jejich majetek posléze zkonfiskoval a bohatství rozházel pro své oblíbence. Dokonce se říkalo, že dva muži, obdaření jeho přízní i majetkem, byli jeho milenci. Král si měl vzít princeznu Isabelu, ale brzy po svatbě ji začal zanedbávat a vrátil se zpět ke svým věrným milencům. Tím si znepřátelil celý dvůr. Královna mu to oplatila stejnou mincí, také si našla milence.

Aby se Eduard zbavil královny, poslal jí na dlouhou cestu a jejího milence zatím nechal uvěznit v Toweru. Jenže královnin milenec z vězení díky otrávenému vínu pro stráže uprchl a vydal se za královnou. Společně se pak dohodli, že se krále zbaví jednou provždy. Sama královna vyvolala proti svému manželovi povstání. Dav královnu poslechl. Napřed stáhli z koně Eduardova přítele biskupa, uřízli mu hlavu husarskou šavlí a královi milence chytili, pohlavně znetvořili a zabili. Eduard chtěl uprchnout do Irska, ale útěk se nezdařil. Dostihli ho, uvěznili na blízkém hradě a příslušníci zhrzené šlechty mu přednesli všechny jeho prohřešky a nedostatky. On si uvědomil, že je to jeho konec.

Uznal tedy svoje chyby a se slzami v očích své věznitele prosil, aby mu odpustili. Král sklonil pokorně hlavu a jeden z lordů zlomil královské žezlo a hodil ho před krále, který se před nimi plazil po kolenou. Znamenalo to, že se král vzdal trůnu a otevřel tak cestu svému synovi. Ale protože princ byl ještě na vládnutí moc mladý, vládla zatím zemi královna a její milenec. Jednou v noci však do zámku tajně vklouzl Eduardův přítel a pomohl králi uprchnout. Královna po nich ze strachu dala pátrat. Dostihli ho a opět uvěznili. Isabela si byla jistá, že dokud bude její manžel naživu, její postavení královny je v ohrožení. Její milenec poslal královským strážím list, aby se krále zbavili co nejrychleji, ale co nejdiskrétněji. Náhoda jim měla pomoci, aby králova smrt vypadala jako nehoda. Výkaly a mrtvá zvířata byly všude kolem a král by tak za pár dní zemřel. Udusil by se toxickými výpary z vězení. Ale tohle vrahům nestačilo. Vnikli k němu do vězení, propíchli mu vnitřnosti rozžhaveným železem a nechali ho vykrvácet. Lidé sice slyšeli z věže hradu křik, ale báli se něco říct. Dokonce mnich ani neobvinil Isabelu a jejího milence z královi smrti. Královo tělo bylo tak šikovně vystaveno, že nebyly vidět známky násilí, a tudíž lidé věřili, že opravdu zemřel udušením.

Nesmrtelný král?

Jindřich IV.Vražda krále Eduarda II. byla tajnou akcí. Ale vražda francouzského krále Jindřich IV. byla věcí veřejnou. Král čelil opakovaným pokusům o vraždu, do svých 53 let jich přežil neuvěřitelných 19! Skoro ho uškrtili, na tváři mu zůstal po útoku do konce života ošklivý šrám. Jako další pokus následovala otrava jídlem. Vrazi měli ale smůlu, že král Jindřich nechával všechno své jídlo ochutnávat dvorními ochutnávači. V té době zuřily boje mezi katolíky a protestanty a při tzv. Bartolomějské noci zemřelo přes 3000 lidí. Jindřich pak přešel na katolickou víru v domnění, že se vztahy mezi lidem uklidní. Ale protestanti stále proti němu zbrojili. Trnem v oku jim byl také králův sexuální apetit a nevázané vztahy. Jeden místní učitel dokonce králi nevěřil, že se obrátil na katolickou víru a stále se domníval, že jeho král je kacíř. Trpěl častými halucinacemi a věřil, že je pověřen od samotného Boha, aby krále zabil.

V roce 1610 učitel v jednom pařížském hostinci ukradl kuchyňský nůž, který mu měl sloužit jako vražedná zbraň. Několik dní Jindřicha sledoval, ale díky jeho strážím se ke králi nedostal. V den korunovace královy druhé manželky se ale přece jen učitel ke králi odvážil přiblížit. Král se vezl v kočáře a obhlížel přípravy na uvítání královny. Bylo hrozné horko a kočár byl odkrytý. Toho učitel dokázal rychle využít. V tu samou chvíli, zřejmě náhodou kráčel učitel po té samé cestě vstříc královu kočáru. Hned si uvědomil, že má skvělou příležitost svůj plán dokončit. Královská stráž nechala krále na chvíli bez dozoru, protože přes cestu bylo seno, které museli odklidit, aby se mohlo jet dál. Učitel toho využil, přiskočil ke králi a vrazil mu nůž do hrudi.

Král Jindřich zemřel na místě. Ale jeho smrt se před veřejností tajila. Lidé se obávali dalších nepokojů a výtržností. Učitel byl odvlečen k výslechu. Stráž se domnívala, že byl nastrčen, aby nastolil přísný katolický řád. Dlouho ho mučili, aby prozradil své komplice. Dokonce mu rozdrtili nohu ve svěráku. Ruku, ve které při útoku na krále držel nůž, mu ponořili do horké síry. Maso z těla mu trhali rozžhavenými kleštěmi a pak ho namočili do roztaveného olova. Mučení trvalo dlouhé dva týdny. Ale on stále dokola opakoval, že mu nikdo nepomáhal, že čin spáchal sám. Nakonec ho převezli na náměstí, kde ho koně měli roztrhat na kusy. Trvalo hodinu a půl než mu povolily kotníky.

Odkaz, který po sobě královští vrahové zanechali, by zněl asi nějak takhle: „Král nemůže věřit nikdy a nikomu.“ …

Bizarní koníčky panovníků 

Král zvrhlík

Jindřich III.V 16. století se král Jindřich II. velmi rád aktivně zúčastňoval různých rytířských turnajů. V roce 1559 se však v jednom takovém turnaji smrtelně zranil. Jeho sedmiletý syn se měl stát králem Jindřichem III. Králova smrt však způsobila, že se matka budoucího panovníka Kateřina Medicejská dostala k moci. V té době působil na dvoře Medicejských slavný astronom Nostradamus. Smrt krále předpověděl, takže zpráva o jeho skonu nebyla pro královnu překvapení. Sama královna vyznávala okultní vědy a Nostradamovi věřila. Stála při něm i v případě, když jí předpovídal, že její syn Jindřich III. bude zhoubou pro svůj lid. Nostradamova varování královna zlehčovala a ignorovala. Ale brzy se mělo proroctví naplnit. Kateřina znala různé jedy a také ovládala svého syna Jindřicha. On navíc vyrůstal v době, kdy se Francie zmítala v krvavých náboženských bojích.

Králem Francie se nakonec stal Jindřichův bratr. To ale Kateřina nenechala jen tak a dosadila svého milovaného syna alespoň na polský trůn. Ale Jindřich ve své nové zemi nebyl příliš šťastný. Cítil ze strany svých poddaných velký odpor a odtažitost. Byli pro něj nevzdělaní, počasí bylo nesnesitelné a jídlo prý odporné. Tak se nudil, že aspoň posílal do Francie své milence dopisy psané vlastní krví. Ale v roce 1574 jeho bratr v Paříži zemřel a Kateřina chtěla, aby se Jindřich vrátil zpět a nastoupil na trůn. Říkalo se, že Kateřina otrávila svého syna, aby toho druhého přivedla zpět a dosadila ho na místo krále. Jindřich byl samozřejmě rád, že z nenáviděného Polska odjede co nejdřív. Nedalo mu to ale a uspořádal rozlučkovou hostinu pro šlechtu. Jedla se kořeněná jídla a pil se tvrdý alkohol. Když opití hosté usnuli, Jindřich si otevřel bránu a utekl. Jindřich byl takovými kousky pověstný. Místo toho, aby začal ve Francii vládnout, vydal se užívat si do Benátek. Zalíbily se mu tam především exotické trhy. Ovlivnilo ho to natolik, že začal experimentovat se svou sexualitou a zkoumal erotiku ve všech podobách. Dokonce se začal převlékat za ženu (jeho posedlost sexualitou a převlékáním se do ženských šatů byla krásně vykreslena ve filmu Alžběta I. – mimo jiné Jindřich III. se o královnu Alžbětu I. ucházel). Nakonec díky těmto zvrhlým hrátkám se nakazil syfilidou. Jeho zábavu utnul až nedostatek peněz. Nezbylo mu tedy nic jiného než se poslušně vrátit k mamince. Tam ho ale potkala rána, kterou nečekal. Jeho dlouholetá milenka náhle zemřela. Zhroutil se a od té chvíle to už nebyl on. Zamknul se v královských komnatách, nechtěl jíst ani pít a vstoupit dovolil pouze královským krejčím. Dvůr ale hrozně popudil, když se na veřejnosti za nějakou dobu objevil od hlavy až k patě celý v černém oblečení s našitými lebkami místo tradičního smutečního oblečení.

Jeho matka Kateřina se už na to nemohla dívat a také už chtěla vnouče a budoucího dědice francouzského trůnu. Jindřich se tedy oženil s dívkou z nižší společenské vrstvy. Jindřich se ale své nové manželce nevěnoval, stále byl zahořklý a dokonce se začal věnovat i náboženské sektě Flagelantů. To byli přívrženci asketického hnutí v 17. století, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa (u nás tyto sebemrskače dal Karel IV. na popud Arnošta z Pardubic vyhnat ze země). Tihle zvláštní lidé chodili po ulicích bosí, v černém oblečení a bičovali se do krve. Jindřich se této sektě tak oddal, že nosil náhrdelník s lebkami a nutil dokonce svou manželku a matku, aby se setkání sekty také zúčastňovaly. Matka o tom nechtěla ani slyšet a synovi důrazně doporučila, aby se radši zabýval důležitější věcí, což bylo zplození dědice francouzského trůnu. Jenže Jindřich byl jednak bisexuál a potom také byl zřejmě neplodný kvůli kapavce. Z tohoto důvodu se mu nepodařilo zplodit syna a možná byl ve své době jako jediný panovník, který neměl levobočka.  Ale tím jeho zvláštní záliby neskončily. Zanedbával panovnické povinnosti a vytvořil si kolem sebe skupinu svých oddaných poddaných zvanou „Mignons“ (sladcí miláčci).

Byli to krásní mladí princové, kteří se na veřejnosti procházeli namalovaní pudrem a ověšení šperky, nosily také dámské korzety. Král si je vodil po pařížských ulicích. Chodili oblékaní jako ženy dokonce i na rytířské turnaje. Král si je vydržoval drahými dary, mezi které patřily třeba krotké opičky a nebo drahokamy poseté kostýmy. Jeden z přihlížejících dokonce podotkl, že si není jist, zda je to žena král nebo muž královna. Mignons vypadali skutečně jako prostitutky. Navíc v té době bylo zakázané nosit okruží, což oni s radostí porušovali. Žárliví Mignons dokonce mezi sebou vedli šermířské souboje o královu přízeň. V jednom takovém souboji zemřel králův oblíbenec. Král mu vystrojil státní pohřeb a nosil u sebe pramen jeho vlasů. Takové šarvátky ale byly na denním pořádku. Král si dokonce musel najmout 45 tělesných strážců, které pak využíval na vyrovnání účtů.

Dověděl se, že jeden z jeho oblíbenců se svým bratrem chystá proti králi pomstu, tak nechal 10 ze svých strážců vyzbrojit dýkami a daného atentátníka dal odstranit. O dva dny později zemřel i atentátníkův bratr. Jenže problém byl v tom, že to byl kardinál. Jeho smrt způsobila, že byl Jindřich vyloučen z církve. Navíc po třicítce se už na něm začaly projevovat následky kapavky. Začal strašně rychle stárnout. Choroba ho dohnala k tomu, že svoje barevné oblečení vyměnil za střídmé, což u něj do té doby bylo nemyslitelné. Prohlubující se boje už neustál a byl nucen odjet z Paříže. Ale odjezd mu nijak nepomohl, osudu neutekl. Jednou v noci ho v ložnici přepadl rozzlobený mnich, který králi nemohl zapomenout jeho bouřlivou minulost a ubodal ho. Nostradamovo proroctví se naplnilo do puntíku. Po smrti ho ale katolíci odmítli pochovat na místě posledního odpočinku všech francouzských králů, tak jeho tělo bylo na 21 let uloženou pouze v klášteře než mohlo být do katedrály přesunuto. Je pochován v mramorové rakvi a zůstala po něm jenom jedna věc …nabalzamované srdce.

Malá perlička na závěr: Pro Jindřicha III. byla velmi typická perlová náušnice, kterou nosil v uchu. Podle ní se dá jeho postava bezpečně poznat v jakémkoliv filmu 🙂 

Jindřich III. naušnice

Petr Veliký

Ruský car Petr Veliký v 17. století trpěl zvláštní úchylkou. Zajímal se o zubní lékařství a dokonce mnoha členům svého dvora zuby sám trhal, pak si je ukládal do sbírky, čísloval a ke každému zubu napsal, komu patřil. Problém byl ovšem v tom, že všechny zuby byly stoličky a byly zdravé. Ale zubařina nepatřila mezi jediné zvláštnosti. Byl to velký opilec a příšerný host. Při svém pobytu v Londýně málem zničil celý dům proslulého britského spisovatele, jindy zas se díky jeho náchylnosti k tvrdému alkoholu projevovaly jeho sadistické sklony.

Známý byl tím, že při jedné pietní příležitosti donutil kněze sníst živou želvu. Kněz to ale odmítl s tím, že salát nenávidí. Petr Veliký ho ale tak dlouho krmil salátem s octem, až dotyčnému knězi tekla krev z nosu. Jindy zase Petr Veliký experimentoval s ohňostrojem. Ten byl zdrojem dvorní zábavy a bývaly ohromné. Na jejich výrobu se používaly vojenské zbraně a ostré náboje. Při jeho amatérských pokusech o sestrojení a odpálení vlastního ohňostroje Petra Velikého přišlo o život několik lidí a několik se jich zranilo. Zajímala ho práce se dřevem. Vzhlédnul se ve výrobě dřevěných truhel a do nich pak na svém dvoře nechával pohřbívat mrtvé. Dokonce se pustil i do výroby dřevěných lodí. Když se však Petr nacházel mimo svůj palác, lid proti němu plánoval spiknutí. On po návratu nechal popravit skoro 800 mužů a nechal je pověsit na cimbuří jako výstrahu pro ostatní. Žádný z jeho přátel si nemohl být jistý, že zítra nezemře. Petr byl v tomhle ohledu velmi nevyzpytatelný. Jednu dobu nutil svoje učence, aby se zajímali o přírodní vědy a o anomálie v lidském životě. Nařídil svým poddaným, aby posílali zvláštnosti a kuriozity do muzea, které sám založil.

Petr se svými pomocníky zde také prováděli pitvy. Rusové byli pověrčiví a jakmile se narodilo nějaké dítě s anomálií, zabili ho a hodili do Rýna. Petr je však nutil, aby mrtvolky konzervovali ve vodce, posílali je do jeho muzea a on je potom mohl zkoumat. Car jim pak proplatil výdaje, včetně výdajů za vodku. Cenným exponátem v jeho muzeu byla například siamská dvojčata. V muzeu také pracoval člověk vysoký 2m a 28 cm, který se po smrti stal také jedním z exponátů. Po požáru v muzeu se však jeho hlava nenašla, tak mu byla přidělena jiná. Legenda říká, že každou noc v muzeu kostra ožívá a hledá svou původní hlavu. Petr Veliký se zajímal i o astronomii. Do svých zámeckých sbírek přidal ohromný globus, kvůli kterému musel vysekat celou alej, jinak by ho na zámek nedostal a ještě navíc poručil sundat střechu. Ale zájem o astronomii rychle ztratil. V časech budování jeho sídla Petrohradu zemřelo mnoho dělníků na malárii a město se tak stalo městem postaveným na lidských kostech.

Aby ho lidé v Petrohradu mohli reprezentovat, nařídil jim Petr, aby se začali holit. Aby měl víc peněz na výzkum a svoje ambiciózní projekty, zavedl daň z holení a pokutoval každého, kdo se odmítl oholit. Jednou když byl řádně opilý, nařídil oholit všechny přítomné tou samou tupou břitvou, takže kdo seděl na konci fronty, měl smůlu. Odešel domů s jizvami a se zkrvaveným obličejem.

Když měl Petr vážné bolesti břicha, experimentoval dokonce sám na sobě. Dovolil lékaři, aby mu bez anestezie řezali močový měchýř. Po vytažení obrovského kamene z měchýře se mu na chvíli ulevilo. Pak dál podnikal výpravy a experimentoval. Při jedné výpravě na moři se dostal do velké bouře. Několik námořníků přepadlo přes palubu a Petr Veliký za nimi skočil do ledové vody, aby je zachránil. Po této události se vážně nachladl a dostal vysoké horečky. Zemřel ráno v roce 1725 ve věku 53 let. Po své smrti se stal jedním z exponátů ve vlastním muzeu kuriozit, kde je vystavena jeho posmrtná maska…

Proradný Zikmund?

Kdo byl vlastně Zikmund Lucemburský? Ve škole nás učili, že to byl syn Karla IV., nevlastní bratr Václava IV. a hlavně zrádce mistra Jana Husa. Ale co když to všechno bylo přece jen trochu jinak?

mistr Jan Hus

Po smrti Otce vlasti Karla IV. nastoupil automaticky na český a římský trůn jeho vymodlený syn Václav IV. Ale jak víme, doba, ve které se dostal k moci, nebyla jeho vládě příliš nakloněna, jelikož nikdo nezapomněl na velké činy jeho otce a s ním se Václav IV. samozřejmě rovnat nemohl. Proto také často utíkal od zodpovědnosti například na lov do hlubokých hvozdů. V té době se též rozmohl kult Jana Husa, který ostře vystupoval proti církvi (mimochodem manželka Václava IV. Žofie Bavorská byla velkou Husovou stoupenkyní a zastánkyní). Když se Husovo počínání začalo rozmáhat čím dál víc, byl samozřejmě trnem v oku církvi. Ale Václav IV. nebyl tak silný panovník, aby čelil nátlaku ze strany církve na odstranění Jana Husa. Nejprve měl Hus výraznou podporu Václava IV., poté, co se postavil proti prodeji odpustků v pražských městech s tím, že s odpouštěním hříchů nelze obchodovat, protože odpustit může pouze Bůh a nikoli nařízení církve. Nad Husem byla vyhlášena další zostřená klatba a na základě královy výzvy Hus na podzim 1412 byl nucen Prahu opustit.

Situace kolem Jana Husa se začala dále vyhrocovat. Na to už ale Václav IV. neměl energii. Na trůn se navíc dral jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský. Ten pocházel z posledního Karlova manželství s Alžbětou (Eliškou) Pomořanskou. Jeho otec Karel IV. zemřel, když bylo Zikmundovi pouhých 10 let. Zanedlouho na to byl Zikmund poslán do Uher, aby si osvojil tamní prostředí, on však na Čechy nezanevřel, byly stále jeho rodnou zemí. V devatenácti letech se stal uherským králem, díky sňatku s Marií Uherskou. Na uherském trůnu se udržel celých 50 let.

Ve chvíli, kdy jeho nevlastní bratr Václav IV. cítil, že už na vládu nestačí a ztratil i říšský trůn, požádal o pomoc právě Zikmunda. Chtěl, aby převzal vládu nad českými zeměmi. Na to Zikmund tak dlouho čekal. Začal obsahovat české hrady, to se však Václavovi příliš nelíbilo. Ale nebylo mu to nic platné, jelikož ho bratr nechal zajmout a věznil ho ve Vídni. Po nějaké době se bratři usmířili.

Zikmund Lucemburský

Zikmund znamenal pro tehdejší zahraniční politiku velmi mnoho. A právě díky jeho vlivu v zahraničí se uklidnila situace kolem církve, byl zvolen nový papež a ukončilo se tak čtyřicetileté schizma. Začal se pak projednávat i případ Jana Husa, který byl povolán do Kostnice, aby zde obhájil své učení. Sám Zikmund mu na cestu do Kostnice přes říšské území dal ochranný glejt. Hus byl v Kostnici sice klatby zbaven, ale církevní hodnostáři ho uvěznili a Zikmund z pozice panovníka s tím nemohl nic udělat, neměl nad církví moc. Pouze se před vykonáním rozsudku přimluvil za mírnější trest. Ale církevní hodnostáři ho stejně neposlouchali. Zikmund si byl moc dobře vědom vlivu církve a měl zájem na tom, aby koncil uspěl, takže Husa obětoval. Ze strany církve byl na Zikmunda činěn nátlak, že pokud bude do případu zasahovat, koncil bude bez jakéhokoliv výsledku ukončen.

 Při procesu se četly články, které se Hus pokusil vysvětlit, ale jeho odpovědí mohla být pouze slova  „ano“ nebo „ne“, takže mu nebylo umožněno vysvětlit prakticky nic a tím se obhájit. Mohl se proti rozsudku odvolat, ale neudělal to. Poté byl předán již církevnímu soudu. Zde již Zikmund Lucemburský mohl zasáhnout a Husa od smrti upálením zachránit, ale neudělal to.

Když v roce 1419 vydechl český král Václav IV. naposled, následníkem trůnu se stal Zikmund. To už ale v českých zemích propuklo husitské hnutí. Sám Zikmund hned rok poté vedl křížovou výpravu proti Praze, ale neuspěl. Husitské hnutí vyvrcholilo bitvou u Lipan v roce 1434. V té době se mohl Zikmund vrátit do Čech. O dva roky později dojednal mír mezi katolíky a husity v Jihlavě a stal se již legitimním českým králem. V té době mu bylo již 69 let a byl velmi nemocný a zesláblý.

Zemřel 9. prosince ve Znojmě. Smrt ho zastihla sedícího na trůně oděného do královského roucha. Odešel panovník, který měl talent a cit pro vládnutí a evropskou politiku po svém otci Karlu IV. a jehož si Evropa vážila více než jeho rodná země. S jeho smrtí skončila více jak stoletá éra Lucemburků na českém trůně.