Hrozba
AIDS se nás netýká, tvrdí studenti. Jejich postoj může změnit film

Přestože HIV a nemoc AIDS ohrožují životy lidí po celém světě, mladí Češi nevnímají tuto nákazu jako chorobu, které by se měli obávat. Ke změně jejich postoje by mohl přispět i nový neziskový film, který vypráví příběh nemocné malawské dívky Zione.

Odborníci varují, že obavy Čechů z nemoci HIV/AIDS každým rokem klesají a mladá generace se tak vystavuje velmi rizikovému sexuálnímu chování. Potvrzují to i statistiky Národní referenční laboratoře pro AIDS, podle kterých počty nakažených stoupají. Zatímco v roce 2009 přibylo 157 nemocných, loňský rok to bylo o 23 osob víc. „Samozřejmě, že víme o nemoci AIDS, ale čeští studenti nemají pocit, že by je to ohrožovalo, že by se jich to mohlo týkat,“ tvrdí studentka Obchodní akademie Kollárova Veronika Káchová.

Ke změně smutné bilance by mohl přispět i nový neziskový film, který vypráví příběh mladé malawské dívky, která na tuto nemoc umírá. „Tento film jsme vytvářeli jako nástroj, kterým otevřeme středoškolákům v Malawi oči na problematiku HIV/AIDS v jejich zemi,“ vysvětluje autorka projektu a zakladatelka neziskového sdružení boNGO Tereza Mirovičová.

Třicetiminutový film vypráví o sedmnáctileté dívce Zione, která se kvůli uživení vlastní rodiny rozhodla stát prostitutkou, což ji nakonec bude stát život. Projekt tímto poutavým a jednoduchým příběhem přibližuje každodenní realitu africké země, ale zároveň upozorňuje na nebezpečí nákazy HIV infekcí. „Původně to bylo určeno jen místním, ale poté jsme si řekli, že by bylo zajímavé pustit film i českým studentům,“ říká Mirovičová.

V současné době je tak film s pomocí společnosti Scio šířen po středních a základních školách v Česku. Studenti ze zmíněné Obchodní akademie Kollárova byli projektem osloveni natolik, že se rozhodli pořádat besedy a sbírky, ze kterých by bylo promítání v Malawi sponzorováno. „Máme povědomí o tom, že se podobné případy dějí. Díky tomu filmu jsme ale konfrontováni s realitou,“ tvrdí Káchová. 

TEREZA: Našla jsem se až v Africe 

Chtěla změnit svůj život. Teď mění životy v páté nejchudší zemi světa.

Každé dítě, které se narodí, by mělo dostat šanci prožít plnohodnotný život.
Tereza Mirovičová (30), dívka s pevným stiskem ruky a zvídavým pohledem, byla i přes svůj nabitý program přesná jako hodinky. V Praze prý nezůstane dlouho, už v září se chce vrátit do africké Malawi, jedné z nejchudších zemí světa. Tam se svými přáteli pomáhá černým dětem začít život s lepšími podmínkami.

Do Afriky se dostala poprvé v roce 2002. „Tak trochu jsem si tenkrát nevěděla rady se životem a potřebovala jsem změnu. Takže když jsem tehdy odpovídala na inzerát, ve kterém humanitární organizace hledala dobrovolníky pro Afriku, vztah k lidem na černém kontinentu a zájem o jejich život v tom určitě ještě nebyl,“ přiznává Tereza.

Po půlroční zkušenosti v Africe už to ale zřejmě neplatilo, protože práce v chudičké Malawi dovedla tehdy čtyřiadvacetiletou středoškolačku k přemýšlení, jak se do Malawi zase vrátit. Tentokrát už ale samostatně a s plánem postavit tam venkovskou školku.

K tomu ale chyběly peníze. „Nikde jsem nepochodila, nadace návrh projektu odmítaly jedna po druhé. Štěstí se na mě ale usmálo a já potřebné finance nakonec získala. Na podzim 2005 jsem tedy mohla se tříčlenným týmem svých přátel konečně odletět do Malawi,“ vzpomíná Tereza, dnes předsedkyně české pobočky neziskové organizace boNGO, která už pět let pomáhá zlepšovat životní úroveň lidí z malawského venkova.

Když úřady zklamaly, pomohli domorodci

„První komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Místní úřad, který předem přislíbil pomoc při hledání vhodného místa pro školku, svůj závazek nedodržel. Nakonec se náš tým usadil v malé vesnici Juma a začal budovat spolu s místními. Domorodci školku pojmenovali Umodzi-Mbame a dnes ji navštěvuje osmdesát předškoláků,“ popisuje mladá žena příběh vysněné školky.

Vypadá to jednoduše, ale cesta k jejímu zbudování byla trnitá. „Kolikrát to byl tvrdý oříšek přesvědčit vesničany, kteří většinu času trávili prací na svých políčkách, aby třeba jen navozili písek potřebný pro stavbu. Trvalo to rok, než bylo centrum otevřeno,“ líčí Tereza nelehké začátky. Ani dnes, kdy je školka hotová, se její provoz neobejde bez problémů. „Školka stále není soběstačná a každý měsíc je nutné ji dotovat částkou osm tisíc korun,“ netají se mladá žena potížemi. 

Chtěli si postavit mlýn 

Že to jde i jinak a že ne vždy je nutno vesničany k realizaci projektů prospěšných pro jejich vlastní komunitu „postrkovat“ jako v Umodzi-Mbame, si Tereza a její tým uvědomili, až když se seznámili s jinou skupinou lidí z vesnice Kantimbanya. „Když jsme Kantimbanyu navštívili poprvé, setkali jsme se se sto dvaceti dobrovolníky, kteří se samostatně a z vlastní vůle snažili o lepší podmínky ve vlastní vesnici. Školky, které založili, sice neměly žádné vybavení a výuka v nich neměla dobrou úroveň, ale jejich hodnota spočívala v něčem jiném: oni chtěli změnit svou budoucnost,“ dozvěděla jsem se od Terezy.

Tehdy ji napadlo, že kdyby těmto lidem poskytli zdroje a jejich učitelům dali stejně dobré školení jako těm z Umodzi-Mbame, jejich snažení by mělo mnohem větší dopad. „Bylo jasné, že Kantimbanští smýšlejí podobně. Hned při slavnostním setkání v čele s náčelníkem se nás zeptali, zda bychom jim pomohli získat trvalý zdroj peněz. A rovnou přišli i s nápadem! Založit si vlastní mlýn na kukuřici,“vyprávěla žena se zaujetím.

Kantimbanští se nabídli, že obstarají kameny, cihly a řemeslníky, Tereza s přáteli jim dodali jen cement. Mlýn dnes funguje druhým rokem a umožňuje nákup jídla pro děti ve školkách a platy pro učitele. „I kdybychom se v Kantimbanye už neukázali, víme, že peníze, které jsme do mlýna investovali, nejsou ztracené a trvale zvyšují kvalitu života místních lidí„ je spokojená Tereza.

A tak se spolupráce s vesnicí Kantimbanya stala pro tým čtyř mladých lidí počátkem ambiciózního plánu – založit neziskovou organizaci, která by podporovala podobné komunitní rozvojové projekty, jež vznikly z iniciativy místních obyvatel.

Ale ani školka Umodzi-Mbame nezůstala bez užitku. Stalo se z ní centrum pro školení učitelů – dva dny v měsíci se tam pravidelně schází na padesát učitelů z vesnických školek. „Cílem je pomoci venkovskému učiteli bez potřebného vzdělání a praxe osvojit si různé styly výuky, učit podle zásady „škola hrou“ a ukázat mu, jak improvizovat ve chvílích, kdy mu k výuce chybí tabule, papír i tužka, což je v Malawi zcela běžné. Už teď se díky školení zkvalitnila předškolní výchova pro skoro 1500 dětí z okolních vesnic,“ pochvaluje si Tereza.

A co našla v Africe a v práci pro tamní lidi ona sama? Prý rovnováhu, pohodu a štěstí.„Ne, vůbec nejsem ujetá,“ zasmála se nakonec.

O Malawi

Republika Malawi leží v jihovýchodní Africe mezi Zambií, Tanzanií a Mosambikem. Patří do pětice nejchudších zemí světa. Rozkládá se na rozloze 118 000 km2 a žije v ní asi 14 milionů obyvatel, což je co do plochy a počtu lidí srovnatelné s bývalým Československem.

Přes 15 procent místních je nakaženo virem HIV nebo umírá na AIDS. Lidé se tam dožívají v průměru 48 let, 13 procent dětí umírá před dosažením pátého roku věku.

40 procent lidí je negramotných.

Lidé jsou křesťanského (80 %) a muslimského (15 %) vyznání a žijí vedle sebe v míru.

CHCETE POMOCI?

Chcete se dozvědět víc o projektech Terezy Mirovičové a její neziskové organizaci boNGO? Podívejte se na web http://www.bongoworldwide.org/cz/  I díky vám tak více dětí v Africe dostane šanci vyrůstat v příznivějších podmínkách.

Vzdělání dá černým dětem šanci prožít lepší život.

Místní lidé vědí, co je pro ně nejlepší

„Životnost projektu řízeného místní komunitou nezávisí na pomoci zvenčí,“ říká rozvojová pracovnice Tereza Mirovičová, která se svými třemi kolegy z USA, Švýcarska a Malawi založila neziskovou organizaci boNGO Worldwide. Společně podporují a pomocí různých projektů rozvíjejí potenciál komunit v nejchudších oblastech jihoafrického státu Malawi. Jejich práce je založena na respektu k lidem v dané lokalitě, kteří nejlépe znají svoji situaci, potřeby a možnosti pro dosažení cílů, které si sami zvolili. 

Nedávno mě v jednom týdeníku zaujala myšlenka, že my, obyvatelé vyspělých zemí, se na Afriku díváme se shovívavostí staršího sourozence jako na zaostalou oblast, které musíme ukazovat ten správný směr. Přitom se nám v mnohém vyrovná a měli bychom ji konečně začít brát jako rovnocenného partnera. Souhlasíte s tímto názorem? 

„Já si především myslím, že my, obyvatelé vyspělých zemí, žádný zaručený správný směr nemáme. Ano, většina z nás má dostatek jídla, možnost dobrého vzdělání a následně pak šanci dosáhnout téměř jakékoli mety. Můžeme cestovat, pracovat ve zvolené profesi a kupovat si témeř cokoli. Je ale většina z nás se svým životem spokojená? Nikoli.“

Dívat se na Afriku se shovívavostí je podle mého názoru nesmysl. Žijeme na stejné zemi, dýcháme stejný vzduch a v naší globalizované době jeden druhého velice přímo ovlivňujeme a jsme na sobě závislí. Co se stane, pokud se v Africe životní prostředí zhorší natolik, že tam opravdu nebude možné přežít? Eventualita naprostého odlesnění a dalšího nekontrolovatelného šíření pouští není sci-fi, ale realita, kterou v Evropě ještě mnoho lidí nebere vážně, protože ji nežijí, jen o ni příležitostně slýchají v televizi. Co se stane, až skutečně zmizí obdělavatelná půda a Afričané nebudou schopni vypěstovat dost na to, aby utišili hlad? Lidská historie napovídá, že se začnou pohybovat směrem tam, kde je možno přežít. Bude jednou z jejich destinací Evropa? A co si s nimi v Evropě počneme? Na to se sama sebe někdy ptám.

Nejsme zodpovědní za Afriku, ale za svůj svět, jehož je Afrika nedílnou součástí. A je logicky v našem nejlepším zájmu Afriku v jejím rozvoji podpořit. V dlouhodobém horizontu tak navíc ušetříme mnoho peněz a starostí i sami sobě. Myslím, že shovívavost v našem pohledu by byla spíš pošetilá.“
  
Když už jsme u médií, jak odlišná je reálná situace v oblasti Afriky, ve které se pohybujete, oproti tomu, co je v masmédiích prezentováno? 

„Problém masmédií je ten, že většinou informují jen o věcech, které lehce zaujmou – hladomor, válka, korupece, AIDS. Když někomu v Čechách řeknu, že pracuji v Africe, reakce bývá velmi často „Ale tam to musí být strašné!“. Afrika ale nejsou jen hladovějící nebo ozbrojené děti. Afrika je také místo, kde fungují sociální vazby a rodina drží skutečně pospolu. Afrika je místo, kde lidé mají čas si sednout a povídat. To jsou věci, které nám v Evropě v poslední době často unikají.“ 

Co vás přivedlo do Afriky? Kdy jste vlastně poprvé pro sebe „objevila Afriku“? 

„Do Malawi, a Afriky vůbec, jsem se poprvé dostala v roce 2002. Přihlásila jsem se do ročního programu, který vysílal dobrovolníky z celého světa pracovat do projektů v rozvojových zemích. Že jsem se ocitla zrovna v Malawi, byla tedy spíše náhoda. Mým úkolem bylo monitorovat situaci v několika venkovských školkách a pomáhat učitelům lépe vyučovat v situaci, kdy škola nemá tabuli, tužky, papíry ani hračky. I bez pedagogického vzdělání jsem dokázala místním učitelům, kteří se starali o děti ve věku od dvou do sedmi let, hodně pomoci. Společně jsme vymýšleli hry, k teré mohou s dětmi hrát a skrze které se děti mohou učit. Také jsme vyráběli jednoduché učební pomůcky, jako např. karty s písmeny nebo číslicemi. Nejdůležitější bylo, aby děti ve školkách měly dostatek různorodých podnětů a stimulace. 

V té době se mi podařilo od rodiny a přátel v ČR získat asi dvacet tisíc korun a za ty peníze byla postavena jedna úplně malá školka ve vesničce Mwanje. Tahle zkušenost mě inspirovala k myšlence, že se do Malawi musím jednou vrátit, tentokrát již samostatně, a na venkově zorganizovat výstavbu opravdu dobré školky, která by poskytovala nejen kvalitní vzdělání dětem předškolního věku, ale také inspiraci, školení a podporu učitelům z okolních školek, kteří postrádají jakékoli pedagogické vzdělání a zkušenosti.“

Odtud byl zřejmě už jen krůček k založení organizace boNGO. Z internetových stránek jsem pochopila, že více než na přímou intervenci se zaměřujete na podporu komunity, aby byla schopná si problém řešit sama. Jak taková podpora v praxi rozvojové sociální práce vypadá? 

„Organizace boNGO podporuje komunity, ve kterých místní vesničané aktivně a samostatně usilují o zlepšení podmínek, ve kterých žijí, ale, jak tomu ve venkovských oblastech Malawi bývá, nemají dostatek prostředků, vzdělání, rozhledu a zkušeností, aby mohli svůj potenciál rozvinout naplno. Zvláštní důraz klademe na předškolní vzdělávání. 

Dobrým příkladem z praxe je rozlehlá vesnice Kantimbanya, se kterou boNGO spolupracuje od roku 2006. Kantimbanya leží ve venkovské oblasti, kde nevede silnice a obyvatelé jsou velmi chudí. Z důvodu rostoucího počtu sirotků, především kvůli HIV/AIDS, se kantimbanští rozhodli pro tyto nejpotřebnější děti něco udělat. V roce 2002 založili čtyři centra, ve kterých děti předškolního věku tráví dopoledne pod dohledem učitelů, místních dobrovolníků, a dostanou najíst. Když jsme s organizací boNGO v roce 2006 vesnici Kantimbanya navštívili poprvé, byla to již velice dobře fungujíc&iacut e; síť několika desítek místních dobrovolníků, kteří věnovali svůj volný čas práci v těchto centrech. Požádali nás o podporu a tak začala spolupráce, která trvá dodnes. 

boNGO přivedlo kantimbaňské dobrovolníky na myšlenku oficiální registrace jejich organizace u místního ministerstva pro rozvoj. Díky tomu pak dobrovolníci pro svá centra získali vybavení jako talíře či deky a možnost další podpory do budoucna. Dále bylo jasné, že pro zefektivnění svých aktivit potřebují trvalý zdroj peněz. Kantimbanští přišli s nápadem zřízení kukuřičného  mlýna a boNGO jim pomohlo získat potřebné finance. Důležité bylo, že naše organizace poskytla prostředky jen na to, co komunita nemohla získat sama, např. cement, samotný mlýn apod. Pracovní sílu a lokálně dostupné materiály, jako cihly, dřevo a písek, poskytli dobrovolníci. Mlýn funguje už třetím rokem a pravidelné výnosy zajišťují dostatek jídla v centrech a malé platy pro učitele. 

Organizace boNGO podporuje kantimbaňský program také skrze školení učitelů. Díky němu, se předškolní výchova ve čtyřech kantimbaňských školkách zkvalitnila a děti, které do nich docházejí, mají následně na základních školách prokazatelně lepší výsledky než děti, které v předškolním věku zůstávají doma a nikdo se jim nevěnuje. 

Můžeme tedy říci, že veškerá podpora, kterou boNGO v Kantimbanye poskytuje, umožňuje této vesnici zefektivnit vlastní svépomocné snahy a neubírá jí nic na její nezávislosti.“ 

Na základě jaké zkušenosti jste se odklonila od řekněme tradičního, běžného přístupu „já vím, co potřebujete“ k „vy sami nejlépe víte, co potřebujete“? 

„Když jsem do Malawi přijela na podzim roku 2005, měla jsem jasno. Měla jsem, a stále mám, víru v nesmírnou důležitost předškolního vzdělávání, a proto jsem chtěla na venkově, ve vesnici, kde takové zařízení chybí, zřídit školku pro děti od tří do šesti let. Spolu se svými kolegy jsme vybrali vesnici, kde bylo mnoho dětí předškolního věku, ale žádná školka. V této vesnici, která se jmenuje Juma, jsme začali náš projekt realizovat. Zároveň s probíhající výstavbou školky jsme udělali v přilehlých vesnicích kampaň, jejím? ? cílem bylo přimět vesničany zapojit se do projektu, aby jej jednou mohli plně převzít do svých rukou a o školku se samostatně starat. Jenže to nefungovalo. Jen hrstka lidí projevila o projekt aktivní zájem a to nestačilo. Ptali jsme se sami sebe, proč. Ta školka přece místním dětem tolik prospěje a v dlouhodobém horizontu jim dá šanci na lepší vzdělání a život! Postupně jsme začali chápat, že postavit školku ve vesnici Juma byla naše osobní ambice a přání a že místní před naším příchodem o nic podobného neusilovali. Znamenalo to pro nás hodně zklamání a především frustrace, že místní se do zřizování školky aktivně nezapojovali. 

V roce 2006 jsme se seznámili s odlehlou vesnicí Kantimbanya, o které jsem již hovořila. Kantimbanya byla, a stále je, plná odhodlaných lidí, kteří mají vlastní vizi – chtějí svým dětěm nabídnout co nejlepší předškolní výchovu. Když se boNGO rozhodlo vesnici Kantimbanya podpořit, vznikající spolupráce byla úplně jiná než ve vesnici Juma. Byla to spolupráce dvou rovnocenných partnerů, kteří mají stejný cíl a do jeho realizace dávají maximum. A právě tento rozdíl – zkušenost s dvěma odlišnými  & nbsp komunitami a uvědomění si faktu,

že rozvojová organizace by komunitu, ve které pracuje, neměla ke spolupráci přemlouvat – boNGO nasměroval pryč od tradičního ”vím, co potřebujete” k netradičnímu „vím, že víte, co potřebujete, a chci vás ve vašich snahách podpořit“. 

Vykazuje komunita lepší výsledky, když má možnost být tím expertem, který ví, co a jak je třeba dělat, než když musí – nebo může jen přijímat naše západní pojetí pomoci? 

„Podle naší zkušenosti ano. Způsob, jakým boNGO pracuje s místními komunitami, podporuje jejich samostatnost a sebedůvěru. Některé rozvojové organizace fungují tak, že rozdávají věci. Taková pomoc nejen že je pouze krátkodobá, ale především má ničivé následky na přirozenou lidskou snahu o vlastní rozvoj. Tam, kde se rozdávají věci zadarmo, zůstává natažená ruka a pocit, že není nutno spoléhat se sám na sebe. 

Mnoho pracovníků rozvojových organizací si někdy klade otázku: „Je správné, že těmto to lidem říkám, co je pro ně dobré? Z čeho plyne moje jistota?“ Způsob, jakým boNGO rozvojovou práci pojímá, dělá tuto otázku o něco méně palčivou. boNGO totiž nepřináší do komunit rozvoj, ale navazujeme na snahy místních a věří v jejich schopnost vědět, co je pro neě nejlepší. Rozdíl je také v udržitelnosti projektů. Životnost projektu iniciovaného a řízeného místní komunitou, která ví, co chce, a aktivně o to usiluje, nezávisí na pom ocné ruce zvenčí. Externí podpora dokáže snahy takové komunity zefektivnit, ale její ukončení nemá na celkový “život projektu” vliv. V neposlední řadě je to výhoda i pro samotnou rozvojovou organizaci, která si může být jistá, že ačkoli svou „intervenci“ v určitém projektu ukončila, investované finanční a lidské zdroje se vyplatily, protože projekt pokračuje díky energii místní komunity dál.“ 

Je organizačně náročné snoubit pohledy na věc a přístupy členů týmu boNGO, když každý z vás je z jiné země, a vychází tedy zřejmě z jiné sociální zkušenosti? 

„Není. Náš čtyřčlenný tým pochází z Malawi, Švýcarska, USA a ČR. My tři z ekonomicky rozvinutých zemí vnímáme místní realitu podobně a již víme, co očekávat, jak hovořit, jakému tématu se vyhnout, kdy radši mlčet. Náš malawský kolega nám v tom hodně pomohl. A co se týká pohledu na rozvojovou práci samotnou – je to neustálý proces. Každá nová zkušenost má možnost nějakým způsobem ovlivnit naše vnímání celé problematiky. Myslím si, že je důležité neustrnout. Každá vesnice, ve které pracujeme je jiná a je třeba prokázat dostatek pružnosti a empatie a ke každé z nich přistupovat individuálně.“

Má vaše práce nějaký přesah do České republiky? 

„Zatím jen málo. Na jaře jsem zorganizovala několik veřejných přednášek o boNGO a v několika časopisech se objevil příběh o vzniku a programech boNGO v Malawi. V létě bylo boNGO zaregistrováno jako české občanské sdružení s cílem umožňovat hlubší porozumění mezi obyvateli globálního severu a jihu a získávat finanční prostředky na programy realizované v Malawi. Doufám, že budoucnost přinese více možností.“ 

Pomineme-li profesní zkušenosti, co vám v osobní rovině přináší organizace boNGO a pomoc v Malawi? 

„Vlastně pro mě není důležité, že pracuji právě v Malawi. Jsou to nakonec jednotliví lidé, se kterými a pro které to dělám, a ti by mohli žít v kterékoli jiné zemi. Na druhou stranu je ale pravda, že Malawi je jedna z nejchudších zemí světa a žije tu příliš mnoho dětí, které nemají šanci na zdravé a šťastné dětství. Je pro mě velice důležité, že pracuji pro organizaci, kterou jsem sama založila, že mohu spolurozhodovat o tom, kterým směrem se bude ubírat, a o způsobu, jakým to bude dělat. Možnosti, svoboda i odpovědnost, které s existencí vlastní organizace souvisí, jsou velké a někdy i děsí, ale já bych neměnila. 

V osobní rovině moje práce přináší schopnost dívat se na věci bez předsudků a tolerovat. No a samozřejmě je báječný pocit vědět, že díky mé práci budou mít tisíce dětí kvalitnější dětství, které se pak dozajista odrazí v jejich vývoji a budoucím životě. V neposlední řadě je to také velké dobrodružství a spousta zážitků, které bych v rámci běžného života v České republice nikdy nezískala.“

 Pokud Vás činnost organizace boNGO zaujala a chtěli byste jim pomoci, ať už jako dobrovolníci nebo jim poslat finanční příspěvek, kontaktujte je na výše uvedených internetových stránkách.